8. 7. 2013, 15:35
Selamat datang!
Edit: Pokud nechcete čtením strávit docela dost času a zajímají vás jen fotky, případně jak výlet dopadl, přečtěte si jen poslední odstavec, tam je vše podstatné shrnuto...
Tak druhý víkend v Malajsii je za námi a je třeba říct, že byl ještě dobrodružnější než ten první. V pátek dopoledne jsme se zabalili a ještě dolaďovali detaily cestování. Už při získávání informací od uncle Neila o tom, jak se co nejrychleji dostat na Penang, se nám dostalo odpovědi "relax, don't worry, take it easy". V tomto duchu, jak se později ukázalo, žijí všichni malajci a funguje i zdejší doprava, kterou jsme během víkendu asi docela pochopili. Ne, seznámili se s ní a něco se o ní naučili, pochopit to bude ještě chvíli trvat... :)
No, hodil nás zase na bus zastávku, přičemž "obvyklý" bus odjel těsně před námi, takže jsme věděli že si chvíli počkáme. Příjemné překvapení v obchodě - mají tady vanilkovou Coca-Colu (která nevímproč v ČR pořád není). Dobrá byla. No, nasedli jsme na bus jiného dopravce než obvykle a dojeli trochu jinam, na větší stanoviště MHD (což se později ukázalo jako velice moudré), odkud jsme došli na nádraží dálkových autobusů. Tam to byla docela sranda. 1) Najít kde se vůbec prodávají lístky byl celkem oříšek - budova se spoustou stánků v několika patrech, 2) koupit si lístek pak bylo ještě vtipnější, jelikož "prodejna" = velká hala, ve které jsou přepážky asi padesáti různých prodejců. Bez tabule odjezdů, bez cen... Naštěstí mají alespoň napsáno kam všude jezdí, takže chodíte a ptáte se a zjišťujete, kdo jede co nejdřív, jak dlouho jede a za kolik. Aby to nebylo jednoduché, skoro každá "přepážka" má ještě svého aktivního prodejce, který za váma chodí a ptá se kam jedete a snaží se prodat jejich lístek. Pokud jste evropan, jste o to zajímavější cíl, takže o to větší sranda pro vás. Navíc nevím, jak to dělali, ale takových 90% z nich vědělo, že jedeme na Penang. Jako bychom chodili s cedulkou "Penang" nad hlavou...
 |
Tak jsme se na hostelu přesvědčili:
No durian, please! To ovoce fakt smrdí |
Koupili jsme lístek za 35 (což byly skoro všechny) na bus který, jak nám bylo řečeno, měl vyjíždět v 17
hodin, což bylo za 10 minut, a že cesta má trvat 4,5 hodiny. Na jednotlivá nástupiště se scházelo individuálními (očíslovanými) schodištěmi, takže to jsme našli rychle. Při běhu na nástupiště jsme si ale všimli, že bus má odjezd 17:30. Na autobuse pak vůbec nebylo napsáno, kam jede a ani nešlo poznat, které je společnosti, takže jsme museli věřit souhlasnému pokývání řidiče a odtržení části naší jízdenky. No v 17:25 jsme vyjeli. Asi po hodince cesty po Kuala Lumpur jsme zastavili na dalším nádraží... Asi po hodině a třičtvrtě jsme se konečně vymotali z KL. Tehdy začala být cesta fakt fajn - projížděli jsme mezi džunglí pokrytými horami, slunce začalo mezi nimi zapadat, idylka. Po třech dalších zastávkách a šesti hodinách cestování jsme stále nebyli u cíle, což idylu trochu narušovalo. Opakovali jsme si ale slova moudrého strýce - "relax! Don't worry..." a cestou jsme se více bavili než aby nás štvalo dlouhé cestování, jedinou vadou na kráse bylo, že jsme si nebyli jisti, jak se z poměrně vzdáleného nádraží dostaneme na zabookovaný hostel. Kousek před Penangem tak trochu náhodně řidič zakřičel "Penang", přičemž část lidí se jala vystupovat. To nás celkem zmátlo, tak jsme se začali ptát, ale nikdo nám nic moc chytrého neřekl, až jeden dobrodinec se nás zeptal, jestli jedeme na Penang island, tak jsme řekli že jo, že na island, a on na to, že teda máme taky vystoupit. Venku už čekal další bus, do kterého ostatní přestupovali, tak jsme nastoupili taky - opět bez cedule, bez dalších informací. "Relaaax..." Pravda, nejhorší co se mohlo stát, že místo na Penangu bychom strávili víkend v Thajsku. Proč ne. Ukázalo se ale, že jsme ve správném buse, který na to už od začátku docela šlapal. Na tom dlouhatánském mostu jsem začal mít regulérně docela strach a pochopil, proč jsou v autobuse sedačky hodně podobné těm masážním z nákupních center (jen látkové). Byl to jediný způsob, jak se alespoň trochu uklidnit. Na rovinu píšu, že dostat za nulového provozu sportovní auto a znát cestu, nejsem na tom nádraží dříve než ten autobus za plného provozu. A to jsme stáli minutu a půl na červené. Něco takového jsem ještě nezažil.
 |
| Náš pokoj v Hutton lodge |
Po příjezdu na nádraží (nakonec 6,5 hodiny cesty z původních 4,5 hodiny) jsme asi pochopili proč druhý
řidič tak spěchal. Dojel totiž těsně po půlnoci, tzn. těsně po odjezdu všech autobusů (které se asi/snad snažil stihnout). Asi deset minut jsme tajtrlíkovali kolem, zjistili, že fakt už nic nepojede a za 30 RM si vzali "teksi". Hostel příjemně překvapil - čisťounký, ochotný personál, "faakt faaakt pohodlné a velké postele" (cit. Týnku), dokonce snídaně v ceně, se kterou jsme nepočitali. Co víc, postupem víkendu jsme zjistili, že bydlíme úplně v centru Georgetownu (jediné město na ostrově, velikostně zhruba jako Opava), což bylo za cca 200 Kč/noc fakt fajn. Po rychlé sprše jsme sebou plácli a spali jak dudci. Ráno jsme se tak nějak vykopali z postelí, dali si snídani (2 toasty a buchtu, džus a další pití) a vyrazili vstříc Penangu.
 |
| Snídaně v trávě |
 |
| Pravá strana cesty |
Po dobrých radách od indického chystače snídaně jsme si naplánovali dva buddhistické chrámy, národní
park a pláž Ferringhi. Po chvilkovém pomatení úsudků, kdy jsme se snažili k chrámům dostat pěšky, za nás mapa usoudila, že bude rozumné sednout na bus, což jsme i udělali a za 10 minut byli na místě. Chrámy byly opravdu nádherné. Nepoznali jsme tedy rozdíl v jejich účelu, oba dva (respektive oba dva komplexy, jelikož se nejednalo vždy jen o jednu budovu) byly postaveny pro thajskou odnož buddhismu. Více vám asi řeknou fotky... V prvním komplexu jsme byli i ve čtvrtém patře nádherné pagody, kde se nám naskytl hezký výhled na část ostrova; prošli jsme zahrady, viděli spoustu malých sošek, středních soch i velkých a sošisek Buddhy, což pak vyvrcholilo ve druhém komplexu, kde mají třicetimetrovou sochu budhy (fakt že byla celkem velká, asi nadživotní velikost...) Zajímavé bylo, že každá část obou chrámů byla někým sponzorována (měla na sobě cedulku se jménem dárce) - a to včetně sloupů, sošek, zvonů, laviček, no na záchodě jsem nebyl, ale věřím tomu že i ten měl svého sponzora na cedulce na splachovací nádrži. Samozřejmostí pak bylo vstupování bez
 |
| Levá strana cesty |
bot do všech chrámů a mnohde i venku. Štěstí bylo, že nám vyšlo počasí, v třicítkách vám pak ani nevadí že si sundáte sandály.
 |
| První z několika chrámů na pravé straně |
 |
| Oltář |
 |
Týnka a jeden z chámů. Všechny byly zdobené
do posledního detailu |
 |
| Drak a jeho socha v mírně nadživotní velikosti |
 |
| Pagoda. V téhle jsme byli až nahoře |
 |
| Detail sochy týpka pod pagodou |
 |
Fotka zahrady ze čtvrtého patra. Vše bylo krásně zelené, rozkvetlé,
zahrada udržovaná - idyla každé české hospodyně :) |
 |
| Záběr na Penang. I tady je všechno jaksi vyšší |
 |
| Úsměvy, prosím |
 |
Vysoký zlatý Buddha. Buddhů bylo všude plno, ostatně
i ty "nádoby" na stěně kolem jsou malí Buddhové |
 |
| Detail na malé Buddhy. Většina už měla svého sponzora |
 |
| Brána do chrámu vlevo |
 |
| BIG Buddha |
 |
Třicet metrů. Masáž zad by musela být práce na dobrých pár hodin pro
desítky mnichů |
 |
| Buddhistický hřbitov. Na tomhle ten velký kámoš ležel |
 |
| Vstup k velkému Buddhovi |
 |
| Předbudží |
 |
| Týnka v davu jídelny |
 |
| Ve víru Malajské kuchyně |
Pak jsem dostal hlad (Týnka v těch horkách nemívala hlad až do chvíle, než se dostala do klimatizovaných prostor), takže jsme šli najít nějakou vývařovnu. Penang je slavný pro svoje poměrně levné "street food", takže jsme šli ochutnat nějaké "street food". Našli jsme jednu z celkem typických polootevřených jídelen, tak jsme zapadli tam. Čistota nic moc, lidí tam ale sedělo hodně, hlavně místních, z čehož jsme usoudili že asi vaří místní věci a že snad nebudou drahé. Jídlo jsem si objednával jen já, a s rýží jsem si dal směsku skoro všeho, co tam měli (byl to otevřený bufet). Některé delší "karbenátky" a maso podobné roastbeefu mi paní u výdeje nastříhala nůžkama na menší kousky, takže šly nabrat na lžičku (nůž se tady nepoužívá, jí se vždy lžící a vidličkou). Celý oběd stál cca 45 Kč, což nebyla žádná sláva, na druhou stranu na to, kolik jsme měli masa, to nebyla ani nijak špatná cena. Většina stánků tady neměla ceny, takže počítáme že jsme platili o dost víc než by platili místní, ale i tak to vycházelo celkem dobře. Při některých následujících nákupech se nám dokonce povedlo vyjednat slevu. Oběd byl zajímavý, na druhou stranu už jsme na podobné jídlo relativně zvyklí a myslím, že nijak extra nás neohromil (v jídle je dost zeleniny, často osmahnuté, často neznámé, maso celkem jemné, bez extra tuku, většinou pikantní, dost ryb v jídle, sem tam nějaký "dar moře"). Kokosová štáva s ledovou tříští nebyla špatná :)
 |
| Všechno s rýží a kokosovým nápojem |
Cestou k pralesu jsme si koupili na ulici krekry, pravděpodobně z mořských řas, které chutnaly docela podobně jako krekry u nás, jen byly asi pětkrát větší. Na zastávce jsme pokecali s místními, dostali pár tipů jak se dostat snadno do Číny :D a po docela zajímavé cestě serpentinama (nebyly to asi ani tak serpentiny jako cik-cak cesta), které byly extrémně úzké, takže dva busy měly celkem problém se vyhnout, a i přesto řidič najížděl do neviditelných zatáček padesátkou, jsme dorazili k národnímu parku.
 |
| Hlídači u vchodu do Národního parku - opička i s částí rodiny |
 |
| Vyplatilo se mít oči na stopkách: "souboj" varanů |
Tam jsem si poprvé zkusil turecký záchod (klasicky opět bez papíru, díky Bohu za těch pár kapesníků),
zaregistrovali jsme se na infodesku a vydali jsme se na cestu na Opičí pláž, která byla hodinu a půl od vstupu. Ani po dvou hodinách chůze jsme se k ní nakonec nedostali. Už u vstupu jsme vytáhli krekry a ze stromů se vynořily opice... Ty chytře čekaly jen u vstupu, po pár minutách cesty už jsme žádnou nezahlédli. Terén byl docela těžký i na moje sandály, natož žabky, které měla Týnka, takže jsme se pohybovali spíše volnou chůzí a spíš než kolem sebe se dívali na kořeny, kameny a schody pod sebou. Všechno to přeskakování, přelézání, obcházení bylo docela dost náročné, horko bylo skoro nesnesitelné, ale vyhlídka moře nás táhla silně vpřed :) Ikdyž jsme se dívali hlavně pod nohy, zahlédli jsme pár docela dost zajímavých věcí - krásné modré motýly, varaní souboj (časem jsme zjistili, že to asi nebyl souboj, ale předehra, a nebo ten vítězný
varan dával následně dost dlouho najevo své vítězství tím, že na tom prohraném ležel...), houpací mosty, spousty lián; zaslechli jsme taky všelicos, takže džungle jsme si docela užili. Po dvou hodinách jsme došli k ceduli, že nám chybí ještě půlka cesty, a začali jsme zvažovat "zkrácení" výletu. Úvahy se obrátili v realitu v
 |
| Varani po "souboji" aneb reprodukční cyklus populace varanů |
momentu, když jsme se vynořili na nádherné pláži, na které vůbec byl jen jeden koupající se pár na cca kilometr pláže. Tak teplou vodu, jako byla v moři, si nenapouštím ani do vany (trochu přeháním, ale mohla mít takových 28°C), takže jsme se celkem dlouho rochnili, než Týnka šlápla na něco pichlavého (jen mušle, nic se nestalo, rodiče uklidňuju předem ;). Zjistili jsme, že dno je plné krabů poustevníků v takových těch zdobných mušlích (něco takovéhohle:
mušle), ve kterých byli malí krabíci. Tak jsme si chvíli hráli s nima, hledali co nejhezčí mušle a po hodince jsme se usušili a vydali se zpět.
 |
| Strážce mostu č. 1 |
 |
| Strážce mostu č. 2 |
 |
| Další z úlovků |
 |
Hry s kraby poustevníky. Někteří byli i větší. Všimněte si drobné díry v písku,
ke které míří můj ukazovák. V té žije normální krab. Takových byla plná pláž. |
 |
| Nepříliš kvalitní fotka jedné strany pláže. Ten prales kolem byl úchvatný |
|
 |
| A druhá strana. Nenechte se mást oblohou, bylo určitě přes 32°C |
 |
| Třetí jídelní zastávka při nočním tahu Georgetownem |
Cesta zpátky byla podstatně rychlejší, trvalo to cca 40 minut než jsme dorazili ke vchodu. Sedli jsme na bus a v polospánku dojeli na hotel, dali si sprchu, rychlého šlofíka a šlo se na večerní výpravu. První jsme prošli noční Chinatown, který byl polomrtvý, nic moc se tu nedělo, jen v jedné z indických jídelen jsme si dali takovou tu omeletu co už jsme měli jednou doma. Kolem mešity jsme došli až k indické čtvrti, která byla o poznání živější než ta čínská. Nakoukli jsme tentokráte do hinduistického chrámu (místní vypadali o dost nevraživěji než buddhisti dopoledne, takže jsme zase rychle zmizeli) a dali jsme se na ochutnávání všeho indického, co vypadalo zajímavě. Nejprve jsme si dali nějaký vegetariánský set (cca 50 Kč za talíř plný dobrot i s rýží a pitím), pak pravé indické kuře na kari (kuře vždy dělají v kuse, respektive po částech, ne nudličky jako my) - to jsme snědli, rukama, jako to dělali všichni kolem, abychom alespoň trochu zapadli. I tak se na nás divně dívali, ale myslím že to bylo kvůli tomu že jsme bíli a vysocí, takže v tomhle máme handicap a nejsme schopni poznat, jestli teda jíme správně nebo ne. Nakoupili jsme ještě nějaké indické sladkosti (cukr na 100 způsobů), užili si živou indickou ulici za doprovodu indické pop hudby (docela vtipná, i ty přebaly CDček s frajerem v turbanu byly celkem humorné) a utahaní jak pytel kari se odebrali do postele.
 |
| Fotka speciálně pro pana Polomského - nerezové lavičky v Malajsii |
 |
| Spolusedící indové |
Po nedělní snídani a balení jsme se vydali na cestu do historického centra, které slibovalo spoustu architektonických zajímavostí a historických kuriozit. Slib teda centrum moc nedodrželo, pravda, koloniální architektury jsme si užili doaleluja, ale nic převratného jsme teda neviděli a ani mapa nám neprozradila nic, z čeho bychom cestou zpátky nemohli usnout. Na konci cesty nás čekala pevnost Cornwallis, která ale byla taky docela zklamání, jelikož se jednalo jen o zdi s děly, do kterých vstup stál 2 RM a jediné, co jsme od brány do pevnosti zahlédli, byl stánek se suvenýry. Ušetřili jsme tedy 2 ringgity a jeli si koupit lístek na bus zpátky. U "nádraží" v centru jsme asi 15 minut hledali prodejnu lístků, nakonec jsme našli 4 okýnka, ze kterého jsme si opět vybrali to nejsympatičtější a koupili si lístek do KL.
 |
| Hradby bývalé pevnosti Cornwallis |
 |
| Šestipatrové nákupní středisko na Penangu |
 |
Doprava tady je celkem specifická. Pravidla existují, na druhou stranu zde
částečně vládne pro Asii asi typický chaos a ne všechna stanovená pravidla
se dodržují. Potkáte třeba auta parkující v odbočovacím pruhu v křižovatce... |
 |
| Kreveta na kari |
Poté jsme šli ještě na jedno indické jídlo a klasicky jsme se přecpali jak zvěř na podzim. Dával jsem si i krevetu, kterou donesli neloupanou, což mě docela zmátlo, zvláště když jsem ji měl sníst jen pomocí pravé ruky (jelikož levou se tady jídla nesmíte dotknout). Nakonec se ale povedlo a byla dobrá :) Po dobrém jídle jsme šli čekat na bus, který měl jet ve 14:45. Vyjížděli jsme v 15:30 směr jižní nádraží...
 |
Tandoori chicken set a melounová šťáva, chicken
kormah a chléb naan a ice tea. Uhodnete co je co? |
 |
Místní značka auta - Proton. Tenhle je zrovna docela slušný,
vzhledově silně nadprůměrný |
Už od počátku cesty jsme se opět řídili radou moudrých: "Relaaax...", což bylo zpočátku trochu nemožné, protože jsme ani nevěděli, jestli na bus čekáme na správném místě a nikdo nám nebyl schopen říct nic rozumného, ale jak to tady bývá, vše se prostě nějak vyřešilo a za hodinku a čtvrt po původně plánovaném odjezdu jsme konečně přejížděli třináctikilometrový most na pevninu. Řidič ale už od začátku vypadal, že autobus řídí poprvé v životě, a první hodinu jsme po dálnici jeli cca 50 km/h se dvěma zastávkami. Naštěstí jsme jeli ve dvoupatrovém buse a seděli nahoře úplně vepředu, takže jsme měli docela luxusní výhled a mohli se tak kochat krajinou. Za náma navíc seděli docela hovorní místní, se kterýma jsme si docela dlouho povídali a dozvěděli se dost zajímavých věcí, mj. třeba kam zajít v KL na jaké jídlo. Dle původních informací od přepážky cesta měla zase trvat 4,5 hodiny, ale už od začátku jsme počítali s takovými šesti hodinkami cestování. Ve 21:30, po oněch šesti hodinách, jsme sotva přijížděli ke Kuala Lumpur... V 22:15 jsme dorazili na první stanoviště, na kterém vystupovali naši hovorní spolucestující (křesťané - baptisté, pán byl pastor a při vystupování nás každého obdaroval křesťanskou knížkou plnou citátů z bible a baptistických mouder). Po vyjetí z nádraží jsme zahlédli KLCC, provoz nulový, takže do centra to mohlo být takových 15 minut. Jaký omyl... Po několika projetích mýtnými bránami jsme se octli zpět na dálnici směrem na Penang a projeli místy, kterými jsme projížděli už cestou tam po hodině a půl cestování po KL. V té chvíli jsme se opět řídili oním relaxheslem a ze zoufalosti začali vymýšlet vtipy směrem k řidičovi a místní dopravě. Jeden se docela povedl. Místní cesty brázdí spousta aut místní značky Proton. Jsou docela podobné Opelům, možná Mazdám. Mimochodem, Škodovku jsme zatím za celou cestu neviděli ani jedinou. No, skrze "poměrně špatně časovanou dopravu" jsme se dostali k tomu, že švýcar by tady z té dopravy dostal infarkt. A nejen z dopravy - švýcaři potřebujou k atomovému inženýrství obrovský komplex v Cernu a týmy fyziků. Tady v Malajsii vyřeši srážku Protonů čtyři policejní auta. Haha. Mimo hlad a žízeň hlavní věcí, které nás v tu chvíli vyváděly z relaxu, nás dost znejišťovalo nevědomí kdy tak asi může končit MHD, kterou se dostaneme domů, absence jakýchkoliv jízdních řádů, ze kterých bychom to mohli zjistit a fakt, že oba naše "malajské" mobily byly vybité a tak jsme neměli ani kontakt na domácí, přičemž číslo jsem měl vlastně jen já v iPhonu. Nakonec jsme se za použití náušnice dostali k simce, tu hodili do "českého" mobilu a mohli zavolat domů a trochu je uklidnit, že se nic neděje, jen máme 4 hodiny zpoždění.
Na nádraží jsme dojeli ve 23:35, tj. skoro 9 hodin po původně plánovaném odjezdu. Vyběhli jsme směrem ke Kota Raya, kam jsme přijížděli poprvé když jsme jeli do centra. Zjistili jsme, že poslední bus už je pryč. V tu chvíli se nám hodila ta změna dopravce, když jsme jeli na Penang - běželi jsme teda směrem na tu druhou zastávku. Tam jsme se dozvěděli, že všechny "naše" busy už taky odjely. Jeden autobus ale končil kousek od nás - u Sunway Lagoon - to je to velké zábavní středisko se sfingou u vstupu. Tak jsme sedli na ten, že se dovezeme blíže a zbytek dojdem. To se ukázalo jako ne úplně moudré, jelikož jsme asi hodinu a něco bloudili všude možně, což v noci nebylo úplně příjemné. Abych se opravil - úplně jsme nebloudili, směr jsme věděli a šli jsme celkem přesně, ale byla to dost štreka, hlavně když jsme chtěli jít trochu "na jistotu" po osvětlenějších ulicích a kolem míst, která jsme znali. Nakonec jsme stejně trochu zabloudili a po nějakém čase jsme se rozhodli, že by teda bylo asi fakt rozumnější dojet to taxíkem. Za 12 ringgitů nás odvezl za dva rohy - dostali jsme se až úctyhodně blízko domova, prošli jsme více než 85% cesty, ale za tu jistotu to asi stálo.
Celkové hodnocení výletu výborné, viděli jsme toho fest, zažili taky tolik, o cestování v Malajsii jsme se naučili taktéž opravdu hodně. (Došli jsme v naší polozoufalé situaci v buse k tomu, že České dráhy by tu asi dost dobře zapadly a možná by byly i docela ceněným dopravcem - podle toho budeme plánovat další cestování :).
Výletu sokolské zdar, příští víkend směr Melaka - nazdar!
Žádné komentáře:
Okomentovat