28. 7. 2013 10:03
Tak už se nám to blíží… Zbývají ani ne dva týdny stáže, celé cestování je
už skoro v polovině. Therefore, inspirace k psaní o obyč dnech tady
není nikterak ohromná, přesto se sem tam vyskytne něco, co stojí za zmínku.
Středa, 24. 7. 2013
Hned v 5 ráno, když jsem šel odemykat všechny ty východy, které
chlapecký dům má, mě na terase čekalo překvápko. Psi jsou večer a hlavně přes
noc většinou živější, a jelikož nemají žádné hračky…mé sandály se před svou
definitivní smrtí alespoň určitě dobře bavily. Ne že by už tak neměli většinu
za sebou, odteď byly ale opravdu nepoužitelné.
 |
| Dobře maskovaná ?kobra? a špatný blesk iPhonu |
No, otevřel jsem brány, vzbudil kluky, převlékl se a šel běhat. Běhání
bylo ve středu celkem zajímavé. Jednak když jsem se snažil vzbudit Matthewa a
Iana – ty dva co se mnou byli běhat před výletem, oba „byli unavení“ a „spali
by ve škole“, takže nejdou. Ok, aťsi, zaběhám si sám lépe. Běžel jsem (na mě) nezvykle
dlouho a daleko, za hodinu jsem dal 9 km, takže jsem celkem solidně poznal
okolí. Mimo jiné jsem po cestě viděl i věci, které jsem nečekal. Především mě z
(možná trochu naivního) omylu vyvedlo, že jsem poprvé tady potkal hada. Ty jsem
tady v Malajsii očekával, asi ale ne uprostřed města na cestě. Naštěstí se
teda dívám pod nohy a ne do blba a had byl na kraji, takže jsem si ho všiml
včas. Netuším, co to mohlo být zač – byl celý černý bez výrazných znaků.
(Pravda že ve tmě se to relativně z dálky docela špatně rozeznávalo.)
Zkoušel jsem ho i fotit, ale iPhone má slabý blesk, posuďte sami… Když jsem pak
googlil „černé hady z Malajsie“, vyjely mi v podstatě jen kobry.
Kdoví, možná jsem měl tu čest.
Když jsem přiběhl domů, většina děcek byla už ve škole. Během dopoledne
mě napadlo zeptat se „strejdy“ na kluky a jejich běhání, jestli to mají nějak
zakázáno. To mě ještě utvrdilo v tom, že něco tady se změnilo (jak už jsem
psal na konci minulého příspěvku). Nejen atmosféra, teď i odpověď vyhýbavá,
nepřímá a celkem nečekaná: „No, už to s dětma nemusíte nijak hrotit, ty
večery a tak. Užívejte si sami sebe, nechte to všechno volnější. Zajeďte si do
města, poznejte okolí, není třeba, abyste trávili všechen čas tady – zajděte si
do Sunway Lagoon, zajeďte do centra, někam na výlet…“ Nepřímo nám tak v podstatě
ukončil stáž dva týdny předem, to samé už po příjezdu říkal i Týnce. Něco tu je
divně. To nám hlavně ve středu dost vrtalo hlavou – čím to může být? Tím, že
jsme odmítli kemp? Nebo je v tom něco jiného? Na pohodě to každopádně moc
nepřidá, ale co už, jsme tu dva, vystačíme si i spolu. Ale stejně, co se mohlo
za ty čtyři dny, co jsme byli pryč, změnit?
Odpoledne jsme se z toho už tak nějak dostali a vzali si jeho radu
k srdci. Když to nemáme hrotit a máme si užívat svého času, OK, no
problem. Poznáme více okolí, uvidíme více filmů, zkusíme více dobrot a tady to
prostě nějak doklepem. Jelikož jsem neměl pořádně v čem chodit (plné boty
se tady nepočítají, v těch člověk nevydrží), rozhodli jsme se, že odpoledne
zajedem na nákup. Cesta klasika, bus nejel tak půl hodiny, pak se teda uráčil a
cesta k obchodům zabrala takovou tu klasickou cestovní hodinku. (Ikdyž
obchďák je asi ve dvou třetinách cesty do centra, kam jsme to většinou tak za
hodinu stíhali, ať tady cestujete kamkoliv, minimálně hodinu jedete vždycky…) V MidValley
(tak se to nákupní jejich Futurum jmenovalo) jsme obešli nespočet obuví,
sportů, do Bati jsme nakoukli (tam to vypadalo nejnadějněji), ale nenašli jsme
nic. Až ve čtvrtém patře, vlastně asi v posledním možném obchodě, takovém
tom klasickém outdoor, jsme našli, vybrali a koupili. V podstatě hned
naproti byl food court, docela podobný všem food courtům v nákupních centrech
tady. Jednotné stánky s různými jídly, žádný dvakrát: od Malajské přes
Japonskou, Korejskou až po západní kuchyni. Těžko vybírat. No, dal jsem si zase
kuay teow, tentokrát na thajský způsob, Týnka si vybrala nějaký set z Koreje.
Nebylo to špatné, ale na ten food court zpod Petronas towers to teda nemělo.
Pak jsme už jen najezeni dojeli domů a šli spát.
 |
| Středeční večeře |
Čtvrtek
Ještě ve středu večer jsme se s Týnkou domluvili, že se mnou ráno
půjde běhat, což se i stalo. Jelikož s námi nešel nikdo z kluků,
nebylo nutné jít už v 5. Přispali jsme si a vyšli v 7. Po krásných,
byť trochu náročných třech kilometrech jsme dorazili zpátky domů, tentokrát
žádní hadi, nosorožci ani nic podobného.
 |
| Páteční oběd - kuře na kari a zelenina |
Většinu dne jsem pracoval na blogu, sepisoval zážitky z výletu a
případně si sem tam hrál s dětmi (ale vždy jen chvíli a trochu, aby se neřeklo,
že to tady moc hrotíme). Na večer jsem měl domluvený skype s domovem. V 10
mi bylo řečeno, že bych se měl přesunout dovnitř, ať se venku může zhasnout, že
to sousedi nemají rádi a že v 10 má být stejně zhasnuto, že chodívají
kontroly. O tomhle se zmiňovali už dříve (i když vždycky v tom smyslu, že
nás se to netýká, a můžeme v klidu zůstat venku jak dlouho chceme). Ok,
výjimky nepotřebuju, sebral jsem si věci a šel dovnitř. Tam se většina holek a „rodiče“
dívali na film, takže skype nebyl v obýváku možný. Zeptal jsem se tedy,
jestli můžu jít do pracovny, což do té doby nebyl nejmenší problém. Prý to ale „už
nemá cenu, v 10 by se měl stejně dům zavírat, že prý můžu pokračovat zase
zítra“. Zvláštní… Naštěstí se mi povedlo chytit net i z růžku pokoje,
takže skype nakonec dopadl, přístup vedoucích byl ale opět docela dost
zarážející.
Pátek
Na pátek ráno byl naplánován odjezd na kemp. Odjela většina lidí,
zůstali jen tři nejmladší (Miriam, 3; Aaron, 5; Joseph, 6), tři čínští
sourozenci, kteří nějak vinou vlastních rodičů nemají průkaz, něco jako
občanku, co tady mají všichni už od dětí a bez kterého nejsou občany Malajsie a
tedy ani nemůžou volně cestovat; „vychovatelka“ Ruth a my dva. Hlavní
zodpovědnost měla Ruth, což nám bylo ještě sděleno pohovorem se strejdou,
zároveň nám ještě zopakoval to, co nám už oběma říkal o naší očekávané aktivitě
tady. Odjezd proběhl v pořádku, v 9 byli na cestě.
Tím začal režim Ruth, který je podle nás trochu postavený na hlavu –
disciplína nic moc, organizace taky nulová. Mimo to tady neustále hrají
pubertální písničky v čele s Justinem Bieberem, což je něco jako
posilovna pro naše nervy. Nejlepší je, že největší maniak do těchhle písniček a
ptákovin je právě „vychovatelka“, které je 24 let… Dopoledne jsem tedy strávil
se sluchátky u blogu, načež jsem i vítězoslavně publikoval. To cestování po
Indonésii bude šílené, myslím, že se nevyspím. A nebo budu muset svůj styl
trochu poupravit, uvidíme jak to půjde. Týnka mezitím ještě uvařila oběd
(spaghetti s houbovou omáčkou), což byl docela kunšt, jelikož doma nebylo
mléko. Využila to sušené, které je ale nějak doslazované, takže omáčka byla
taková nasládlá. Oproti tomu co jsme tady zvyklí jíst to ale bylo po dlouhé
době nějaké opravdové přiblížení se domácí stravě.
Celý den bylo docela zima, poprchávalo nebo bylo minimálně pod mrakem,
takže jsme si do těch 27°C, co tady byly, skoro oblékali dlouhé věci. Řekl
bych, že aklimatizace na počasí je takřka dokončena… Večer jsme se v tom mrazu
s Týnkou ještě podívali na pohádku „How to train your dragon“, která byla
fajn, a šli jsme spát.
Sobota
V sobotu jsem si přispal, vstával jsem až někdy kolem 10. Týnka
měla tentokrát pokyn nevařit, jelikož v pátek došla bomba s plynem,
kterou jsme teda vyměnili, ale prý už do konce měsíce nemůžou nakupovat další bomby
a kdesi cosi, takže si máme oběd zajít koupit. (To se tady občas děje o
večeřích.) Čínští bráchové, kteří jsou oba hrozně uťáplí a navíc mají problém s angličtinou,
dostali od Ruth peníze a šli jsme koupit jídlo. Vybrali sladkokyselé kuře s rýží
a salátem (zřejmě podle pokynů), takže celkem dobrý oběd.
Já jsem si odpoledne konečně přeorganizoval maily, takže už funguju
především ze soukromého, ne ze starého služebního. To zahrnovalo mj. vyřízení
všech mailů, nastavení přeposílání a tak, takže to nějaký čas zabralo. Odpoledne
jsem procházel stránku s motivačními videi (tady tuhle), což bylo docela
prima. Dokonce mě to tak nahecovalo, že jsem šel uklízet do chlapeckého domu…
:D Tak jsme s klukama umyli terasu od všech těch psích dobrot, co byly na
každém rohu a hlavně u každého sloupu/sloupku/nohy židle/všude. Večer pak opět
skype s domovem, což bylo prima vytržení z toho náctiletého šílenství
a nic moc atmošky tady, a pak hurá spát.
Dnes (v neděli) mají přijíždět všichni z kempu, takže máme
naplánovaný výlet do centra… Uvidíme, jak dopadnem, zítra dám zase vědět.
Ciao,
Honza
Žádné komentáře:
Okomentovat