10. - 14. 7.: Celkem obyčejný Malajský týden a neobyčejná Kuala Lumpur

Selamat datang!

Tak se - tentokrát po delší odmlce - zase hlásím z Rumah K.I.D.S. od hrubého jídelního stolu se spoustou novinek hlavně z uplynulého víkendu. Všem pravidelným čtenářům se omlouvám za zpoždění, ale během týdne nebyla moc inspirace (za chvíli osvětím) a během víkendu toho bylo pro změnu tolik, že už samotná kostra článku je delší než některé z dřívějších příspěvků... Pro odhadovanou velkou délku příspěvku se pokusím jej trochu nakouskovat, ať to nemusíte trávit najednou, beztakže stejně zas do pátku nebude moc o čem, tak třeba aspoň budete mít "matroš" zas do příště :)

Teď už tedy k věci - co se událo za poslední týden...

Středa

...všechno to začalo ve středu. (Tajemné ticho a mlha.) Seděli jsme takhle u snídaně, když tu najednou...se nestalo vůbec nic. Středa, čtvrtek a vlastně i pátek byly docela obyčejné dny. Jasně, děti zlobí, my pro ně chystáme program, do toho nějaké nové jídlo. Ale toho tady už bylo přehršel a nerad bych se opakoval. V psaní o pracovních dnech tedy budu stručnější. O to více se pak asi rozepíšu o víkendu.

Středeční oběd. Ovoce vlevo je cukrový meloun a
čerstvá papaya (mňam!)

Ve středu jsme pro děcka připravovali lekci o sebepoznávání, konkrétně pak zaměřenou na silné stránky. Takové přípravy většinou pár hodin během dne zaberou, byť samotné lekce nebývají delší než hodinku. Najít nějaké zajímavé videa (které samy o sobě lákají k prokrastinaci), připravit vše tak, ať to ty děcka baví (věková skupina 12-17 nejsou úplně nejvděčnější posluchači, ať jsou k tomuto vychováni sebelíp - zdravím paní Polomskou...), vytvořit náplň tak, ať má  pro ně smysl a požadovaný účinek, to vše přeci jen není úplně jednoduchá práce (ačkoliv taky naštěstí ne nudná :). Děcka to všechno pobraly myslím celkem s nadšením, nebo minimálně s pochopením, takže večer se povedl, až na to, že kvůli tomu, že usínají ve škole jsme byli utnuti už po hodině s tím, že mají jít spát, a že přes týden večer už takové lekce nebudou. Celkem pech, ale vypadá to, že "strejda s tetou" naši roli zde vnímají více jako "permanentně výchovnou" (tedy, že se o děti staráme celý den, hrajeme si s nimi atd.) než "nárazově výchovnou" (tedy, že s nimi máme takovéhle sezení a školíme je nějak konkrétněji).

Mimo to ve středu začalo většině národa nejnáročnější období roku - ramadán. Ten všem muslimům nakazuje od svítání do západu slunce nejíst, nepít ani nekouřit. To má pochopitelně své následky v jejich chování. Jednak jsou během dne ještě protivnější (a ani se jim teda nedivím), dopravní špička se posouvá ještě hlouběji do noci, protože jen zapadne slunce, všichni se jdou přežírat do restaurací a vůbec všude, a pak jezdí domů později. Pozitivní je, že skoro všude je teď otevřeno minimálně do 23 hodin, po západu slunce jsou všude stánky se všemi možnými specialitami a evropan si při všem tom ochutnávání a přejídání se alespoň po setmění nepřipadá jako prase. Kdybyste je viděli jen s obyč pytlíkem chipsů, to je zážitek sám o sobě...

Děcka poslouchají při "self discovery" tréninku. 

Zleva Jeremiah (docela šikovný a nápomocný kluk), Ben (nejchytřejši z dětí),
schovaná Rachel, Jennifer, Kelly a vpředu nejšikovnější a nejstarší z holek Grace

Napravo od Grace Daniel, vzadu Mattew, Sean a bokem Queen Victoria (ano,
tak se opravdu jmenuje - Královna Viktorie :)

Čtvrtek

Čtvrteční obědová polévka

Jak se říká v jednom z čerstvě vytvořených přísloví - "Jak ve středu, tak ve čtvrtek." Tohle přísloví samozřejmě, stejně jako většinu přísloví, nelze brát doslovně. Jelikož: odpoledne cca polovina dětí i se strejdou a tetou odjeli na celý den až do večera pryč, což nám naložilo finální zodpovědnost za dům. (Jasně, ještě je tady Ruth - odchovankyně domova, která je taky považována za zaměstnance; ta se ale vzhledem ke své minulosti často chová ještě jako jedna z dětí, byť jí je už 24. Zná pravidla a svou "zodpovědnost" si taky náležitě "užívala" školením těch nejměnších, kteří půl dne probrečeli z našeho pohledu úplně bezdůvodně, na druhou stranu se na chodu domova docela významně podílí svou pracovitostí, takže její čtvrteční přínos cca "šul-nul".) Každopádně jeden z těch špuntů - pětiletý Aaron byl fakt k nevydržení, takže jsem občas musel uklidňovat i já. Týnka mezitím připravila večeři - z toho co dům dal. Udělala něco mezi evropským a asijským jídlem, všichni si pobaštili a bylo to. Čtvrtek za námi.

Pětiletý Aaron. Když se na vás takhle usměje po pětiminutovém kázání
a igoraci vašich příkazů, začínáte opravdu seriozně respektovat všechny, i ty
nejhorší učitele...

Pátek

Páteční snídaně - tradiční Nasi lemak, tentokrát v profi podání

V pátek jsme připravovali hry na večer, tentokrát zaměřené na komunikaci. Příprava her většinou nezabere tolik času, stačí nějakou vybrat, ať se hodí do konceptu, nastříhat pár provázků atp. a rozmyslet si pointu hry a je to. Normální den pak probíhá tak, že kontrolujeme režim. Dopoledne volnější, kontrolujeme jich jen pět, co chodí do odpolední školy, odpoledne se pak "dopolední" děcka musí alespoň hodinu učit nebo dělat domácí úkoly (to jim většinou natahuju na hodinu a půl až dvě, jelikož jejich známky nejsou nijak fantastické), od 16 cca půl hodiny uklízí, což je taky potřeba kontrolovat, pak do 18 si hrajou, to se minimálně pro kluky vždycky snažím vymyslet nějaké srandy,

Dojezeno. Za překonání té pálivosti bych si zasloužil metál,

ikdyž už si začínám docela zvykat...

ať jen nesedí doma na gauči a "nečumí do blba" (to je tady evidentně považováno za docela zábavnou aktivitu) nebo se po dvorku nevozí v jednom z nákupních vozíků.  Pak sprcha, zábava bez pohybu (tedy většinou ono doblbačumění), večeře, modlení s potenciálním kázáním od "strejdy Neila" a případně nějaká lekce od nás.

Pátek proběhl, jako zbytek týdne, docela běžně. Hry na večer nachystány, děti zabaveny. Jenže večer přišlo kázaní od Neila směrem ke dvěma klukům, kteří si neváží svých školních uniforem. To bylo minimálně pro mě celkem vtipné a zajímavé, jelikož jakožto bývalý voják simuloval s dětmi vojenský soud i s obhajobou, žalobou, ochrankou žalovaných... No, po hodince "scoldingu" (tak se tu říká nadávání/hubování nebo jak to nazvat v češtině) a rozsudku dvou dnů tvrdého úklidu pro provinilce už na hry nebyla moc nálada, tak jsme ji odložili na sobotu. Pátek pryč.

Páteční oběd. Toto bylo, možná trochu k mému překvapení, moc dobré

Sobota

Datlová palma i s plody. Na ulici běžné.

V sobotu jsme se už po ránu vydali na cestu. Tentokrát jsme se rozhodli cestovat již úplně samostatně, což obnášelo mimo jiné i cestu na autobus. Na netu se nám povedlo najít stránky jednoho z dopravců a zjistili jsme, že alespoň nějakou minimální strukturu tady ta doprava snad má. Našli jsme cesty, kudy bus projíždí a dali se na cestu hledat zastávku. To se nám povedlo relativně rychle a po půl hodině od vycestování z domu jsme seděli v buse (a to jsme ještě cca 15 minut čekali). Po půlhodince cesty busem jsme dorazili na zastávku kousek od nejbližší zastávky metra, respektive spíše příměstské vlakové dopravy.

Ono s metrem a dopravou se to tu má takhle: ve městech je více než jeden monopolní dopravce. Ne každý z nich je extra strukturovaný, třeba ten kterým jsme jezdili dříve nemá ani web, natož jízdní řády. Největším dopravcem je asi KL Rapid. Ti provozují busy i metro, mají dokonce svůj web i s mapami kudma autobusy jezdí, kdy by měly začínat a kdy končit. Tyhle časy jsou jen velmi orientační, jak jsme se už sami přesvědčíli, nabízejí ale aspoň nějaké vodítko. "Meter", respektive příměstských vlaků tu je taky několik. Sobotní příměstský vlak je provozován KTM. Je to srovnatelné s ČD CityElephant, takové ty modré vlaky, co jezdí i přes města a často staví. Úroveň vlaků je ale podstatně vyšší - čisťounko kam se podíváš, LCD obrazovky, vagony jen pro ženy... To druhé metro, blízké tomu pražskému, provozuje právě KL Rapid. Jezdí rychle, bez přestávek, je překlimatizované a vepředu nemá budku pro řidiče, takže můžete sledovat cestu kterou projíždíte. Mimochodem nepovedlo se mi přijít na to, jak je vlak řízen, jestli elektronicky a nebo má řidič budku vzadu.

Nástupiště KTM v centru

Nástupiště KTM v centru - fotka na přání

Příměstský vlak KTM. Prostředí hezčí než u nás,
klima silná ale snesitelnější než u KL Rapid

Nástupiště KL Rapid - metra. Ta stěna není metro ale jen ochranná
stěna, kterou jsem posledně popisoval

Otevřené oboje dveře - metro ve stanici

Metro zevnitř. Srovnatelné s pražským, klima hodně přehnaná 

Přední výhled na koleje - plusové body pro KL Rapid :)

V sekci ryb se v obchodě zastavíme vždycky. Ty akvárka
na fotce jsou plné mušlí. 60 Kč/kg, lidové ceny...

Hodina cestování za námi a ještě jsme ani nebyli na metru (respektive vlaku). Jak uvolňující bylo uvědomit si, že vlastně nic nemusíme, a i kdybychom cestou na metro strávili celý den, nic to nemění. Máme čas na poznávání, rozhlížení se, povalování se, posedávání a všechny takové ty zdržovačky, co si člověk normálně nemůže moc dovolit. Tak jsme se rozhodli mrknout se do blízkého nákupního centra, koupit nějaké pití na cestu a snídani pro mne, jelikož dnes nebylo pečivo a snídaly se sušenky. Pečivo je tady úplně jiné než u nás, to už víme, viděli jsme zase spoustu krabů a všemožné mořské havěti za pár kaček. Pití jsme koupili, z pečiva jsem si nevybral, takže jsme se cestou stavovali ještě v KFC, kde ale neměli nic ready a museli bychom 5 minut čekat, což se nám nechtělo. Nakonec jsem si koupil sladkou housku v trafice u nádraží, nestihl jsem ji ale před vlakem ani otevřít z obalu a ve vlaku bylo zakázáno jíst. Párkrát jsem nevydržel a kousnul si, ale asi v polovině mě hladové a naštvané pohledy muslimů kolem od další konzumace odradily. Holt, ramadán je ramadán, vybrali jste si sami. Až k Batu caves (jeskyním Batu) jsem teda ale jel hladový. Jen co jsme vylezli, dojedl jsem housku, pobavil se fakt vtipným hajzldědkem (silně obézního černocha s talířkem sedícího před špinavými záchody jsem tady zatím neviděl) a dali jsme se na výpravu směr jeskyně.

Ty byly od metra jen kousíček, cca 5 minut chůze. Ne tedy jeskyně samotné, ale schody k nim a obrovská socha nějakého hinduistického tajtrmana. Ta byla "celkem velká", mrkněte na fotku. Ještě vyšší (a hodně strmé) byly ty schody k jeskyním. Ve druhé polovině je pak lemovaly hladové opice, respektive asi spíše nenažrané opice, které turisti krmili capinama nakoupenýma dole pod schodama. Jeskyně byly, obdobně jako většina staveb a útvarů zde, obrovské, respektive vysoké. V jeskyních byly i nějaké chrámy a poměrně specifická atmosféra, spousta hinduistů, taková příjemná, obřadní vůně a pár stánků. A kohouti. Chvíli jsme se kochali, nasávali atmošku, snažili se dohlédnout na strop, obhlíželi hinduistické svatyňky, pak jsme to obrátili a šli pomalu zpět. Koupil jsem i pár suvenýrů domů (viz obrázky). Cca ve třetině sestupu schodů byl vstup ještě do Temné jeskyně. Usoudili jsme ale, že na místní poměry je 40 RM celkem dost, a že jeskyní už jsme oba viděli dost a raději si zajdem jinam.

Kdo chvíli stál již stojí opodál. Z dálky socha nijak velká nevypadá

Pak se najednou začne zvětšovat...

... a najednou je obrovská. Ten červený flek dole pod holí jsem já.

Schody vzhůru

Týnka a opička. Strach teda rozhodně neměly. Ty opičky.

Vstup do jeskyně

Hindské suvenýry. Ten krásně blikající kruh jsme vzali domů - je
úplně hypnotický a hraje docela vtipnou hindskou písničku :)

Pohled z jeskyně. Ta je průchozí

Jedna ze svatyň

Trochu překvapení - kohout v jeskyni

Svatyňka

Pohled na KL od Temné jeskyně

Já a indická sladkokoule na
cestě zpět

Po cestě bylo fascinující pozorovat opice - jak si obírají blechy, vyjídají kokosový ořech, starají se o mladé. Dole jsme se shodli, že bychom taky něco zbodli, a jelikož ani jeden z nás nemá blechy, museli jsme do restaurace. Ikdyž jsme byli asi mezi nejvíce turisty dosud (Týnka říkala, že je divné být mezi tolika vyššíma lidma), oba jsme se najedli za 2,5 respektive 3 ringgity, což je cca 15 resp. 20 Kč. Vlastně i moje plechovka mangového džusu byla dražší než Týnky jídlo. Po obědě jsme se stavili ještě na pár indických sladkokoulí (i v těch bylo trochu cítit kari...a nebo už jsem z nich fakt mimo). Cestou zpět na metro jsme promysleli další směr - stará železniční stanice a "masjid negara" - národní mešita. Ve vlaku jsme si popovídali s další turistkou, učitelkou původně z JAR, současně z Arabských emirátů o zajímavých místech, která se vyplatí navštívit.

Ta dnešní mládež...

Oběd. 

Neplivejte na opice. Nechutnal by jim kokos

Strmá cesta dolů

Tak jiní, a přitom tak podobní. Zajímavé zvířata

Mé nasi goreng a Týnky nějaký roti (chléb). Po tomhle
jídle dostala Týnka od žaludku mírné varování... Holt, je
třeba si tady dávat pozor na všechno

Socha (pravděpodobně) Hanumana kousíček od metra

Staré nádraží. Uvnitř nápadně připomíná pražské hlavní...

Stará stanice metra byla alespoň pro mne trochu zklamáním. Nebyla to škaredá budova, ale třeba i barák naproti mě zaujal více. Mimo to jsme tady nenašli nic, co by nás nějak zabavilo. Národní mešita je odsud pár kroků. Naneštěstí taky nebyla ničím extra zajímavá, tuplem když byla zrovna zavřená pro nemuslimské turisty. Půl hodiny na další návštěvní hodiny se nám čekat nechtělo, mešitu ještě uvidíme minimálně v Melace, kde je prý obrovská a krásná, takže jsme se vydali směrem k městskému parku. Ten je hned vedle a tvoří jakési historické centrum Kualy Lumpur. Je v něm několik muzeí, planetárium, motýlí a ptačí farma, orchidejová zahrada, sídlo parlamentu a spousta dalších zajímavostí. Byli jsme celkem utahaní, mohlo být cca kolem 14 hodin, takže jsme na chvíli zapadli v nádherném parku u jezírka na lavičkách, odpočali si, osvěžili se lehounkým deštěm. Týnku tou dobou už moc bolely nožičky z botiček, které si ráno obula, prý, že "aui", takže si odpočala i ona a nožičky a rozhodli jsme se, že se zajdeme podívat k té ptačí farmě, která nám z nabídky aktivit v okolí připadala nejzajímavější.

Budova starého nádraží

Dům naproti

Národní mešita

Masjid negara. Celkem moderní budova s údajnou
kapacitou 15 000 muslimů

Boty zaparkované před mešitou

Celý areál historického centra. Rozhodně tady je co dělat...

Celkem pěkný park

Relax. Sice bylo relativně chladno (kolem 30°C), ale deštík bodnul

Bacha na opice!

Týnka a kámoš pelikán

Park vypadal už z venku jako zajímavé místo, trochu nás ale zarazilo vstupné, na místní poměry dost předražené - 50 RM. Mají tady se vstupnými a vůbec vším možným celkem zajímavý systém. Místní si můžou požádat o tzv. MyKad - asi něco jako OpenCard v Praze, až na to, že ji mohou mít jen občané Malajsie a je opravdu funkční. Na tu projížději mýtnimi branami, mají velké slevy na vstupných (např. v ptačím parku byl vstup s MyKad tuším za 20 RM) a další výhody. No, jelikož jsme ušetřili na jeskyních a park vypadal zajímavě, šli jsme do toho. A nebyli zklamaní. Hodně sekcí, spousta různých volně se pohybujících ptáků v relativně přírodním prostředí, čisťounko, rozmanitá flora, hezky naaranžovaná krajina, vypadající jako ve volné přírodě. Člověk by tady zvládnul strávit klidně celý den. Popíjet kávu, pozorovat ptáky, poslouchat jak zpívají, křičí... Procházku po parku nám trochu zkazil prudký déšť, takže jsme se museli schovat u "fotobudky". Tady se dalo vyfotit se spoustou ptáků, které na vás naaranžovali zřízenci parku. Od orla přes aru, párek kakadu, až po všelirůzné další papoušky. 20 RM za fotku nám ale přišlo dost. Po 40 minutách déšť ustal a obloha se trochu vyjasnila, tak jsme se vydali dále. Ve vzdělávacím centru na konci parku jsme viděli líhnoucí se kuřata, srovnání vajec různých ptáků a jejich růst ve skořápkách (moc pěkné), pokus o výstavku vycpaných ptáků, který připomínal spíše ptačí hřbitov (morbidní), dále  pak navzájem krmící se zoborožce a spoustu dalších voglů.

Papoušci ve voliéře

Papoušek volně

Kámoš páv

Ptačí bufet. Ti ptáci na židlích a stolech jsou živí

"Krmítko". Všude po parku byla spousta papayí, evidentně ptákům "jela"

Plameňáků jak v ostravské zoo

Zoborožec s nějakou bobulí v zobáku

To co čouhá zpoza listu je nějaká jeho kámoška, kterou celkem prima nakrmil

Bašta zastopade

V 17:30 (po dvou hodinách) jsme skončili s prohlídkou a rozhodli se, že máme hlad a že bychom si dali zase něco evropštějšího. Tentokrát los padl na McDonalds. Ten byl celkem vzdálený, ale taxi se nám platit nechtělo a s autobusy je to na dlouho, takže jsme šli celkem kus pěšky. Nejzamotanější bylo zpátky přecházet koleje u starého nádraží, pak řeku, mezitím ještě cesty... Došli jsme ale už poměrně na jistotu. Stávají se z nás Kualalumpové. Nebo spíše zatím jenom Kualalumpíci. Ještě je pořád dost co zlepšovat. McDonalds byl pro nás opět překvapivý. Občas mám pocit, že by mě překvapil i chleba s máslem, ale ty věci tady opravdu všechny působí tak..jinak. Vidíte návaznosti, ale zároveň spoustu fascinujících rozdílů. A nebo jsem už nějak nemocný... I kdyby, zatím mě to pořád dost baví, takže co už. No, za 24 ringgitů - 156 Kč, to je v ČR zhruba cena jednoho menu, jsme se oba nacpali jako čuňátka. Měli jsme každý svoje menu (já nějaké nové místní, to většinou samo o sobě v česku vyjde na 130 - 140 Kč). Týnka si dala klasický McChicken. Zdánlivě jeden z nejběžnějších burgerů ale taky chutnal úplně jinak než u nás a mám pocit, že i v něm jsem cítil nějaké koření typu kari. Možná další moje nemoc. K tomu jsme si dali i dvě taštičky, já jsem experimentoval s pitím (když už nemůžu zkusit prosperity menu, tak aspoň něco co v Česku nemám šanci sehnat...).

Cesta zpět byla celkem rychlá, bus nás vyhodil podstatně blíž domu. Zábavné bylo pozorovat v buse muslimy, kterým zrovna zapadlo slunce, a tak se cpali vším, co bylo po ruce. Každý měl s sebou minimálně dva balíky chipsů a když to do sebe cpali, věřím tomu, že vypadali hůř než já, když jím chipsy a myslím si, že mě nikdo nevidí. Pokoukáníčko na celou cestu. Mimo to zase pršelo, a to i na nás. Ke konci cesty jsme zjisili, že to jde skrze klimatizaci a že voda, která se přes ní dostává, je ředěná i olejem nebo co za špínu jsem to měl na kalhotech. Pro maminčin klid, šlo to vyprat ;) Domů jsme přijeli akorát na konec motlitby a strejdova kázání. Jelikož jsme měli hry připraveny, nechali jsme děcka si pohrát. První hra byla složitější - udělali jsme pole 7x7, ve kterém jsme vyznačili pole, na která mohou šlápnout, a oni se v týmech museli dostat na druhou stranu. To vše bez mluvení, tedy zaměřeno na neverbální komunikaci. Druhá hra byla pro dvojice. Jeden dostal obrázek, který ten druhý neviděl a měl za úkol jej překreslit. Tentokrát hra na předávání informací pouze ústně. Krátký "debreifing" a povídání o aktivním naslouchání a po hodince bylo hotovo, načež strejda oznámil, že jedeme na pozdní večeři.

Roti tissue

Se skupinou nejstarších dětí jsme sedli do auta a 20 minut cestovali za dobrým jídlem. Dojeli jsme do restaurace podobné těm jídelnám ve kterých jsme už párkrát jedli - 2 stěny otevřené, žádné menu jen pár názvů na stěně, spousta stolů. Jen vypadala asi o třídu až dvě čistěji, z čehož jsme na jednou stranu měli radost, na druhou stranu nás to trochu zneklidnilo. Ale když si žaludek doteď nestěžoval, snad netřeba se strachovat. Na pití jsem si dal ledový juice z liči, Týnka místní specialitku - teh tarik, volně přeloženo jako natahovaný čaj. Ten se dělá tak, že se rychle přelévá čerstvě vyluhovaný čaj s cukrem a kondenzovaným mlékem z hrnku do hrnku, čímž se ještě posílí běžná chuť čaje. Zajímavé. Na jídlo jsme celkem dlouho čekali, zbytek už měl dojezeno, ale

Chleba jak šnuptychel. Metr to mělo určitě

nám objednali nějakou specialitu, roti tissue se jmenovala (tedy "chléb jak kapesník"), tak jsme si říkali, že asi stojí za to počkat. Donesli asi metr dlouhý sladký medový teňounký krekr, který se nevešel ani na tři dlouhé talíře vedle sebe. Taková kuriozitka. Ještě plní z McDonaldu jsme měli oba dohromady co dělat, upatlaní až za ušima a za drobné pomoci ostatních jsme ale vše zdlábli. Bylo to dobré, jedinou vadou bylo, že při přípravě používají pro kolonizující británii typické slané máslo, takže i přes vrstvu medu byla trochu cítit slaná pachuť. Nechápu, proč tu sůl do toho míchají, kazí si jinak fakt dobrá jídla... Na druhou stranu roti tissue je věc, která nám možná v ČR trochu chybí. Viděli jsme totiž už předtím, jak jej nesou k sousednímu stolu. U něj sedělo 8 lidí s nápoji a tohle pro ně bylo takové "sociální jídlo", které všechny u stolu propojovalo. Něco co by u nás u piva způsobil gigantický balík chipsů.

Po příjezdu domů jsme se zničení rozplácli do postelí a spokojeně spali až do rána. Sobota stála za to...

Neděle

Neděle, tentokráte z rána deštivá a chladnější, začla tak, jak by měly začínat všechny správné křesťanské neděle: kostelem. Rychlá snídaně, většina se nás nacpala do auta pro 11 lidí (mohlo nás tam být tak 17) a vyjeli jsme. Hned ze začátku je potřeba upřesnit význam slova kostel. V angličtině se kostel řekne "church", což ale znamená i "církev" a zřejmě i "bohoslužbu". Nepřijeli jsme totiž do žádného kostela, jak by se mohlo zdát. Zaparkovali jsme kousíček od nějaké mešity před jedním z relativně běžných paneláků. Ve spodním patře taková ta polootevřená vývařovna, ještě zavřená. Budova měla 4 patra, oprýskaná, špinavá. Trochu překvápko bylo, když se všichni sebevědomě vydali jejím směrem. Schodiště otevřené, v podstatě veřejně přistupné. V prvním patře jsme viděli seznam institucí zde sídlících. Byly to, pravda, firmy, mezi nimi zmíněná i Grace Community (tj. instutuce, která zastřešuje mj. i Rumah K.I.D.S.). Schodiště dlážděné bílými koupelnovými dlaždicemi, špinavé dveře, hydranty. Ve třetím patře jsme vešli do jedněch ze dveří. Za nimi se nacházela překvapivě čistá společenská místnost, ve které byly celkem těsně na sebe rozestavěny modré plastové židle, cca 150 míst zaplňovalo celý sál. Zdi bílé, na nich nástěnky s dětskými malbami biblických výjevů, vepředu oficiálnější nástěnka, promítací plátno, řečnický stolek s křížem a..hudební kapela. Mikrofony, klavír, kytara, dokonce i bicí. Wow. Už u vchodu nás začali zdravit lidé, většina věděla, že jsme noví. Jakožto s atrakcí této bohoslužby si s námi tak třetina přitomných potřepala rukama. Usadili jsme se a za moment u nás byla asi 10letá holčička, jestli bychom nevyplnili letáček. Registrace jak k jehovistům: jméno a příjmení, adresa, telefonní číslo, kdo mne pozval, pak zaškrtávací otázky:

- Přijal jsem Ježíše za svého spasitele.

- Chtěl bych, aby mne navštívil církevní pověřenec a popovídal si se mnou o mém vyznání.

- Chtěl bych, aby mi někdo zavolal na můj telefon a popovídal si se mnou o mém vyznání.

- Po bohoslužbě zajdu za pastorem a popovídáme si o mém vztahu k Ježíšovi.

Zaškrtněte alespoň jednu odpověď.

Dále otázka za koho se modlím a ještě jedna zaškrtávačka. Bylo to trochu jako sportka - kterou možnost zvolit, aby nás ještě do konce bohoslužby neupálili jako kacíře? Tajně doufám, že nikdo z nich teď nepřekládá tenhle blog.

Teď samozřejmě trochu přeháním, prostředí mi ale ze začátku nebylo moc příjemné, ikdyž lidi vypadali docela mile. Samotná bohoslužba ale stála za to. Začal pastor čtením z Bible. Pak se všichni postavili a asi půl hodiny se zpívalo. Nejprve malajsky. Nutno poznamenat, že malajština není zrovna zpěvný jazyk, a nebo písničku někdo přeložil z angličtiny příliš doslovně. Dlouhá malajská slova totiž byla do rytmu poměrně moderní hudby nacpána jak veteš z celé půdy do jednoho pytle, takže lidi občas dospěvovali i dvě doby za hudbou a vše působilo trochu nepatřičně. Dojem následně podstatně zlepšily anglické písničky, kterých byla většina. Moderní hudba, zpívající vesměs mladí lidé, takže žádné takové to kostelní hučení babiček za doprovodu varhan, ale docela poslouchatelné sbory za doprovodu bubnů, kytar... Po půlhodině už nás ale docela bolely nohy, možná by stálo za to to trochu promíchat. Od doby, co se skončilo se zpěvem, se totiž pro změnu už celou dobu sedělo. Různí lidé povídali o Ježíšovi a spasení, někdy na můj vkus opět trochu moc fanaticky (většinou to byli ti, co měli už při zpívání minimálně jednu ruku nahoře jako rockeři, jen bez zapalovače a takových těch dvou prstů, víte, co myslím). Zajímavé bylo, že vždy, když se četlo z Bible a pastor dal pokyn k otevření Biblí, polovina kostela vytáhla smartphony a začala se vrtat v elektronických biblích v nich. Po projevech si slovo vzal zase pastor a za podpory Powerpointové prezentace povídal o všem možném s biblí spojeném. Párkrát přímo i nepřímo pozdravil i hosty "Jana a Kristýnu, kteří jsou mezi námi noví", načež osazenstvo zatleskalo; zmínil i Husa o kterém věděl, že je z Česka. Po hodině a třičtvrtě bohoslužba skončila. Za celou dobu se asi dva- až třikrát modlilo, příjmání nebylo, žádná fixní struktura se taky myslím nedrží (rozhodně ne tak jako na mších u nás). Lidi na jednu stranu působili fanatičtěji (ikdyž, když to srovnám s extrémy v Česku, možná ani ne...) a vše bylo o stupeň až dva veselejší než u nás. Část dětí mimochodem během mše odešla z místnosti do "nedělní školy", která trvala asi hodinu. Po mši jsme chvíli čekali na ně. K dispozici bylo kafe, kakao i sušenky, lidi chodili a dělali si svačinu a povídali si. Docela příjemné prostředí. Myslím, že pozitivnější než u nás, na druhou stranu ne tak slavnostní (sám jsem měl na sobě košili a rifle a docela jsem zapadal). Hlavně ale dobré srovnání hodnot církví. S Týnkou jsme se shodli, že protestanti jsou stále mnohem méně rigidní a institucializovaní a tedy udrželi původní myšlenku. Nenašli jsme ale rozdíl ve filosofii náboženství, který nám "strejda" už i onehdy večer (asi) tak vehementně vysvětloval.

Ani obyčejné budovy tady nás asi fascinovat nepřestanou.
Osm pater mívají jen garáže...

Malá Indie. Slabší.

Po kafi jsme vyrazili zpátky domů. Dali si rychlý oběd a vyrazili opět na cesty. Dnes jsme chtěli zvládnout "zbytky" Kualy Lumpur a dát si noční procházku městem. Prvním cílem byla Malá Indie. Cestování tam obdobné jako v sobotu, jen bez zastávek všude možně. Místo, kde měla Malá Indie být, jsme od metra našli celkem rychle. Udivilo nás ale, že všude byly stánky s muslimskými hadry. Dostávali jsme se blíže a blíže údajnému epicentru, potkávali více a více indů, sortiment se ale neměnil. Naštěstí bylo kolem i dost stánků s místními dobrotami, které se pozorují lépe než šátky na hlavu. Dal jsem si hroznové pití, které tentokrát trochu zklamalo, prošli jsme trhem a trochu zklamaní dorazili na metro. Ok, Malá Indie úplně nevyšla, ta na Penangu se nám teda líbila podstatně víc.

Jídlo se už sem tam začíná opakovat, ale i tak...

Nabídka drinků. Měli jsme to druhé zleva (vyzkoušeli jsme tady ale už snad
skoro všechny)

Dorazili jsme k poměrně frekventované stanici metra KL Rapid. Tady jsem se rozhodl, že z metrodopravců preferuju konkurenci. (Tohle rozhodnutí pak nalomilo zjištění o absenci přední kabiny řidiče, ale asi to prozatím nechme takhle...) Systém prodeje lístků (respektive žetonů, na které se u nich jezdí) byl značně nedomyšlený. Sem tam nám příjde, že jim tady v Malajsii prostě chybí logisti. Pár japonců nebo švýcarů a celá doprava by mohla fungovat úplně jinak - ať už rychlost příměstských vlaků, nákupní systém jízdenek tady, autobusy městské i dálkové. Vystáli jsme asi desetiminutovou frontu k jednomu z pár automatů (aspoň ty fronty mají relativně rovné...) a jeli směr KLCC (Petronas Towers), kde jsme měli v plánu navštívit místní akvárium. Opět a zase fascinováni věžemi jsme se celkem rychle zorientovali a dorazili k parku hned pod nimi, u kterého mělo akvárium být. Už samotný park nás okouzlil - čisto, spousta krásně upravené zeleně, obrovský park s prolézačkami pro děti. Neobyčejný park. Taková oázka klidu uprostřed metropole. V přilehlém kongresovém centru jsme vzápětí našli vstup do akvária.

Park pod KLCC a budovy kolem. Výška je značně zkreslená vzdáleností

Jiný záběr na park. Připadám si už trochu jako hippie, ale je tu nádherně!
Mimochodem, hippies je tady zakázané hnutí

Krmení vyder

Už u vstupu nás pán na kase příjemně překvapil. Poprvé jsme totiž dostali studentskou slevu na ISIC, takže nás vstup vyšel na 30 ringgitů, což je krásných 190 Kč. Poměr cena/výkon pak byl neuvěřitelný. Jedno z největších akvárií minimálně v Asii, dotažené do detailů. Hned po příchodu probíhalo kousek od vchodu krmení vyder. Vedle vyder bylo akvárium s piraněmi a "DNA sekce" s prehistorickými živočichy. Osobně jsem netušil, že trilobiti ještě žijí! Hned za nimi elektrické ryby v čele s elektrickým úhořem. Zákaz focení s bleskem. Následovala spousta terárií s hady, ještěrkami, housenkami a pavouky. Sešli jsme o patro níže, kde se zrovna krmily želvy. V akváriu vedle nich plavaly největši sladkovodní ryby - arapaimy gigas. Docela nás pobavily jejich tupé výrazy, na druhou stranu celkově byly ty ryby fascinující. Mnohonásobně starší než lidstvo, delší než člověk si v klidu plavou někdy uprostřed metropole... Potom korálové ryby, po korálových rybkách nás čekala podvodní cesta, na kterou jsme se těšili asi nejvíce. A právem. "Plavat" skoro 10 minut mezi žraloky, obrovskými rejnoky a hejny ryb bylo fascinující, o to víc, že jste pár centimetrů od nich a můžete se jich skoro dotknout. Všechny ryby byly navíc na pozornost zvyklé, takže nebyly zalezlé v koutě, ale přirozeně plavaly všude kolem. Zážitek na celý život. Za 190 korun... Samozřejmě jsme si s podvodním tunelem dali repete (vedl jím takový samochodící pás, takže jste jen stáli a dívali se kolem a pomalu projeli celou trasu). Po tunelu ještě jedny korálové rybky, pár nádherně nasvětlených medůzek, obrovských mušlí (takové ty tygrované zatočené ulity, co jsou velké jako hlava dítěte), krevety a byli jsme na konci. Jak píšu - ty dvě hodiny a něco fakt stály za to.

"DNA sekce" - vývoj rybstva

Adrenalin. Přitom nekoušou, neškrábou, nezlobí...

Ještě jednou trilobiti

Elektrický úhoř. Prý dokáže docela snadno výbojem zastavit srdce i člověku

"Výběh" pro gekona. Nebo spíše nástěnka... 

Arapaimy, bohužel špatně natočené, takže délka úplně nevyniká

Takový "trochu mimo" pohled

Ryby

V tunelu. To nad námi je žralok

Sklo zmenšuje o 30%, takže žralok měl cca dva metry.
Žádný gigant, ale na volném moři bych jej potkat nechtěl

Dva úsměvy a čínské záda

Ray Nock. Rozpětí: cca metr a půl. Fotograf: nemehlo!

Želva. Třeba to je Pavlína. Nebo Julinka. Nebo ta Kubova
mořská co mu zdrhla. Ale to by musely sakra vyrůst...

Hej, bacha! Leze na tebe krab!

Čelisti různých žraloků

Týnka visí :)

Vylezli jsme ještě za světla. Oba hladoví a s chutí na sushi jsme se skrz park vydali směr nákupní centum Suriya KLCC - to je to luxusní hned pod věžemi, ve kterém jsme byli už při prvním výletu do centra. Obchod, ve kterém jsme posledně viděli docela levné sushi, zklamal - neměli nic, co by stálo za svou cenu. Obešli jsme ještě pár japonských restaurací, ty ale byly na nás příliš luxusní (ikdyž tedy poměr cena/výkon pořád solidní, japonská reštika na fakt luxusní úrovni a dalo se v ní najíst v přepočtu za cca 300 Kč, na slavnostní příležitosti a nebo do bohatší budoucnosti jak šitá :). Sushi se tedy nekonalo, vydali jsme se směr "food court" - něco podobného jako jsou jídelní prostory v nákupních centrech u nás jen s tím rozdílem, že všechny restaurace měly jednotný design, nebyly mezi nimi žádné fastfoody a nabízely povětšinou místní nebo alespoň JV asijskou kuchyni. Zde jsme udělali kolečko a s velkým váháním si každý ukázali na něco z menu. Oba jsme se docela trefili, ikdyž můj první dojem byl poměrně negativní, jelikož to vypadalo že jsem dostal jen polévku. Týnka měla tmavé nudle - "mushroom chicken mee", já "cantonese kuay teow" - kantonskou specialitu s nudlemi a krevetami. V takové trochu želé polévce s vajíčky a zeleninou plavala spousta hrubých dlouhých nudlí, krevetky a myslím, že i další mořské dobroty. Opravdu zajímavé. (A tentokrát to ta moje "všezajímavá" nemoc fakt nebude, to jídlo bylo total jiné než cokoliv u nás.) K tomu jsme si dali samozřejmě i fajn pití. Ikdyž jsme byli celkem plní, rozmazleně jsme se rozhodli dát si ještě napůl vafli, kterou tady jedlo docela dost lidí. Velká skoro jako talíř, hrubá tak 2 cm, ještě teplá, s ovocem, čokoládou... My jsme měli banánovou s oříšky a čokoládou a byla parádní, až na to, že jsme to dotlačili fakt z posledních sil. K vafli jsme si koupili ještě jedno jiné pití - "calamansi asam boi". To bylo takové trochu slané a zvláštní, moc nám nechutnalo. Máme trochu podezření, že v něm byla "ice cream soda" - místní specialitka. Mimo běžnou sodu tady totiž v hypermarketech a všude prodávají i tady toto. Prý se tím dá naředit zmrzlina a vznikne fakt moc dobrý koktejl. Zatím jsme ji nezkoušeli, ale co jiného by mohlo být slaného v pití? Celá hostina v luxusním nákupním centru přímo pod hlavní atrakcí města nás vyšla každého v přepočtu na 110 Kč (z čehož jsme ještě každý utratili za pití přes 40 Kč). (Nejen) z tohohle pohledu je to tady fakt prima :))

KLCC

V parku byl i bazének. Bohužel pouze pro děti do 12 let

Záběry z parku

Mushroom chicken mee and fresh mango juice, cantonese kuay teow
and fresh honeydew juice

Vafle a nějaký ten slaný boi

Dobrý večer

Po megavečeři jsme se vykutáleli ven, už do tmy. Ty dvě věže jsou ve tmě ještě více fascinující než ve dne! Tolik kovu, od kterého se reflektory ostře odrážejí do temné noční oblohy. Majestátnost těch obrů vyniká ještě více než ve dne. Ikdyž jsou okolní budovy taky obrovské a minimálně z pohledu architektonického laika velmi zajímavé, žádná z nich nemá takové charisma jako ty věže. Na samotné ty budovy by se dalo koukat hodiny... Hned po východu nás navíc zaujal přilehlý park, který jsem už popisoval dříve. Celý byl překrásně nasvětlený, fontány pod ním taktéž. Skvělou atmosféru podtrhovaly i davy lidí, sedící kolem fontán a pozorující tu nádheru, skupinky procházející se po parku. Jedna z nich nás požádala o fotku, se kterou myslím ani na čtvrtý pokus nebyli úplně spokojení (číňani  no...), taky jsme si jim řekli o fotku a asi, aby nám to vrátili, taky nestála za nic moc. Pro úspěšné splnění jednoho z předsevzetí pro stáž jsme se zkoušeli fotit s nočními KLCC i sami, načež jsme potkali další pár. Docela dost rychle jsme pochopili vzájemnou potřebu, navzájem se (o poznání lépe než se nám vedlo do té doby) vyfotili a šli dál, pomalu už směrem na metro.

Noční park

Doktore, že vy jste se zase kochal?

Petronas towers ve své plné noční kráse

Ještě jednou my. Tipnete, kterou naši fotku dělali číňani? :)

Svítící fontány

Akce!

I tady najdete turisty s ponožkami v sandálech.
Čech to nebyl. Tímto zdravím Julču...

S pitím v nočním Chinatownu

V předním vagonu, oči nalepené na cestu před námi jsme dorazili na zastávku Pasar Seni, odkaď nám pak jezdily busy KL Rapid (odtamtud jsme jeli i tehdy v neděli po návratu z Penangu v noci). Bylo ale cca 20:30 a domů se nám ještě nechtělo, rozhodli jsme se projít ještě další části KL i v noci. Hned ze začátku jsme narazili na dav pozorující vystoupení dětí, které se učí bojovým uměním. Stavili jsme se ještě na mangové smoothie, které tentokrát především díky želé kuličkám, které jsem si do něj nechal ze zvědavosti přidat, docela zklamalo. Abyste tomu rozuměli - želé (kuličky, pásky, většinou s ovocnou příchutí) tady plave skoro v každém koktejlu, hlavně v těch, co se prodávají na ulicích. Tyhle kuličky ale byly docela bez příchuti a bylo jich hrozně moc. Stavili jsme se i na kraj central marketu, který byl docela mrtvý, a vydali se směr Chinatown. Ten byl v noci podobný tomu dennímu, jen nasvětlený. Nevypadalo to špatně, ale strávit hodiny jsme tady nemuseli. Vybral jsem si asi i svou "zbytečnost, kterou bych si doma kvůli ceně nekoupil", bude to nejspíše dres na americký fotbal. Ještě se ale musím rozmyslet a vybrat. Prošli jsme tedy část Chinatownu a vydali se pomalu směrem zpět na Pasar Seni.

Pražené kaštany tady není těžké sehnat

Tady nám jeden zaměstnanec sedící u infostolku řekl, že náš bus ještě pojede a jede z nástupiště E. To jsme našli docela rychle a autobus tady opravdu byl napsán. Ani po 40 minutách čekání ale nejel. Mezitím přijelo pár dalších a od jednoho řidiče jsme zjistili, že ten náš už teda asi nepojede. Na stránkách je napsáno, že poslední autobusy vyjíždějí vždy v 23 hodin. Řidič zněl dost přesvědčivě a jel relativně kousek od naší čtvrti, tak jsme se svezli s ním, zase o trochu více zmatení místním systémem dopravy. Naše stále ještě čerstvé domění o alespoň částečné struktuře se začalo zase pozvolna rozplývat... Zastávka byla přesně tam, kde nám tehdy v noci došla trpělivost a objednali jsme si teksi. To bylo kousek od obchodních center, které už nejsou daleko od domu. Celkem asi 25 minut cesty, docela kousek.

Domů jsme dorazili asi v 23:30. Stejně, ne-li více znavení než v sobotu; stejně, ne-li více uchvácení městem a zážitky kolem jsme se každý vydali směr jeho postel. Fantastický den.

Toť zatím vše, mějte se všichni stejně krásně jako my a BRZY (nejspíš zítra nebo ještě dnes) zase čus!

Honza

P. S.: S těmi suvenýry z Batu caves to byl vtip. Prosím taťku až to dočte, aby to neprokec a pokud to bude možné, vyfotil mamky obličej až se k tomu dostane... :-D Díky!