Dny 2 a 3: Přiostřujeme...

Den 2

30. 6. 22:05

Zábavní park Sunway Lagoon.
Sfinga je asi 10x větší než autobus...

Po běžné denní rutině (buzení děcek, trojté kontrole že vše je uklizeno a snídani) jsme se poprvé vydali vstříc dobrodružství. Už samotné plánování byla ale docela sranda, protože pojmy "městská hromadná doprava" a "systém" tady úplně moc nejdou dohromady (ikdyž věřím tomu že to je pořád ještě Německo oproti tomu, co nás čeká třeba v Indonésii...). "Strejda" nám trochu neobratně vysvětlil kde máme vystoupit a po čem se dívat a hodil nás na bus, respektive před bus, který zrovna za chvilinku jel. Oproti očekávání si od nás řidič ani za nic na světě nechtěl peníze vzít, ikdyž jsme mu je nacpali skoro až do krku, tak jsme si šli trochu zmateně sednout. Naštěstí se polovina autobusu ovívala bankovkama, tak nám došlo, že platit budem asi až za jízdy, a taky že jo. Jen jsme vyjeli, kasírfrajer vytasil štos lístků a bral 1 ringgit (cca 6,5 Kč) za lístek. Po nás ale chtěl 3, což nás trochu zaskočilo, ale nechtěli jsme tu spustit demonstraci, tak jsme drželi pusy. Až pak jsme si všimli, že 3 RM chtěl po všech, co jeli až do centra (což jsme mu samozřejmě řekli). Cestou jsme se dozvěděli pár zajímavých věcí - dám do rovnic:

Zastávka = zastávka.

Křižovatka = zastávka.

Rovná cesta uprostřed ničeho = zastávka.

U všech rovnic je ale podmínka - z busu musíte zazvonit, nebo z venku na bus zamávat. A zastaví fakt úplně všude. Řešení rovnic je pak pochopitelné, časový harmonogram cest neexistuje. Autobusy prostě jedou, a nebo nejedou. A nebo jedou jednou za čas. Pokud umíte mávat, jste v cajku, zajímalo by mě ale co dělají nevidomí nebo bezrucí...

No, konec srandy.

Vstup do Chinatownu

Kasírtýpek naštěstí najednou začal hulákat "Kota rayaaaaa", což jsme chtěli slyšet, takže ven. Chvilku nám trvalo zorientovat se, ale pak Týnka vytáhla mapu a celkem suverénně a bez zdržování jsme došli do Chinatownu. Tam to byl zážitek, úplně jiný Chinatown než třeba v Londýně. Mnohem syrovější, živější... Na každém rohu jiný smrad, spousta jídla a hlavně - tolik značkových výrobků na metr čtvereční není ani na Pařížské. Regulérně si myslím, že ti číňani jsou blbí jak troky - buď by si mohli padělat rovnou prachy, jelikož by to stejně nikdo nepoznal, a nebo si otevřít vlastní krám se svým zbožím a vydělat majlant, protože když už umí tak věrně okopírovat, proč si nemůžou něco podobného i sami vytvořit? Jinak na každém kroku deset nabídek od obchodníků s DVDčkama (stopro originály, určitě, věř mi!). Nejvíce nás zaujalo jídlo (vypadalo fakt čínsky, žádné takové ty nudle od "číňana" z bistra) a nějaká tradiční lékárna. V lékárně jsme viděli fakt ledacos - od naložených mořských koníků, přes sušené plíce, ženšen v krabičce která pamatuje asi ještě Konfucia v přepočtu za 3 000 Kč a vlastně asi fakt úplně všechno, pokud se to dá usušit. Když jsme prolezli chinatown, dostal jsem chuť na čerstvou kokosovou šťávu, ale nikdo nechtěl smlouvat, a tak jsme postupně odmítli stánky s cenou 4 a 3 RM. Když jsem o hodinu později zjistil, že smlouvání o kokosech nebude fungovat, žádné už kolem nebyly a tak jsem si nakonec "musel" koupit jeden v nákupním centru pod Petronas towers za 4,60. Vydřiduši... :D Ale popořadě.

Naložený mořský koník (cca 15 cm velký)

Ženšen "za pár korun"

Tajná fotka čínské apatyky

Kuala Lumpur tower

Po Čínoměstu jsme se rozhodli nakouknout do té "Kota rayaaaa", což mělo být nákupní centrum, ale de facto šlo jen o šestipatrovou tržnici. Tu jsme prolezli naskrz, usmlouval jsem cenu ananasové džusoplechovky ze 2 na 1,5 RM a šli jsme směrem "KLCC" (tak říkají místní těm dvěma věžím).

Cestou jsme se dostali hodně blízko k vysílací veži ("Kuala Lumpur tower"), jedné ze dvou dominant města, a je faakt vysoká. Párkrát jsme přebíhali šestiproudou cestu, což byl docela zážitek, ale jinak bychom se tím horkem (35 °C i ve stínu) fakt usmažili (zdravíme do patnáctistupňové Ostravy).

Týnka před KLCC. Překvapilo nás, že mezi
nimi nejde projít.

KLCC jsou fakt krásné, a fakt fakt obrovské. Ještě vyšší než já. Na fotkách do nejde úplně vidět, ale nic tak vysokého jsem opravdu ještě neviděl. Dorazili jsme ale z boku, potřebovali na záchod a tak jsme se rozhodli projít přímo před věže nákupním centrem, které je de facto přímo pod nimi. Tam jsme se trochu zdrželi - výrobky ty samé jako v Chinatownu, jen důvěryhodnost o něco málo větší... (Mimochodem ceny cca stejné jako v ČR.) Procházeli jsme i restaurace a celkem příjemně nás překvapily ceny, i v těch nejluxusnějších, zaměřených jen na jednu kuchyni, navíc na asi nejdražším místě ve městě se dalo najíst za ceny jako v běžné české restauraci. Celkem pohoda... No ale jak jsme to tak procházeli, naše žaludky se jednohlasně shodly, že po pár dnech na rýži, koření a všemožných dobrodružstvích prahnou po běžné housce s masem, a že si dneska dáme pauzu a zajdem na něco klasického. Týnky žaludek se dožadoval svíčkové, ale českou reštiku jsme nenašli, tak jsme se dali na hledání Subwaye. Po jednom vypitém kokosu, dvaceti fotkách a hodině neúspěšného hledání na slunci jsme zamířili "na jistotu" zpátky k Chinatownu s tím, že zbytek ještě doprohlídnem příště (stejně nebylo už moc času a minimálně jsme chtěli ještě do akvária).

KLCC. Při focení jsem měl mobil skoro rovnoběžně se zemí...

Překlimatizovaným metrem jsme dojeli zpět, po pár minutách hledání jsme se našli i na mapě a dorazili do Subwaye u Chinatownu. Aby to nebylo zase moc stereotypní, jednu půlku jsem si dal s "crab and seafood", ale žádný zázrak. Opět stejná radost při placení, cena asi dva- až třikrát nižší než by byla v ČR. Kvalita ale  taky ta očekáváním, schod ve srovnání s CZ Subwayem zhruba stejný jako mezi Subway v UK a CZ.

Cesta zpátky docela utekla, od poloviny jsme v napětí čekali na nějaký signál že bychom měli vystupovat, a nakonec jsme poznali obchodní středisko, u kterého to mělo být, takže jsme vystoupili tam kde jsme měli i přes to, že všechno vypadá úplně stejně. Dorazili jsme před večeří, děcka (!) zrovna začaly grilovat, protože jeden z nich měl narozeniny. Na jídlo teda nic neobvyklého, grilovat moc neumí, ale sníst se to dalo. Rozkrájel se dort, potřepali jsme rukou (což oni v rodině nedělají, jen když přijde na oslavu někdo cizí, a klasické přání neprobíhá vůbec).

Pak přišel čas modlení, což byl dosud asi nejintenzivnější kulturní vhled. Většinou to probíhá tak, že "strejda Neil" pronese pár mouder, obvykle s náboženským kontextem, pak se všichni pomodlí a je volno. Celé to zabere tak 30 minut. Tentokrát to ale mělo být jiné. Na konci jsme pochopili, že už od začátku mluvil směrem k nám. Více než hodinu se rozvykládával o rozdílech mezi náboženstvími, zabíhal do detailu, vyvracel smysl islámu, buddhismu, hinduismu i všech jiných odvětví křesťanství, všechny přesvědčoval o každém Ježíšově kroku fakt úplně brainwash stylem. To se ještě nějak vydržet dalo, po své přednášce (zlaté mše) si nás ale ještě s Týnkou odchytil a další hodinu a půl (bez přehánění) se nás snažil přesvědčit o své pravdě, o tom že si máme vzít jeho slova k srdci, že pán Ježíš je milosrdný a máme s ním rozmlouvat a tak dále. Ani jeden z nás nemá nic proti žádnému náboženství, ale po tom co to skončilo jsme asi půl hodiny seděli u naoko otevřených notebooků, rozdýchávali to a doufali, že to nebude mít další pokračování. Hodinové promluvy ke všem, aťsi, ale když se nemůžete nijak vypařit ani myšlenkama a někdo, u koho bydlíte, se vám proti vaší vůli snaží fakt brutálně vymýt hlavu, to je na palici.

No, i z tohohle si odnášíme to lepší, alespoň jsme fakt do hloubky pochopili mentalitu místních, jejích vztah k náboženství a souvislosti v náboženských konfliktech. Dost nás překvapilo i to, že ani křesťané neuznávají křesťany, s tím že jsme katolíci se tady prostě nespokojí, lpí se fakt na každém detailu a lidi jsou schopni (v lepším případě) hodinu a půl vrbě obajovat svou víru, aby i ta vrba přečetla a odsouhlasila Korán. Nebo Bibli. Nebo Encyklopedii. Whatever, hlavně že je do puntíku stejné víry jako vy.

Den 3

Sladkokyselé kuře (vlevo), ančovičky v omáčce (vpravo)
a rýže (všude kolem)

Dnes - v neděli - se nic superextra nestalo. Naplánovali jsme si klidnější den a dotáhnutí všech věcí povinností. Pro děti plánujeme cyklus přednášek, zítra začínáme s ČR, takže jsme probírali tohle. Dopoledne jsme dostali celkem luxusní svačinu/snídani, takové v podstatě dvě palačinky s osmahnutou cibulkou a vajíčkama mezi nima, prý tradiční indická snídaně - "roti tulu bawean" . Pak ještě zákusek - sladká verze tohohle, která se pro změnu jmenuje "ruka bum".

Večeře. To chilli je tady celkem hukot...

Odpoledne přijela další stážistka, která bude v domově v Klangu, tak jsme chvíli kecali s ní, pak se stavil jeden z místních odchovanců, tak jsme z něj tahali možné cíle cestování a zajímavosti. K večeru jsem kluky vzal zahrát si basket ke dráze, jak jsme hráli boso na betoně tak jsem si udělal puchýř na chodidlu jak velbloud, Týnka si mezitím pohrála s holkama na klavír a byla večeře - rýže a maso - kachna, kuře a vepř s chilli. Trochu jsme si zakuckali (ale fakt si začínám zvykat) a šlo se na večerní modlení. Neil pronesl pár vtipů, pomodlili jsme se a bylo to. Takže jsme o další jeden den klidnější...

Co se nějakých revolučních zážitků týče, dnešek byl spíše klidný, řekl bych že jsme si ale na sebe vzájemně dost zvykli s dětmi, navíc jsme se dozvěděli o dost zajímavých místech a docela si odpočali před dalším týdnem.

Teď jdem spát, protože jsme utahaní jak koťata. Ta změna časových pásem se asi fakt seriózně začíná projevovat...

Dobrou noc!

Honza