Melaka

24. 7. 2013, 7:12

Jak už jsem zmínil v pozdněpátečním příspěvku, z výletu do Melaky, jsme v pořádku a plni zážitků zpět v Rumah K.I.D.S. Seznam záchytných bodů je snad ještě delší než po výletu na Penang, takže asi předem upozorňuju na délku článku… Hrr na něj!

Sobota (den 23./42)

Hned úvodem se sluší napsat, že Melaka je město na jih od KL, asi na třetině cesty směr Singapur. Je to jedno ze dvou měst v Malajsii, které je součástí kulturního dědictví UNESCO (tím druhým je Georgetown na Penangu, který už máme za sebou :)). Cesta z Kualy Lumpur sem dle dopravců trvá 1,5 hodiny. Známe už ale zdejší dopravce…

Naše cesta ale nezačala nástupem do autobusu směr Melaka, nýbrž čekáním na bus směr metro směr další metro v centru směr autobusové nádraží. A hned to první čekání se nám protáhlo na 40 minut… Řidič asi trochu zaspal, co už, jízdní řád tu stejně není, takže neva. Metro nám, samozřejmě, taktéž ujelo, takže jsme čekali další půlhodinu na metru. Bohudíky za Cimrmany v mobilu. 

Tři hodiny po odchodu z domu se konečně dostáváme na Terminal Bersepadu Selatan, tj. autobusák ze kterého odjíždějí autobusy směrem na jih. Organizace tu byla podstatně lepší než v centru: cedule s odjezdy autobusů, jednotné pokladny, na kterých si můžete vybrat čas a destinaci a oni vám na podnose nabídnou všechny dopravce, kteří v daný čas jednou i s cenami.

Vybrali jsme relativně náhodně jednoho z dopravců (jediné, co jsme věděli, bylo, že má řady po třech sedadlech, jak tady bývá běžné, a že tam teda snad bude dost místa), nakoupili jídlo do autobusu a konečně se vydali na cestu z KL. V autobuse jsme měli tu čest sedět za asi nejrozežranějšíma děckama na několika kilometrech čtverečních, nenechali jsme se ale otrávit a už první pokus o úplné sklopení sedačky jsme odpálkovali s přehledem Mary Poppins. (Jakási velice slavná americká vychovatelka, pohádková postava.) Cesta utekla rychleji, než jsme čekali a po necelých dvou hodinách jsme byli na místě. Respektive na autobusovém nádraží v Melace. Tam bylo asi 17 nástupišť, každé s podobným a přitom jiným popiskem směru. Vyzkoušeli jsme 3 autobusy, které nás dle návodu hostelu měly dostat tam, kam jsme potřebovali, ani jeden tam ale nejel. Tak jsme se šli zeptat pánů na infodesku, ti nám poradili dva, z čehož jeden nás poslal zase úplně jinam, tentokrát už ale správně. Hurá, jsme v posledním z autobusů… Ze zastávky jsme se do hostelu Ringo’s Foyer dostali podle návodu už docela rychle.

Vlez na trhy v čínské čtvrti kousíček od hostelu

Ringo's foyer

Po příchodu jsme byli provedeni a i tentokrát jsme se s výběrem trefili, ikdyž trochu jinak než posledně. Hostel to byl celkem čistý a nijak nestandardně vybavený (ikdyž asi o půl třídy níže než ten na Penangu, na druhou stranu o třetinu levnější), co nás ale dostalo, byla atmosféra.  Nevím moc jak ji popsat - dlouhé chodby, průhledy ven, knihovny, spousty turistů – všichni přátelští a povídaví, několik salónků s křesly a knihovnami… Takový trochu underground, ale docela čistý a přátelský. Nedalo mi to a poslední den jsem si to i natočil, viz video níže. Nuže, shodili jsme věci (skříňky jsme na pokoji neměli, stejně jako půlku okna – na co, že jo? :D) a shodli se, že máme oba docela hlad a že půjdem prozkoumat město. Na recepci nám poradili noční trhy v čínské čtvrti, které měly ten den vrcholit. Ty vždycky slibujou spoustu zábavy a dobrot, takže cíl jsme měli…

Starožitný obchod

Kulturistka a její socha v mírně nadživotní

Do čínské čtvrti jsme to měli asi 2 minuty chůze, což bylo prima. Začali jsme starožitnictvím, které bylo cool, ačkoliv drahé. Shodli jsme se, že Jája by se vyřádila (zdravím :). Lidí i krámů tady bylo požehnaně. Zatím asi nejlepší night market – měli tady asi fakt všechno. Všelimožnou veteš na denní používání, kterou prodávali chlapíci s mikrofonem a repráčky u vlastního stánku, sladkosti, jídlo, suvenýry i úplné ptákoviny (těch ale až tak moc nebylo, na rozdíl třeba od toho co jsem vídal na ulicích v Itálii nebo v Řecku). Horkotěžko jsme vybírali večeři – jídlo tady sice nebylo tak levné, ale o to rozmanitější. Prošli jsme celou Jonker street, takovou místní hlavní třídu, která má dobrý kilometr a půl, a nenašli snad dva stejné stánky. Nakonec jsme skončili u Týnkou vysněného sushi,dohromady jsme si pak dali mušle na česneku a zázvoru (a taky na hafo chilli, což už kámoši nezmínili, ale byly luxusní) a „riceballs“ (místní špecialita – rýže uválená do koulí), které se jí s kuřetem. Po jídle jsme šli ještě na obhlídku na druhou stranu. Respektive jsme se prodírali na prohlídku druhé strany, lidí bylo snad čím dál více a nedá se říct, že bychom byť jen chvíli opravdu „šli“. Bitka o centimetry ale stála za to. Doplácali jsme se na jakési náměstí s celkem velkým podiem, na kterém byli dva čínští dědové. Jeden celkem neobratně a dost vtipně tančil, druhý do toho zpíval nějakou čínskou klasiku. Pecka. Čínský Kája, říkáme si. Jen co dozpíval, dav na náměstí, který se už tak celou dobu dobře bavil, explodoval aplausem a oslavnými výkřiky, děda odložil mikrofon a odchází z podia. A na jeho místo se dere další zpěvák! Karaoke! Pod podiem byly dokonce rozestavěné židle jako na koncert (obsazeno), my jsme se přimotali k bandě nějakých asijských turistů, kteří fandili jak na Baniku (což bylo taky vtipné, takové fanoušky aby i ten Karel pohledal) – tak jsme chvíli zafandili s nima a šli dál.

Jídla a jídla

...a jídla

Sušy

  

Někteří Horsti měli i mikrofon a prodej jim šel docela od ruky

Jonker street

Zdobné dveře chrámu, které nejde vidět

A chrám na druhé straně, taktéž v neviditelném módu

Riceballs a kuře nalevo, mušle na česneku a zázvoru napravo

Fakt že jsme to snědli, ikdyž hlavně ty mušle nám daly
celkem zabrat

Mimo karaoke a pár dalších stánků jsme už nic převratného nenašli, takže jsem si ještě na dojezení domů koupil nudle s ústřicemi a zabalili jsme to. Domů jsme dorazili někdy kolem 21 hodin a i když už jsme byli celkem unavení, nechali jsme se majitelem hostelu ukecat ještě na film. Tak jsem si snědl nudle u Já, padouch (nebo jak se ten film jmenuje v češtině…) a cestovací sobota byla za námi.

Neděle

Klimatizovaný pokoj, pro Týnku v porovnání s domovem měkoučká postel (pro mě celkem muka na těch pružinách, ale co už) a možnost spát po boku jeden druhému nás nechaly spát až někdy do 10 hodin. To samozřejmě ani jednomu z nás nevadilo (ti co nás oba znají, chápou) – na dovolené/výletě není třeba nic hrotit, navíc – kam bychom spěchali? :) U snídaně – dvou chlebů s máslem (které jsme si teda museli nachystat na rozdíl od minulého ubytování sami) jsme pak doplánovali den a vlastně i zbytek pobytu. Neděle bude určená poznávání města, v pondělí zajedeme na relativně opuštěný ostrov kousek od města koupat se a válet na pláži a v úterý dopoledne ještě doprojdeme zbytek města, abychom večer byli spořádaně doma.

Jonkers Gallery

No a tak jsme vyrazili. Už před vstupem do Chinatownu nás zaujal jeden obchod, který nás (nutno uznat že oba, ačkoliv Týnky nákupčí instinkty byly přeci jen..ženské) lákal a provázel v podstatě celou dobu. Na první pohled obchod s hadrama, nic speciálního, takových máme v Česku milion. Jenomže – v podstatě vše, co v obchodě měli, mělo vkus. Kraťasy jaké jsem v ČR za poslední měsíce nenašel jediné tu byly čtvery různé, letních šatů na Týnu sto padesát sedm a všechny „úžasné“. Co víc, ceny oproti ČR poloviční… Samozřejmě jsme tu hned navybírali milion věcí a během dne a hlavně pak i úterý jsme se sem ještě nespočetněkrát vydali. Respektive – obchod se jmenoval po místní hlavní ulici Jonker gallery a po městě měl asi deset „poboček“, takže jsme je střídali a hledali (a k našemu překvapení i nacházeli) další a další super věci. Smůla je, že pobočky mají jen po Melace, takže jinde nemáte šanci obchod najít.

Neviditelný mód vypnut

Po obhlídce prvního z nich jsme se vydali směr chrámy. Ty byly hezké, hlavně ten druhý – čínský byl moc pěkný, ale po zkušenosti z chrámů z Georgetownu nás už tak nestrhnul (zvláště když se jednalo jen o jednu budovu, ze které bylo přístupné jen jedno patro). Na druhou stranu bylo zajímavé pozorovat číňany se modlit, přinášet oběti, zapalovat tyčinky… Skoro hned naproti jsme našli galerii nějakého místního umělce, do které se nám zprvu ani nechtělo, pak jsme ale ze zvědavosti nakoukli a vše vyvrcholilo koupí mého nového trička s originálním designem á la Malajsie.

Uvnitř "neviditelného chrámu"

Interiér druhého - čínského chrámu

Exteriér. Červené lampy prý nosí štěstí, stejně jako cokoliv jiného červeného.
Některé ulice tady proto vypadají jako Red light district...

Galerie místního umělce

Jedna z chudších, zato fotogenických ulic

Dalšími cíli byly kavárna a muzeum, oba nám doporučil majitel hostelu. Zprvu jsme docela bloudili, což bylo kvůli horku celkem nepříjemné, na druhou stranu bylo zajímavé chodit uličkami jak vystřihnutými ze středomoří. Nakonec jsme oboje našli – nejprve muzeum. To nás zvenku nijak nenadchlo, každopádně komentovaná prohlídka měla být až za hodinu, takže jsme se rozhodli mezitím zajít ještě do té opěvované kavárny. Ceny jak v Evropě, ničím nás extra nezaujala, takže jsme raději zamířili do jiné místní doporučované restaurace na pořádnější porci riceballs. Jako u každé pořádnější restaurace zde jsme si i my vystáli frontu, abychom si nakonec dali obyč rýži a kuřecí prsíčka (riceballs už neměli). Jídlo bylo dobré, ničím extra ale nezaujalo a kuřecí bylo celkem tuhé. U jídla jsme se rozmysleli, že muzeum necháme muzeem a raději se projdem po městě. Muzeí bylo všude kolem hafo, žádné z nich ale nebylo popsané a nevypadalo nějak odborněji (stejnětak ani to „naše“ doporučované). Chvíli jsme se z mostu koukali na varana, kterak se snaží vyšplhat do odpadní roury, načež se mu to povedlo a my jsme pokračovali do blízkého infocentra.

Křižovatka na konci Jonker street

Drak si již vybral svou...odpadní rouru

[džebat  ekspres]

Tam nám dali mapu a poradili pár zajímavých míst, vše v podstatě kousek od sebe v rámci historického centra města. Mimo to nás zajímala ještě jedna, trochu pubertálně humorná věc. Viděli jsme zde hned několik autobusů se jménem „Jebat express“ a i ve městě bylo hned několik ulic s obdobným názvem. Nedalo mi to a zjistil jsem, že [džebat] je nějaký Melacký hrdina, asi takový jejich Jánošík, a že se teda vše jmenuje po něm. Mimo jiné, do informačního střediska vstup jen bez bot. No, konec náctiletým srandám, dospělí se jdou procházet. „Ftííp.“

Další cestu jsme započali u hradeb a děl postavených u břehu řeky hned vedle infocentra. Děla hezké, zeď taky. Pokračovali jsme u červeného kostela. Ten byl bohužel zavřený (bohoslužby) a dovnitř jsme se dostat nemohli. Před kostelem měli nějakou centrálu rikšové, kterých bylo ve městě plno. Spoustu z nich se nám snažilo nabídnout svých služeb, kolikrát by se na ně hodila i nějaká plácačka jak byli dotěrní. Prošli jsme kolem dalšího kostela, tentokrát to byl takový ten bílý se dvěmi věžemi, údajně slohu francouzské gotiky se středomořskými prvky (to teda říkala Týnka, sám ten sloh bohužel nepoznám, ačkoliv bych ve svém věku už, pravda, mohl). Našli jsme bankomat, který jsme hledali, a pokračovali v cestě. Ještě středomořštější uličky než do té doby, další kostely, hřbitovy kolonialistů a došli až k napodobenině sultanského paláce. Dřevěná budova na kůlech však pro urgentní potřebu ušla naší významnější pozornosti. Naštěstí tady s potřebnými počítají, takže po rychlé zastávce pokračování kolem dalších hradeb a děl až na konec památkové zóny. Osvěžující milkshake v McDonaldu nás nabudil na další, tentokrát delší cestu směrem k mešitě.

Hradba. A děla.

Červený kostel. Co to je za styl/sloh/země odkud pochází?

Je to Holandsko nebo Portugalsko?

Červená ulice

Kostel ve francouzskogotickém slohu. Nic, z čeho bych neusnul, ale škaredý není

Stavovali jsme se i v Lisabonu

Kde si sultáni válejí pupky...

A ještě jednou hradby, pro bystré i s děly

Ta se nachází na ostrově kus od centra Melaky, na který vede jediný most. V docela úporném vedru při celkem daleké cestě nás motivovala hlavně skutečnost, že jsme o mešitě v Melace docela dost slyšeli a prý je fakt nádherná. Když jsme pak zpětně přemýšleli, co jsme za ten den ušli a hlavně o té cestě k mešitě, shodli jsme se, že místní s tou svojí antichodící kulturou by nás měli za idioty. Co už. Cestou jsme se zastavili v přilehlém nákupním centru (respektive jsme jím ve směru naší cesty šli, protože bylo fajn klimatizované a nám docházelo pití) a narazili jsme na docela drsně propracovaný obchod pro „nerdy“ s různými komiksovými převleky, figurkami a vším možným. Mimo jiné zde měli i oblek Ironmana a sochu Spidermana v životní velikosti. Celkem cool. No schválně – kdo z těch automilů by na tohle na nějaké křižovatce narazil? Neví, o co přicházejí, lemry. Po cca půl hodině úmorného plazení podél cesty 

Obchod plný hrdinů

jsme dorazili k opuštěnému mostu. Přešli jsme na druhou stranu jako by se nechumelilo (ne teda že by se zrovna chumelilo) a i na druhé straně jsme našli k našemu překvapení pouze několik nových opuštěných respektive nezabydlených a několik ještě rozestavěných budov. U nich posedávalo pár dělňasů, ještě větší flákači než ti jihoevropani. Nikdo z nich se ani nenamáhal opírat o lopatu nebo si v ruce přetáčet kladívko, všichni chcíple seděli/leželi ve stínu. Tumáte ten svůj ramadán, chytráci… Došli jsme k jedné z nejmenších mešit, které jsme doposud viděli. Že by vynikala alespoň vzhledem se taky říct nedalo, ale co už, byli jsme tu, vhodné převlečení s sebou, tak aspoň nakouknem.

Kuk :-)

Týnka si kolem hlavy zamotala šátek a vzala tepláky a na tílko ještě bolerko, takže z mého pohledu vypadala jako by se vrátila z lyžovačky v Alpách (ačkoliv jí to slušelo), sundali jsme sandály a šli dovnitř. Tam ale nebylo pořádně nic. V hale, která vypadala trochu jako tělocvična se spoustou větráků pár modlících se muslimů na jedné straně, za paravánem modlící se muslimky. Obešli jsme tu slávu kolem dokola a trochu zklamaní se šli zase obout. Nejsem si úplně jist, jestli to za to putování stálo, ale prohlídku mešity máme za sebou. Vysvlékli jsme zase zpátky Týnku do běžného oděvu a dali se na putování zpátky. Po pár desítkách metrů jsme se rozhodli, že si dáme před tou štrekou chvíli pauzu, sedli jsme do stínu, vytáhli pití, když v tom..záchrana! Taxi! Už u mešity jsme se ptali jednoho čekajícího rikši, kolik by stála cesta do centra, ale na někoho čekal, takže číslo nedal. Taxikář, který nám zastavil, byl navíc velmi hodný. Prvně jsme se domluvili na 5 ringgitech (30 Kč) za cestu do centra, tam ale pak zlevnil na 4, takže zhruba za cenu, za jakou by nás odvezl i bus, jsme si ušetřili druhou polovinu putování za ničím.

Mešita z dálky

Škaredá nebyla, ale za tu štreku to nestálo

Vyhlídkový kolotoč

Nechali jsme se odvézt k vyhlídkové věži, nedaleko od infostánku. Vyhlídková věž, ač vypadala zajímavě, neměla dobře nastavený poměr výhled/cena respektive výška/cena, takže jsme putovali dále. Kolem kopie dobyvatelské lodi a celkem velkého vodního mlýnu jsme dorazili zpět k infocentru a odtama to už potom nebylo tak daleko do hostelu. Po osvěžující sprše jsme otočili směr a vydali se zase ven na večeři, tentokrát na druhou stranu, směrem od centra. Narazili jsme na muslimské večerní trhy. Tady se hustota padělků všeho možného dala bez ostychu srovnávat s Chinatownem v KL. Vietnamci v Česku se mají co učit. Prošli jsme trhy (ničím kromě spousty padělaných věcí nevynikal) a našli si místo na jídlo: specialita JV Asie mee goreng, pro mě navíc „předkrm“ roti bom (takový sladký chleba plný medu a másla na banánovém listu s curry omáčkou). Pálivé, dobré, a zřejmě taky trochu náročné na naše zažívací systémy, které zřejmě díky tomuhle jídlu následující dva dny trochu trpěly. K jídlu jsme si dali oba ještě i pití (já teh tarik – ten jejich „natahovaný čaj“ a Týna obyč čaj s ledem) a za celou hostinu po nás chtěli 11 RM, tj zhruba 70 korun. Paráda. Nacpaní jsme se dokutáleli zpátky do hostelu, kde jsme očekávali příchod majitele, který nám měl dle našich plánů pustit druhý díl včerejšího filmu.

Loďka, celkem dominantní součást centra

Hostina za sedmdesát korun a pár minut strachu v džungli

Plány ale vzaly za své s příchodem jednoho ze zaměstnanců. Ten nás pozval nahoru na střechu, že prý tam jsou všichni a že se máme stavit pokecat. Na střeše byla fakt docela početná skupina lidí, s některými z nich jsme se už bavili i dříve na chodbách. Poznali jsme pár celkem zajímavých cestovatelů. Třeba Dánku zhruba našeho věku, která cestuje kolem světa. Začíná tady v JV Asii, pak Japonsko, USA , jižní Amerika a zpátky do Evropy – cesta na 9 měsíců. Nebo dva Malajce, kteří byli sice docela mimo, ale i tak jsme z nich vytahali nějaké moudra; kaliforňan Brandon – sympaťák s Tourettovým syndromem, který cestuje po Malajsii, nějaké Francouzky, které by zapadly úplně přesně do všech možných příruček o francouzech a jejich stereotypech… :)) Kolem půl jedenácté jsme se rozloučili a šli se spánkem dobře připravit na pondělní dobrodrůžo.

Pondělí

Trochu "použitý" bus

V pondělí jsme vstali „dříve“ (7:30), dostali se na autobusové nádraží, nakoupili jídlo pití na celý den, jelikož na ostrově není obchod a po klasických šlamastykách každého malajského cestujícího vyjeli směr ostrov Besar. Bus nás po cca 40 minutách cesty vyhodil v nějaké blízké vesnici a odjel. Naštěstí byla kus před náma cedule na „jetty“ – lodní dopravu, tak jsme tipli směr a po chvíli se nechali ujistit další cedulí „k přístavu 800 metrů“. Lístek stál oproti původně očekávaným 40 RM jen 14 (asi jsme hosteliérovi špatně rozuměli), takže dobré zprávy hned od začátku. Docela drobná dopravní loďka nás a ještě asi 5 dalších lidí odvezla na ostrov. Cestou jsme ještě pokecali s jakýmsi Selakinem, který ostrov zjevně znal. Ten nám doporučil vzdálenější stranu, kde jsou prý hezčí pláže.

Malajský venkov I

Malajský venkov II

Malajský venkov III

Malajský venkov IV

""Přístav""

Ostrov z dáli

Nám jediná dostupná mapa ostrova

Ostrov byl ve tvaru šišoidního trojůhelníku o straně cca 1,5 km, takže nic superobrovského. Špatné a nepravidelné cesty ale chůzi docela ztěžovaly, takže na druhou stranu obejít ho za 15 minut nebylo možné. No, po vylodění jsme vyšli směrem, který nám doporučil ten stryc z lodi. Hned od začátku jsme si všimli, že ostrov není úplně úplně opuštěný, pár dělňasů už jelo i s námi, pár jsme jich potkali na molu. Ale žádný turista, aspoň že pláže budeme mít pro sebe :) Hned od začátku jsme viděli i pár budov, mj. i muzeum ostrova (opět a zase jsem nechápal, co tam asi tak můžou vystavovat). Pláže byly ze začátku celé zanepořádkované, na což jsme ale byli upozorněni už na lodi. Procházeli jsme takovou podivnou částí plnou stanů a odpadků, sem tam dokonce nějaký stánek s vodou a zavřená jídelna. A na naše očekávání docela dost lidí – místních, kteří na oko uklízeli bordel kolem nebo prostě leželi pod stromem a nedělali nic. Postupně lidi zmizeli, i stánky a kolem zůstala příroda s celkem solidním množstvím odpadků. Na tyhle pláže se nám teda nechtělo… Pak jsme se najednou vynořili na konci golfového hřiště. Žádná sláva, ačkoliv pokusy o úpravu tu viditelné byly. Na konci hřiště byly v kopci tři drobné svatyňky, odhadoval jsem to na hindu. Prošli jsme kolem, vzdálili se od moře a kolem nás se začaly vynořovat další a další jamky, vesměs podobné: trávník celkem suchý a chatrný, ale zastřižený. Lidí 0. Sem tam se odnikud objevil někdo na motorce (ikdyž nevím, jak se tam vzal) a zase zmizel. Za chvíli jsme 
došli zase k moři ale nebylo přístupné a nebo na pláži bylo moc odpadků na to, abychom se mezi

Osmnáctá jamka. Třeba.

 nimi chtěli válet. Pak se ozvaly včerejší mee goreng, což mě donutilo k neočekávanému dobrodružství v džungli. Takový strach o svůj zadek jsem asi ještě neměl, ale nic naplat, asijské nudle jsou asijské nudle. Všem citlivějším čtenářům se jedním dechem omlouvám, byl to ale opravdu silný zážitek... :D Bohudík že jsem to stihl už tehdy. Za chvíli jsme totiž došli až k jakémusi městečku, u kterého bylo několik cedulí, viz obrázek pod odstavcem. Docela strašidelné…  Co víc, v relativně nových a zachovalých budovách vůbec nikdo nebyl. Ulice prázdné, nikde nikdo. Ani pes. Trochu mi to připomínalo jednu mapu z Counter Strike. (Pro neznalé - počítačová střílečka.)

Volně přeložený nápis prý znamená "turisté vítáni, pojďte
dále"

Město duchů

Katalogová fotka. No nejeli byste sem na dovču?

Idyla. Jen bez lidí...

Za sebou jsme měli přes hodinu chůze, odhadem jsme byli někde v třetině cesty a obcházet ostrov celý dokola se nám nechtělo. Tak jsme to střihli skrz. Sem tam se v některém okně objevil nějaký člověk, většinou vypadal, že něco spravuje. Jednou skrz vesnici projela motorka se dvěma pasažéry. A to

Člověk vs. ještěrka

 bylo všechno. Krásné budovy s palmami, otevřenými okenicemi, ale lidi prostě nikde. No zahnuli jsme první odbočkou, co to šlo směrem od vesničky. Po chvilce jsme ale zjistili, že je slepá a že se musíme vrátit… Naštěstí nebylo potřeba se vracet úplně, další možná cesta se naskytla ještě před vesničkou. Zase jsme se vydali podél moře vstříc dalším golfovým pláním. Po chvilce kousek od nás v křaku něco výrazně zašustilo. Ne jako pták, něco podstatně většího. Šustění se vzdalovalo, tak jsem si řekl, že to bude nějaké zvíře, co si nás všimlo a snažilo se zmizet. Tak jsme prošli a cajk. Kousek potom jsme přes stromy pod svahem uviděli celkem pěkný kus pláže, který vypadal čistě, respektive o mnoho čistěji než to, co jsme viděli doposud. Tak jsme sestoupili a prošli mezi stromy a křaky a mravenci k pláži. Ta se ukázala opravdu poměrně čistá, takže jsme zakotvili. Po chvilce si Týnka všimla stop nějakého ještěra, asi zase toho varana nebo co to tu všude žije. Usoudili jsme, že i ta věc v křaku před chvílí byla nejspíše varan, intenzita i výška šustění by tomu odpovídaly. Zjistili jsme, že do moře se tady nejspíše nedostaneme, jelikož asi po metru se na dně písek proměnil v bahno, ve kterém jsme se bořili minimálně po kotníky. Oj, nic moc zjištění, z koupačky tady asi nic nebude. Snad to tak není všude kolem ostrova… Alespoň jsme se teda na chvíli rozplácli na sluníčku. 

Pak jsme vybalili svačinu, a dosyta se najedli (mohlo být tak kolem jedné) a rozhodli se, že se nebudeme snažit šplhat zpátky nahoru, ale dále půjdeme po pláži. Mezitím kolem prošlo pár těch ještěrů, aniž bychom je jakkoliv zajímali. (Až když jsem šel kus za nima s prosíkem o fotku, odmítli mě jako by za sebou měli pár dobrých let v Hollywoodu. Namyšlenci.) Mimo jiné během doby, co jsme byli na pláži, nastal odliv a moře ustoupilo asi o 50 metrů, přičemž se ukázala bahnitá pláň, takže to s koupáním minimálně na té dané části ostrova nedopadlo. Tak nevím co ten Sindibád, nebo jak se jmenoval, vymýšlel za báje. Asi je zvyklý na jiné koupání než my…

"Naše" pláž. Celkem fajn, ne?

  

Pohled na moře

Varan ve volné přírodě. Pokud ho nevidíte, nic si z toho nedělejte, holt se
prostě nechtěl fotit (ale na obrázku fakt je!)

Všude možně po pobřeží byly docela velké korály

Druhá strana naší soukromé pláže

"Moře" po odlivu á la bahenní lázeň

Dobrodružná cesta

Vydali jsme se tedy po písku kolem ostrova. Sem tam jsme přelezli nějaké kameny, obešli hromádku odpadků, potkali varana… Až jsme po nějaké době došli k místu, kdy porost sahal až kus do moře. Respektive do bahna, protože moře bylo slušný kus od původního břehu. Po nějaké době chůze se nám nechtělo vracet zpět na pláž, ze které bychom se stejně museli ještě prodírat lesem a kopcem na cestu, tak jsme se rozhodli projít kus bahnem. Ikdyž jsme se bořili po kotníky, po pár metrech jsme byli zase na břehu. Břeh byl ale kraťounký a zpoza velkého kamene na nás mezitím vykouklo překvapení: neprostupný břeh na dalších asi 300 metrů. Když už jsme v tom, nohy špinavé, vydali jsme se vstříc dalšímu dobrodrůžu. Takhle jsme si to koupání úplně nepředstavovali. Plácání to bylo celkem drsné, netuším, jak dlouho nám těch 300 metrů mohlo trvat, ale myslím, že taková půlhodinka to byla. Sem tam méně bahna, takže jsme šli de facto po povrchu, sem tam více, takže jsme se plácali pomaleji. Dosáhnutí cíle v podobě  zaodpadkovaného břehu bylo vítězství celého tohohle výletu. Na pár místech, kde se ještě držela voda, jsme si opláchli nohy (nic jiného zašpiněno překvapivě nebylo) a vydali se po břehu dále, směrem k chatám, které jsme viděli už asi od poloviny brodění.

Porost se zajímavými kořeny (oficiálně nejnudnější obrázek na blogu)

Chatky byly velké jako menší domek. Dvě patra, většinou celkem slušný pozemek, srovnány kolem rybníčku s palmami, vše krásně upraveno a..prázdné. Ani noha. U jedné z chat jsme uviděli celkem slušně velký bazén, zapuštěný v zemi. Po celé té cestě bez koupání a po zápase s bahnem jsme byli opravdu silně pokoušení vykašlat se na ceduli v malajštině, která stála před pozemkem, přeskočit živý plot a alespoň na chvíli se vykoupat. Beztak se k moři na ostrově přes to bahno nedostanem… Nakonec jsme ale odolali, prázdná vesnice byla děsivější než touha po koupání. A tak jsme se vydali tentokrát už hezky spořádaně po chodníčku dále. Po chvíli jsme vyšli z toho luxusně-chatového areálu a objevili se u celkem velkého komplexu místností, vypadalo to jako hotel. V něm bylo relativně dost dělníků (okolo 10), všichni dokonce vypadali celkem pracovitě – něco přenášeli, bouchali. Nebyli jsme si jistí, jestli hotel opravují, ruší, staví. Až jsme komplex obešli, uviděli jsme velkou hromadu vyházených matrací, postelí a všemožného pořád ještě slušně vypadajícího vybavení. Zvláštní. Chvilinku potom se před námi objevil vodojem, který už jsme jednou viděli, a hned na to i muzeum. Další loď měla jet ve 4, což bylo za hodinu a půl. Našli jsme teda kousek čistší pláže hned kousíček u mola – tady ten odliv dokonce nebyl tak strašný a pár metrů do vody byl ještě písek, takže jsme se na chvíli i počáchali v metru vody, zašpinili se od nějakého oleje nebo co to bylo za humus, ještě jednou se najedli a vydali se po mole zpět. Týnka si kolem sebe hodila jen šátek, že si nechce namočit šaty a plavky převlékne v přístavu, kde jsou záchody a tedy i možnost se bez čumilů převléct. Hned u lodi ale starý známý Selakin začal s tím, že by se měla obléct, že její současný „outfit“ je nevhodný. Pravda je, že se lidi fakt dívali docela divně a jeden takový šastlý dědek na ní čuměl tak, že jsem ho musel pohledem umravňovat. Po tom, co na sebe teda Týna hodila šátek, se rozvyprávěl, že to je pro muslimy nějaký posvátný ostrov. Že prý sem jezdívají o víkendech, to tam bývá docela dost lidí. Modlit se a tak. Nám celou tu cestu, respektive asi od poloviny – od té první vesnice, připadalo, že se jedná spíše o předimenzovaný nepovedený projekt luxusního ostrova pro bohaté, který ztroskotal kdoví na čem. (Pak jsme došli k tomu, že teda asi na katastrofálních bahnitých plážích…)

Po patnácti minutách cesty na lodi, která byla podstatně plnější než při cestě sem, jsme dorazili na břeh, na záchodech se převlekli z plavek a vydali se zpět domů. Trochu napínavé bylo čekat na autobus, který jsme vůbec nevěděli, jestli pojede. Našli jsme něco jako zastávku, takový starý, špinavý okachlovaný přístřešek, nebyli jsme si ale vůbec jisti funkčností – jízdní řád samozřejmě nikde.  Asi po pěti minutách čekání projel autobus směrem na druhou stranu, což nás uklidnilo, a asi po deseti dalších minutách a nabídce na odvoz taxíkem za 25 RM přijel i náš autobus. Za 4 ringgity jsme se dostali zpátky na nádraží v Melace. Relativně poblíž bylo Tesco, kam jsme se stavili nakoupit pár nezbytností a najíst se do KFC, jelikož jsme po včerejších nudlích zatím ani jeden nechtěli vystavovat naše břicha další asijské specialitě. Na to jsme se rozhodli, že dobrodružných příhod ten den ještě nebylo dost, a že se domů dostaneme pěšky, že to určitě bude kousek. Minimálně podle mapy to tak vypadalo. Nešli jsme nijak extra dlouho, asi po 40 minutách chůze podél cesty jsme relativně v poklidu opravdu dorazili na hotel. Jak ale říkám, místní by nás s tím naším chozením měli za blázny.

Pláž první a poslední i s ostrovním přístavem

Na pokoji se Týnce udělalo trochu špatně, asi z toho horka a nedostatku pití. Tak jsme do ní nalili nějaké tekutiny, vzala si paralen a v 7 hodin usla. Já jsem si ještě do desíti četl Forbes a pak už jsem taky nevydržel a pod tíhou zážitků z celého dne jsem kapituloval.

Úterý

Ráno jsme vstali relativně rozumně (mohlo být asi 8), nasnídali se, zabalili saky, paky i všechny další nesmysly a vydali se dohnat zbytek prohlídek města. Na Jonker street jsme se zastavili na Týnky ranní ledové kafčo (za 12 korun bylo luxusní!) a postupně nakoukli asi do pěti Jonker Galleries – těch cool místních obchodů. Týnka si koupila šaty, dohromady jsme nakoupili pár suvenýrů a dárků a pokračovali jsme v toulkách. Stavili jsme se mj. na megaluxusní zmrzlinu, kterou nám doporučila ta Dánka na hostelu. Servírovali ji v čerstvě otevřeném kokosu, ze kterého ke zmrzlině naškrábali ze stěn tu kokosovou dužinu, dva kopce zmrzliny pak ještě posypali mandlemi. Ač dražší (něco kolem 40 korun), stála za to. Po potulování se po městě jsme došli až k přístavu turistických lodí, které vozily na obhlídky. Tu nám místní taky doporučovali, a jelikož jsme nebyli v muzeu, shodli jsme se, že alespoň na lodi se projedem.

To byl dobrý nápad, Melaka z řeky vypadala ještě o dost lépe než ze břehu. Údajně se jí říká „Malajské Benátky“ – ten, kdo tuhle přezdívku vymýšlel, asi v Benátkách v životě nebyl. Každopádně mrkněte na fotky, to bude efektivnější než popisovat každou krajinku. Rozhodně se nedá říct, že bychom peníze vyhodili komínem (nebo jak je to přirovnání). Ze zajímavostí jsme viděli mimo jiné zase několik varanů, „Eye on Melaka“, asi napodobeninu „London Eye“, jen zhruba dvacetkrát menší, takže snad i nejmenší paneláček ve městě byl vyšší než tohle nebo asi kilometr dlouhou trať pro „monorail“ (jednokolejový nadpozemní vlak), která vypadala, že každou chvílí musí spadnout. Vlak byl bohužel jen v koncové stanici a v provozu jsme jej neviděli, ačkoliv jsme se toho oba potichu (ale vnitřně nahlas) dožadovali.

Domek I

""Benátky Malajsie""

I tady. I tady...

Další domek

Ty domky fotila Týnka

Tyhle jsou posprejované!

Eye on Melaka. Všimněte si, jak velký je čtyřpatrový domek kousek před ním...

Melaka monorail

Ty sloupky vlevo drží trať pro ten vlak... Když jsme ještě nevěděli o co jde,
spekulovali jsme, jestli po tom můžou vůbec chodit lidi

Po příjezdu zpět (jednalo se o „okružní“ plavbu) jsme našli bus směrem na nádraží. Ten nám za 2 RM udělal další prohlídku městem, tentokrát po cestě, jelikož jsme objeli asi celou Melaku. No ani jeden jsme si nestěžovali, za své peníze jsme dostali nadstandard… :D Na nádraží jsme si našli dopravce (systém jako na prvním nádraží „Puduraya“) a dali si na trochu pocuchané žaludky ještě jednou svačinu McDonald’s (člověk by neřekl, že může v zahraničí, kde je tolik zajímavých jídel, chutí a všeho možného opravdu bez výčitek a s úlevou jíst dva dny fastfood :)). Cestou domů jsme pak dojedli zbytky z pondělního výletu, vyspali se, počkali 40 minut na metrovlak a hodinku a něco si postáli v přecpaném metru. Mimochodem, zdejší tlačící kultura je srovnatelná  s prajskou, bez přehánění. Ti lidi jsou šílení, jediné, v čem je převyšujeme, je věkový průměr tlačenice a tedy i výzbroj – zejména hole jim tady chybí.

Na večeři v sedm jsme byli doma. A to jsme stihli i sprchu. Večeře byla taková zvláštní, ne až tak jídlo, ale atmosféra u ní. To se pak natáhlo i na celý večer. Většinou nás tady po výletu nevítaly famfáry a děti si na nás musely jakoby znova zvykat, tentokrát to bylo ale ještě zvláštnější. Ale více příště…

See ya,

Honza

Rýže a kráva na cucky