Dnes jsem si uvědomil, že už jsme tady měsíc. Vlastně ještě déle než měsíc, takže už jsme za půlkou naší letošní cesty. Polovina Asie je za námi. Nebo spíše tak miliontina... Zatím to byla ale super miliontina, jedna z nejlepších miliontin, které jsem dosud viděl nebo zažil :) Napadlo mě, že je na čase začít sumarizovat, za týden nám končí stáž a pak už na podobné vypisování nebude čas. Jelikož se ale aklimatizjeme a stávají se z nás asiaté - "nechám to na zítra".
Od pondělí se tu totiž pár věcí změnilo, s pár věcma jsme, kupodivu, pohli i my a tak je toho na dnešní psaní myslím tak akorát. Nebudu popisovat denní rutinu, zlobení dětí a (mimo obrázky) ani obědy a podobné srandy, s tím si už připadám jako "Eye on Melaka". Moc malé kolo na to abych to otáčel už potřicátétřetí. Všechno důležitější pak stejně shrnu v nějaké té rekapitulaci, nebo jak to nazvat. Zkusím se tedy zaměřit hlavně na ty nejdůležitější události, respektive změny posledních tří dnů. A aby nebyla nuda, vezmem to retrospektivně.
Tedy, co se změnilo dnes?
Dnešní oběd á la domácí KFC
Dneska do domova přišla nová holčina, zřejmě tady bude nejstarší, její věk zatím nevím(e) ale měla by prý snad tady někam chodit už na "college", což ještě nikdo odsud nechodí.
Dále na Cameron highlands jedeme sami na sebe. Děcka teď o víkendu pojedou oproti původním plánům samy, bez nás - doprovod nepotřebují (respektive jedou ještě s tím druhým domovem, co je v Klangu, takže není třeba abychom jezdili my ni "strejda"), takže plánovaný hotelový výlet ve více než početné skupině se nekoná. Po džungli se budem prosekávat ve dvou. Zítra jedem koupit mačetu a pochodeň, stihli jsme už i zabookovat hostel a v neděli ráno vyrážíme. (S tou mačetou to je vtip, pro pochodeň seriózně jedem.) Pro jistotu jsem už projížděl i první pomoci v extrémnějších situacích (pijavice tam jsou prý úplně běžné, celkově prostě jedem do džungle no). Na druhou stranu se už oba hrozně těšíme, příroda tam podle fotek bude opravdu famózní. Vodopády, čajové plantáže, džungle v plné kráse...
Jedna z částí dnešní večeře - "lele". Mořské plody, které
vypadaly...zvláštně. (Takové ty dlouhé tyčinky se nejí,
to je nějaký "krunýř", vyjídalo se jen "maso")
Jaká změna započala včera?
Po směru hodin: čínské jarní rolky, čínské kari a nějaké
brambory, to vše s rýží
Včera jsme začali pracovat na itineráři (to jsem se tady naučil nové slovo - rozumějte na cestovním plánu) pro zbytek času, jež nám na rýžokontinentu zbývá. Rozhodli jsme se, že nemá cenu se snažit stihnout vše. Procestovat všechny ostrovy (natož pak všechny země), které jsou tady v okolí, se nedá za pár týdnů stihnout. Na to by člověk potřeboval měsíce, možná i nějaký ten rok, pokud byste chtěli vidět hodně. A pořád by bylo co prohlížet, co objevovat. Během té doby, co jsme tu, jsme ani nechtěli strávit více času v autobusech a letadlech, než je nezbytně nutné. Tím jsme tak trochu vyřadili východní Malajsii a celkově ostrov Borneo a z těch opravdu zajímavých míst nám zbyl jižní cíp Malajského poloostrova, ostrov Jáva a ostrůvky k němu blízké. Ty stihneme alespoň z pár procent prozkoumat, prohlédnout si alespoň ta nejzajímavější místa, aniž bychom se museli kdovíjak honit z odsud sem a odtama zase jinam. No, minimálně já jsem se začal fakt seriózně těšit, vypadá to totiž luxusně, však posuďte sami:
LEGENDA:
1a. Johor Bahru + Legoland (8. - 9. 8.) - nejjižnější Malajské velkoměsto a nedaleký Legoland
1b. Singapur (10. - 13. 8.) - jeden z nejvyspělejších (a nejčistších, nejhustěji obydlených, nej...nej) států světa
2. Jakarta (14. - 15. 8.) - to bude po Singapuru asi docela kontrast :) Zatím nemáme úplně superpozitivní reference, proto jsou prozatím v plánu jen 2 dny
3.Yogyakarta (16. - 17. 8.) - údajně jedno z nejkrásnějších Indonéských měst s nejvíce zajímavými památkami (tripadvisor.com)
4. sopka Merapi (18. 8.) - jedna z nejmladších Indonéských sopek, stále aktivní (viz iDnes)
5. Karimunjawa (19. - 22. 8.) - panenské ostrovy, reference hovoří o "ráji na Zemi", však kdyžtak zkuste sami pogooglit obrázky...
6. ?Malang (23. 8.) - zatím nejistá zastávka, měla by tady být nádherná zoo
7. Bali (24. - 27. 8.) - turistické lákadlo a něco pro mě, nadšence do prken. Bali je totiž prý jedno z nejlepších míst na světě na surfování...
8. Lombok (28. - 31. 8.) - zatím velká neznámá, prý nádherný ostrov poblíž Bali
31. 8. nám večer letí letadlo z Bali zpět do Kualy Lumpur. Ten konec - od Malangu dále - je časově takový hodně roztáhnutý a časový harmonogram odsud dále zatím "není úplně fixní". Necháváme si tam docela velkou rezervu pro případ, že bychom se chtěli někde zdržet nebo ještě někde mimo plán extra zastavit - během cestování asi (snad) dostaneme dost tipů... Mimochodem - máte nějaké další nápady? Jakékoliv návrhy v komentářích jsou vítány suvenýrem z daného místa, pokud na něj opravdu pojedeme :))
A nakonec - co jsme se dozvěděli v pondělí?
Oběd tak trochu západního stylu - kuře, opékané brambory
s dresingem a těstoviny v nějaké omáčce. Se standardními
evropskými měřítky žádná sláva, my jsme si pochutnali :)
V pondělí Týnka pokračovala v nasávání informací, které započala už v neděli s "tetou". Tentokrát se po mém odchodu z dívčího domu dala do řečí se "strejdou" a dozvěděli jsme se asi poslední část důvodů té razantní změny nálady tady po tom, co jsme přijeli z Melaky. Tou příčinou bylo, že si děti údajně stěžovaly na to, že jsme moc přísní. Upřímně řečeno si myslím, že to bylo především mým směrem, už kvůli faktu že za tím stojí hlavně starší kluci. Tahle informace mě docela zklamala, jelikož ve svém přístupu do té doby nejsem dosud schopen vidět žádné velké systematické chyby - dělal jsem přesně to, co se po mně vyžadovalo, tedy kontroloval dodržování režimu (a to podle mého ještě docela dost mírně). Je pochopitelné, že si stěžují děti na to, že mají přísný režim. To je podle mě celkem běžné, sám jsem nebyl jíný. Zaráží mě ale přístup "tety" a "strejdy". Celý čas až do té doby mě za toto plnění jejich příkazu totiž oba chválili, a to celkem intenzivně. Často dávali najevo, jak to teď s klukama funguje, že jim šetřím spoustu práce, a tak podobně. Jak říkám, tohle mě docela zklamalo, myslím, že to šlo řešit i jinak než "Mnichovskou dohodou", že už se nebudeme na kontrole režimu a výchově více podílet... Ale co už. Holt jsme měli stáž na čtyři týdny a teď už to je takový malý začátek cestování. Je třeba to brát pozitivně - kdy zase budu mít tolik volného času v tak nádherné a tak odlišné zemi, jako je Malajsie? :) Navíc, že bychom tady strádali se říct nedá, naopak. Však se o tom tady ještě více rozepíšu "zítra" (viz zmínka výše - možná to bude až pozítří...) v nějakém tom shrnutí nebo tak. Každopádně je vzduch tady zase o něco čistší, docela už víme na čem jsme a co se od nás tedy teď reálně očekává. (Kromě buzení kluků asi nic.)
Toť pro dnešek asi vše. Suma sumárum - jsme chytřejší, jsme volnější, jsme natěšení... Dolce vita :)
"Honzo, koupil jsi během dovolené nějaké suvenýry?"
"No, nakoupil jsem jich hodně, ale na zpáteční cestě jsme to všechno
vypili."
REALITA:
Půllitr čepovaného piva tady stojí 120 korun.
Obědová pohoda...
…a stejně pozitivní, jako jsem se snažil být vtipem v úvodu, byla celá
neděle. Fajn den! Nezačala ale úplně až tak skvěle. Jednak malému Josephovi
se přihodilo s botami to samé co mi, jen tentokrát nešťastníkovy boty za
sebou neměly ještě snad ani celý kilometr chůze. Na to mě pěkně naštval Daniel,
ten nejstarší Číňan. Umýval prvního psa, mohlo být tak 9:30. Říkám mu: „Domyj
psa a přijď na snídani, ať máš pak na oběd zase hlad. Navíc tu teď byla sestra
Týna a říkala, že máš snídani hotovou na stole. Zbylé dva psy domyješ potom.“
„Jojo“, pokýval, jak to dělají všichni ti natvrdlí ťamani, ať už rozumí nebo ne.
Pro jistotu jsem mu to ještě pomaleji zopakoval. Cestou na svoji snídani jsem
pak potkal Ester, jeho sestru, jak vede ty dva nejmenší do klučíčího domu.
„Daniel už půjde na snídani a tam je nebude mít kdo hlídat, vem je zpátky.“ Tak
je zase zavedla zpátky do holčičího. Já jsem si dal snídani, psal jsem na blogu
a Daniel nikde. Děcka tady mezitím samozřejmě zlobily a otravovaly všechny
kolem, tak jsme jim pustili film. Po hodině a domytí všech psů se konečně
objevil. Mezitím, co jsem se mu snažil domluvit, třikrát odešel, což mě
vytočilo už úplně. Ruth mu nacpala snídani, kterou s nechutí snědl,
samozřejmě za hodinu byl oběd, na který neměl hlad…
To jen tak něco ze života, z praxe, ať nepíšu jen o svých objevech Ameriky. Holt, i děti tady občas zlobí. A tak tu žijem.
Další oběť divokých psích her, Joseph. Ze svých roztrhaných
bot si moc nedělá. Zatím...
Mezitím Týnka dle pokynů „shora“ vařila rýži (to je v tom jejich
rýžovaru celkem easy, i když bych nerad podceňoval hodnotu práce ostatních), zeleninu
a vajíčka s buřtem. Tentokrát s klasickým párkem, onehda jsme ale
měli vajíčka s nějakou čínskou klobáskou, to jsem zapomněl vyfotit, ačkoliv
k vidění na nich nic extra nebylo. Zajímavá ale byla chuť – už od začátku
se mi zdály ty vajíčka s buřtem nějaká sladká. Tak se ptám tety jen tak
nezávazně, jestli do toho jako dávají cukr, že to chutná zajímavě (to jsem
nekecal, špatné to fakt nebylo). A ona na to že ne, že to ta čínská klobása je
sladká. What? Vypadala jako celkem slušně ostrá česká papriková klobása a
prosladila celé vajíčka? Ale říkám, bylo to fajn, taková docela příjemná
nasládlá chuť. Zpátky ale ke včerejšímu obědu. Ten se povedl, najedli jsme se a
šli si schrupnout, respektive číst. Týna si mezitím vytřepala ze všech možných
věcí mravence, kterých má v pokoji „požehnaně“ a prožírají jí i některé
prádlo. Seslalo je samo nebe… Já jsem dopsal blog, dali jsme si kus zmrzliny,
kterou jsme si koupili posledně v Giantu (já zas začínám s kafem, do
toho oříškového instantu je ta čokoládová zmrzka v tom vedru jak dělaná).
Pohled od BB Plaza - taková běžná KLumpurská ulice
Pak už přijel Matthew, ten odchovanec domova co nám tehdy radil kam se v Malajsii
podívat. Byli jsme domluvení, že spolu zajedeme do centra ještě se trochu
projít po městě. Přijel svým zánovním (ale pěkným, zachovalým) Protonem, kterým
nás pak i vezl. Cestou žádné zácpy, hladká doprava, takže když jsme přijížděli
na místo, střízlivě jsme odhadovali, že bychom v danou chvíli nejspíše
ještě čekali na zastávce na první bus… No, nebudete tomu chtít věřit, ale v centru
není úplně jednoduché zaparkovat, každopádně jsme teda našli garáž, ve které
jsme se prostě postavili na jeden bok ke stěně (úplně mimo parkovací místo),
tak jak se to tady prý dělá :)
BB Plaza - spousta a spousta elektroniky na
jednom místě
Ukázalo se, že jsme na východě města v části, ve které jsme dosud
nebyli. Trochu jsme pochodili „nákupní centrum“, pod kterým jsme parkovali
(spíš taková vícepatrová tržnice, něco jako Kota Raya), a zamířili jsme do
dalšího, tentokrát na techniku zaměřeného nákupního centra. Potřeboval jsem
minimálně myš, mimo to se mi rozpadá nabíjecí kabel k iPhonu (nj., dva
roky od zakoupení, Apple to má asi taky pošéfované). Elektronákupní centrum – BB
Plaza – bylo zajímavější, než jsem čekal. Pět pater elektroniky a veškerého
příslušenství k ní. Takových top 20 českých online obchodů s elektrem
na jednom místě. Něco takového jsem v Česku asi nezaznamenal. Tam jsme
dobrou chvíli strávili. Hlavně nás (minimálně mě) zaujaly právě myši. Dají se
tu koupit obyč myšky od 5 ringgitů až po hráčské myši za 2 tisíce i více.
Celkem husté stroje, na to že to je jen doplněk k PC. To by bylo, abych si
i já nevybral… Dále nás trkly odvětrávací podložky pod PC, které by se hodily
když sedíme mimo stůl, žádnou jsme ale nevybrali; zkusili jsme si pohrát s MS
Surface (ten nový tablet od Microsoftu), z toho jsem měl já podstatně
lepší dojem než Týna; hledali jsme i náhradu za můj obal na iPhone, který už má
nejlepší za sebou (skoro nemožné, drtivá většina obalů už byla na iPhone 5) a
obal na Týnky Kindle (úplně nemožné, Kindle se tu v podstatě ani nedá
sehnat – asiati asi nečtou…).
S Baníkem mezi mrakodrapy
Musím se pochlubit - má nová myš v akci. Za stopade
zatím vypadá jako dobrý nákup, snad vydrží
Co teď? Řešíme co dál a Matthew si usne...
Po tom, co jsme se dostali z obchodů, jsme dlouho uvažovali co dál
– KLCC? Chinatown? Oboje už máme za sebou a navíc je to celkem daleko. Nakonec
jsme se rozhodli, že se prostě půjdem projít po okolí. Kousek od nás by měl být
i jakýsi Bitang walk, třeba to bude zajímavé. Rozhodnutí se ukázalo jako
výborné, okolí stálo za to – motat se takhle v podstatě bez cíle mezi
obrovskými budovami, palmami a spoustou asiatů má své kouzlo. Viděli jsme
ledasco, mimo jiné třeba policejní slunečník, pod kterým vegetovala banda
lenochů (rozuměj policajtů); nebo třeba ulici s masážními domy, mezi
kterými se nejnápadněji nabízely ty domy, před kterým stál houf „masérek“ (jinak
si troufám tvrdit, že zbytek nabízel opravdu masáže). Postupně jsme došli až k Bitang
walku, což se ukázala být další čínská čtvrť, nabízející především jídlo. (Byl
tady ale i celkem solidně dlouhý podchod, ve kterém jste si mohli koupit
ledasco ušitého z látky – trička, dresy…vše samozřejmě „pravé“.) Ikdyž to
nebyl žádný Chinatown, atmosférou číny to tam fakt dýchalo a někteří „číšníci“
byli opravdu HODNĚ neústupní ve svém nabízení. (Jeden z nich Týnce i přes
její třikrát „NE“ skoro objednal…) Ačkoliv jsme byli celou dobu
Bitang walk
rozhodnutí, že
dneska zkusíme americký řetězec restaurací T.G.I. Friday’s (který je tady asi o
třetinu levnější než v ČR), tady jsme dostali celkem chuť na něco
čínského. Navíc Matthew je čínského původu, takže se docela vyzná. Doporučil
nám ale spíše bistro, které je u Sunway Lagoon (tj. ten akvapark kousek od nás
se sfingou a pyramidou). Ok, pojedeme tam, stejně je to po cestě domů. Mezitím
jsme viděli ještě několik docela slušně velkých krevet, „vůbec ne prominentní“
Nissan GTR v docela fajnšmekrovské úpravě a… Když jsme odcházeli z Bitang
walk, odbočili jsme do ulice kolmo k té s restauracemi. Prošli jsme
kolem bloku bytů, které byly otočeny směrem k Bitang walk a došli k ulici
rovnoběžné s ním. Naskytnul se nám pohled do zákulisí, který nám chuť na
čínu zase trochu zchladil. Mimo jiné zde například jeden Číňan v kyblíku smáčel
nudle, načež mu slušná hrst vyklouzla na zem. Nerozpakoval se a plácnul to
zpátky do kýble, jako by se nechumelilo. Ikdyž s tím tak nějak v duchu
počítáte, když vidíte něco podobného na vlastní oči, docela vás natáhne…
Maminko, tatínku, tak tady trávím své léto :)
Policejní "stanice"
Ten stánek přímo uprostřed - to je stánek s duriany
Odbočka na tu slavnou álej
Jak že je ta písnička s těmi lampiony?
Krevety velké jako koňská hlava! Nebo trochu menší no...
Detail. Na špejle tu napíchnou asi všechno
Krám s ovocem
Jedna z nespočtu restaurací
Ti nabízeči byli fakt neodbytní. Tak jsem vytáh šroubovák...
Asi to holt vynáší, ty restaurace
Zákulisí - o ulici dále
Připadám si dost malý...
To už jsme byli na cestě zpět k autu. V centru jsme se docela
motali, Matthew měl trochu problém se
svou navigací (a to jak ve významu „navigačního smyslu“, tak „autonavigace“),
nakonec jsme se ale z města úspěšně vymotali. Mimochodem, náš nový kamarád
byl docela fajn společník, cestování po městě s ním bylo zase trochu o
něčem jiném než sami na vlastní pěst, takže jet s ním byl taky super nápad
:) Celé to chození dostalo po dlouhém skorosamostatném cestování takový fajn jiný,
zpestřující náboj. Cestou jsme se rozhodli, že teda nepojedeme na čínu, ale
zůstaneme u původních plánů, tedy T.G.I. Ten byl taktéž v nákupním centru
Sunway. Od našeho „průvodce“ jsme se dozvěděli, že tady studoval a docela to tu
zná. Mimochodem Sunway nazýval také
městem, úplně odděleným od Kualy Lumpur nebo Subang Jaya, ve kterém bydlíme my,
přestože cestou v podstatě vůbec nešel poznat konec jednoho a začátek
druhého. Povyprávěl nám, že dominantou je samozřejmě komplex Sunway Resort. Ten
mimo nákupního centra, do kterého jsme měli namířeno, a akvaparku zahrnoval
ještě luxusní hotel, sportovní kluby, univerzitu (kterou Matthew absolvoval) a
v podstatě asi všechno, na co si vůbec vzpomenete. Bylo zajímavé vidět, že
celý projekt docela jede – v nákupním centru bylo lidí docela hodně, hotel
taky nevypadal nijak prázdně.
Chobotnice na jednom z paneláků
Velkolepé - jak jinak?
Nákupní centrum se ale ukázalo jako téma samo pro sebe. Ty dvě, ve
kterých jsme zatím byli (Suriya, to luxusní pod Petronas Towers i MidValley, ve
kterém jsem si přes týden kupoval sandály) byly docela brutálně velké a
nezadaly si s největším nákupním centrem v Česku (což by prý snad měl
být Chodov). Co víc, přišly mi ještě o dost větší. Sunway v tomto taky
rozhodně nijak nezaostávalo. V podstatě za dobu, co jsme tam byli (pomalé chození
čistého času takových 40 minut) jsme neprošli ani jedno patro… I tak se ale
zdálo, že tady je relativně dost lidí, a to byla neděle večer. Samotná velikost
by ale nebyla až taková pecka. Co jsem fakt nečekal, bylo hokejové hřiště
uprostřed nákupního centra. Na něm bylo otevřené veřejné bruslení. To jsem pár
vteřin stál a čuměl a otíral si oči, jestli vidím dobře… Po chvíli další chůze mě
pak už ani nepřekvapilo, když jsme došli ke čtyřpatrovému ruskému kolu, taktéž
umístěnému v atriu mezi krámy. Dozvěděli jsme se, že jsme mimo jiné přímo
pod tou velkou pyramidou. No, celkem zajímavý projekt.
No comment...
Ice skating style: Malaysia
Ano ano, nebylo by to správné nákupní centrum, kdyby
v něm nebylo alespoň jedno čtyřpatrové ruské kolo
Postupně jsme došli až k námi vytoužené restauraci se sloganem „Here,
it’s always Friday.“ („Tady je každý den pátek.“) Tam měli zrovna plno, tak si
vzali rezervaci a telefonní číslo a řekli, že až bude volno (cca za půl hodinky),
zavolají a podrží nám místo. Cool. Tak jsme se dali na další prozkoumávání. Došli
jsme k dalším obchodům se superhrdiny, snad ještě promakanějším než ten v Melace.
Cestou jsme viděli i pár zajímavých stánků například s japonskými sladkostmi
a rozhodli se, že když teď máme tolik toho volného času, tady si ještě zajedeme.
To už nám ale volali z T.G.I. Friday’s, že mají volno a můžeme přijít. V restauraci
to bylo super. Obsluha příjemná, všichni vypadali, že se v práci docela
baví (řekl bych, že mohli mít podobnou firemní kulturu jako jsme měli my tehdy v Leonu,
v tom fastfoodu v Londýně). Každý měl na hlavě nějaký
Pátkovy drinky. Luxus
celkem vtipný
klobouk, což nám ale následně kompenzoval pohled do menu, který vnášel trochu slzy do
očí (cenami, ne výběrem). Večeře za cenu, za kterou bychom se tady najedli docela
s přehledem tak šestkrát, ale to jídlo! To jííídlo! V životě jsem
nejedl lepší burger a snad ani hranolky. Neuvěřitelné. Ještě dlouho se budu
olizovat, když si na to vzpomenu. Cenu jsme si ospravedlnili „dárky k svátku“,
které letos tak nějak neproběhly, a vlastně ani nebylo třeba ospravedlňovat,
protože to jídlo! A budu se opakovat, ale to jídlo! :D Celý den, respektive
odpoledne, které bylo už tak super, dostalo ještě úplně jiný rozměr.
Superman, Joker, Batman, Green lantern v životní velikosti (poslední dva
zmínění odmítli focení)
Zhmotněné tajné fantazie milovníka americké kuchyně.
Bezchybné jídlo...
Cestou zpátky měli na hřišti trénink hokejisti. Docela sranda, jak se tam plácali :D
Taaakhle spokojeně jsme se potom nesli k autu. Matthew se
nabídnul, že nás hodí až domů, což byl neuvěřitelný přepych, a už před desátou
jsme tak byli u domu. Pozdravili jsme strejdu a tetu, kteří se mezitím vrátili
z kempu, a část dívčího osazenstva, se kterým si povídali u stolu. Už po
uvítání a otázce „jak se měli“ teta úplně zřejmým tónem odpověděla, že to „bylo
skvělé, moc si to užili a že jsme měli jet taky“. Celkem hned nám bylo
oběma jasné, co bylo příčinou (nebo minimálně jednou z hlavních příčin)
jejich divného chování v poslední době – naše odmítnutí jet na kemp.
Po pár dalších otázkách jak bylo a co dělali jsem se vydal svou cestou
směr chlapecký dům. Ten byl už ve tmě, tak jsem se rozhodl, že půjdu dneska
taky brzo spát a opravdu jsem už před 11 ležel a snažil se usnout. Mezitím ale
ještě Týnka špionila. Dozvěděla se, že ta druhá stážistka, která je v druhém
domě – v Klangu, ta že prý už odjela. Údajně se tam něco stalo (zatím
nevíme co, budem zjišťovat, domníváme se ale, že musela pracovat jinak, než bylo
v jejím (a našem) popisu práce – úklidy a tak, v podstatě že tam byla
v roli jakou ma tady Ruth). Tenhle odjezd a rozpor je nejspíše i jeden důvodů,
proč my máme takový režim, jako máme – „relax, do ničeho se nijak extra
nezapojujte, užívejte si sami sebe a volného času…“ Takže nakonec i informačně zajímavý
den, minimálně se pár věcí alespoň z části osvětlilo.
Tak už se nám to blíží… Zbývají ani ne dva týdny stáže, celé cestování je
už skoro v polovině. Therefore, inspirace k psaní o obyč dnech tady
není nikterak ohromná, přesto se sem tam vyskytne něco, co stojí za zmínku.
Středa, 24. 7. 2013
Hned v 5 ráno, když jsem šel odemykat všechny ty východy, které
chlapecký dům má, mě na terase čekalo překvápko. Psi jsou večer a hlavně přes
noc většinou živější, a jelikož nemají žádné hračky…mé sandály se před svou
definitivní smrtí alespoň určitě dobře bavily. Ne že by už tak neměli většinu
za sebou, odteď byly ale opravdu nepoužitelné.
Dobře maskovaná ?kobra? a špatný blesk iPhonu
No, otevřel jsem brány, vzbudil kluky, převlékl se a šel běhat. Běhání
bylo ve středu celkem zajímavé. Jednak když jsem se snažil vzbudit Matthewa a
Iana – ty dva co se mnou byli běhat před výletem, oba „byli unavení“ a „spali
by ve škole“, takže nejdou. Ok, aťsi, zaběhám si sám lépe. Běžel jsem (na mě) nezvykle
dlouho a daleko, za hodinu jsem dal 9 km, takže jsem celkem solidně poznal
okolí. Mimo jiné jsem po cestě viděl i věci, které jsem nečekal. Především mě z
(možná trochu naivního) omylu vyvedlo, že jsem poprvé tady potkal hada. Ty jsem
tady v Malajsii očekával, asi ale ne uprostřed města na cestě. Naštěstí se
teda dívám pod nohy a ne do blba a had byl na kraji, takže jsem si ho všiml
včas. Netuším, co to mohlo být zač – byl celý černý bez výrazných znaků.
(Pravda že ve tmě se to relativně z dálky docela špatně rozeznávalo.)
Zkoušel jsem ho i fotit, ale iPhone má slabý blesk, posuďte sami… Když jsem pak
googlil „černé hady z Malajsie“, vyjely mi v podstatě jen kobry.
Kdoví, možná jsem měl tu čest.
Když jsem přiběhl domů, většina děcek byla už ve škole. Během dopoledne
mě napadlo zeptat se „strejdy“ na kluky a jejich běhání, jestli to mají nějak
zakázáno. To mě ještě utvrdilo v tom, že něco tady se změnilo (jak už jsem
psal na konci minulého příspěvku). Nejen atmosféra, teď i odpověď vyhýbavá,
nepřímá a celkem nečekaná: „No, už to s dětma nemusíte nijak hrotit, ty
večery a tak. Užívejte si sami sebe, nechte to všechno volnější. Zajeďte si do
města, poznejte okolí, není třeba, abyste trávili všechen čas tady – zajděte si
do Sunway Lagoon, zajeďte do centra, někam na výlet…“ Nepřímo nám tak v podstatě
ukončil stáž dva týdny předem, to samé už po příjezdu říkal i Týnce. Něco tu je
divně. To nám hlavně ve středu dost vrtalo hlavou – čím to může být? Tím, že
jsme odmítli kemp? Nebo je v tom něco jiného? Na pohodě to každopádně moc
nepřidá, ale co už, jsme tu dva, vystačíme si i spolu. Ale stejně, co se mohlo
za ty čtyři dny, co jsme byli pryč, změnit?
Odpoledne jsme se z toho už tak nějak dostali a vzali si jeho radu
k srdci. Když to nemáme hrotit a máme si užívat svého času, OK, no
problem. Poznáme více okolí, uvidíme více filmů, zkusíme více dobrot a tady to
prostě nějak doklepem. Jelikož jsem neměl pořádně v čem chodit (plné boty
se tady nepočítají, v těch člověk nevydrží), rozhodli jsme se, že odpoledne
zajedem na nákup. Cesta klasika, bus nejel tak půl hodiny, pak se teda uráčil a
cesta k obchodům zabrala takovou tu klasickou cestovní hodinku. (Ikdyž
obchďák je asi ve dvou třetinách cesty do centra, kam jsme to většinou tak za
hodinu stíhali, ať tady cestujete kamkoliv, minimálně hodinu jedete vždycky…) V MidValley
(tak se to nákupní jejich Futurum jmenovalo) jsme obešli nespočet obuví,
sportů, do Bati jsme nakoukli (tam to vypadalo nejnadějněji), ale nenašli jsme
nic. Až ve čtvrtém patře, vlastně asi v posledním možném obchodě, takovém
tom klasickém outdoor, jsme našli, vybrali a koupili. V podstatě hned
naproti byl food court, docela podobný všem food courtům v nákupních centrech
tady. Jednotné stánky s různými jídly, žádný dvakrát: od Malajské přes
Japonskou, Korejskou až po západní kuchyni. Těžko vybírat. No, dal jsem si zase
kuay teow, tentokrát na thajský způsob, Týnka si vybrala nějaký set z Koreje.
Nebylo to špatné, ale na ten food court zpod Petronas towers to teda nemělo.
Pak jsme už jen najezeni dojeli domů a šli spát.
Středeční večeře
Čtvrtek
Ještě ve středu večer jsme se s Týnkou domluvili, že se mnou ráno
půjde běhat, což se i stalo. Jelikož s námi nešel nikdo z kluků,
nebylo nutné jít už v 5. Přispali jsme si a vyšli v 7. Po krásných,
byť trochu náročných třech kilometrech jsme dorazili zpátky domů, tentokrát
žádní hadi, nosorožci ani nic podobného.
Páteční oběd - kuře na kari a zelenina
Většinu dne jsem pracoval na blogu, sepisoval zážitky z výletu a
případně si sem tam hrál s dětmi (ale vždy jen chvíli a trochu, aby se neřeklo,
že to tady moc hrotíme). Na večer jsem měl domluvený skype s domovem. V 10
mi bylo řečeno, že bych se měl přesunout dovnitř, ať se venku může zhasnout, že
to sousedi nemají rádi a že v 10 má být stejně zhasnuto, že chodívají
kontroly. O tomhle se zmiňovali už dříve (i když vždycky v tom smyslu, že
nás se to netýká, a můžeme v klidu zůstat venku jak dlouho chceme). Ok,
výjimky nepotřebuju, sebral jsem si věci a šel dovnitř. Tam se většina holek a „rodiče“
dívali na film, takže skype nebyl v obýváku možný. Zeptal jsem se tedy,
jestli můžu jít do pracovny, což do té doby nebyl nejmenší problém. Prý to ale „už
nemá cenu, v 10 by se měl stejně dům zavírat, že prý můžu pokračovat zase
zítra“. Zvláštní… Naštěstí se mi povedlo chytit net i z růžku pokoje,
takže skype nakonec dopadl, přístup vedoucích byl ale opět docela dost
zarážející.
Pátek
Na pátek ráno byl naplánován odjezd na kemp. Odjela většina lidí,
zůstali jen tři nejmladší (Miriam, 3; Aaron, 5; Joseph, 6), tři čínští
sourozenci, kteří nějak vinou vlastních rodičů nemají průkaz, něco jako
občanku, co tady mají všichni už od dětí a bez kterého nejsou občany Malajsie a
tedy ani nemůžou volně cestovat; „vychovatelka“ Ruth a my dva. Hlavní
zodpovědnost měla Ruth, což nám bylo ještě sděleno pohovorem se strejdou,
zároveň nám ještě zopakoval to, co nám už oběma říkal o naší očekávané aktivitě
tady. Odjezd proběhl v pořádku, v 9 byli na cestě.
Tím začal režim Ruth, který je podle nás trochu postavený na hlavu –
disciplína nic moc, organizace taky nulová. Mimo to tady neustále hrají
pubertální písničky v čele s Justinem Bieberem, což je něco jako
posilovna pro naše nervy. Nejlepší je, že největší maniak do těchhle písniček a
ptákovin je právě „vychovatelka“, které je 24 let… Dopoledne jsem tedy strávil
se sluchátky u blogu, načež jsem i vítězoslavně publikoval. To cestování po
Indonésii bude šílené, myslím, že se nevyspím. A nebo budu muset svůj styl
trochu poupravit, uvidíme jak to půjde. Týnka mezitím ještě uvařila oběd
(spaghetti s houbovou omáčkou), což byl docela kunšt, jelikož doma nebylo
mléko. Využila to sušené, které je ale nějak doslazované, takže omáčka byla
taková nasládlá. Oproti tomu co jsme tady zvyklí jíst to ale bylo po dlouhé
době nějaké opravdové přiblížení se domácí stravě.
Celý den bylo docela zima, poprchávalo nebo bylo minimálně pod mrakem,
takže jsme si do těch 27°C, co tady byly, skoro oblékali dlouhé věci. Řekl
bych, že aklimatizace na počasí je takřka dokončena… Večer jsme se v tom mrazu
s Týnkou ještě podívali na pohádku „How to train your dragon“, která byla
fajn, a šli jsme spát.
Sobota
V sobotu jsem si přispal, vstával jsem až někdy kolem 10. Týnka
měla tentokrát pokyn nevařit, jelikož v pátek došla bomba s plynem,
kterou jsme teda vyměnili, ale prý už do konce měsíce nemůžou nakupovat další bomby
a kdesi cosi, takže si máme oběd zajít koupit. (To se tady občas děje o
večeřích.) Čínští bráchové, kteří jsou oba hrozně uťáplí a navíc mají problém s angličtinou,
dostali od Ruth peníze a šli jsme koupit jídlo. Vybrali sladkokyselé kuře s rýží
a salátem (zřejmě podle pokynů), takže celkem dobrý oběd.
Já jsem si odpoledne konečně přeorganizoval maily, takže už funguju
především ze soukromého, ne ze starého služebního. To zahrnovalo mj. vyřízení
všech mailů, nastavení přeposílání a tak, takže to nějaký čas zabralo. Odpoledne
jsem procházel stránku s motivačními videi (tady tuhle), což bylo docela
prima. Dokonce mě to tak nahecovalo, že jsem šel uklízet do chlapeckého domu…
:D Tak jsme s klukama umyli terasu od všech těch psích dobrot, co byly na
každém rohu a hlavně u každého sloupu/sloupku/nohy židle/všude. Večer pak opět
skype s domovem, což bylo prima vytržení z toho náctiletého šílenství
a nic moc atmošky tady, a pak hurá spát.
Dnes (v neděli) mají přijíždět všichni z kempu, takže máme
naplánovaný výlet do centra… Uvidíme, jak dopadnem, zítra dám zase vědět.
Jak už jsem zmínil v pozdněpátečním příspěvku,
z výletu do Melaky, jsme v pořádku a plni zážitků zpět v Rumah
K.I.D.S. Seznam záchytných bodů je snad ještě delší než po výletu na Penang,
takže asi předem upozorňuju na délku článku… Hrr na něj!
Sobota (den 23./42)
Hned úvodem se sluší napsat, že Melaka je město na jih od
KL, asi na třetině cesty směr Singapur. Je to jedno ze dvou měst
v Malajsii, které je součástí kulturního dědictví UNESCO (tím druhým je
Georgetown na Penangu, který už máme za sebou :)). Cesta z Kualy Lumpur
sem dle dopravců trvá 1,5 hodiny. Známe už ale zdejší dopravce…
Naše cesta ale nezačala nástupem do autobusu směr Melaka,
nýbrž čekáním na bus směr metro směr další metro v centru směr autobusové
nádraží. A hned to první čekání se nám protáhlo na 40 minut… Řidič asi trochu
zaspal, co už, jízdní řád tu stejně není, takže neva. Metro nám, samozřejmě,
taktéž ujelo, takže jsme čekali další půlhodinu na metru. Bohudíky za Cimrmany
v mobilu.
Tři hodiny po odchodu z domu se konečně dostáváme na
Terminal Bersepadu Selatan, tj. autobusák ze kterého odjíždějí autobusy směrem
na jih. Organizace tu byla podstatně lepší než v centru: cedule
s odjezdy autobusů, jednotné pokladny, na kterých si můžete vybrat čas a
destinaci a oni vám na podnose nabídnou všechny dopravce, kteří v daný čas
jednou i s cenami.
Vybrali jsme relativně náhodně jednoho z dopravců
(jediné, co jsme věděli, bylo, že má řady po třech sedadlech, jak tady bývá
běžné, a že tam teda snad bude dost místa), nakoupili jídlo do autobusu a
konečně se vydali na cestu z KL. V autobuse jsme měli tu čest sedět
za asi nejrozežranějšíma děckama na několika kilometrech čtverečních, nenechali
jsme se ale otrávit a už první pokus o úplné sklopení sedačky jsme odpálkovali
s přehledem Mary Poppins. (Jakási velice slavná americká vychovatelka,
pohádková postava.) Cesta utekla rychleji, než jsme čekali a po necelých dvou
hodinách jsme byli na místě. Respektive na autobusovém nádraží v Melace.
Tam bylo asi 17 nástupišť, každé s podobným a přitom jiným popiskem směru.
Vyzkoušeli jsme 3 autobusy, které nás dle návodu hostelu měly dostat tam, kam
jsme potřebovali, ani jeden tam ale nejel. Tak jsme se šli zeptat pánů na
infodesku, ti nám poradili dva, z čehož jeden nás poslal zase úplně jinam,
tentokrát už ale správně. Hurá, jsme v posledním z autobusů… Ze
zastávky jsme se do hostelu Ringo’s Foyer dostali podle návodu už docela
rychle.
Vlez na trhy v čínské čtvrti kousíček od hostelu
Ringo's foyer
Po příchodu jsme byli provedeni a i tentokrát jsme se
s výběrem trefili, ikdyž trochu jinak než posledně. Hostel to byl celkem
čistý a nijak nestandardně vybavený (ikdyž asi o půl třídy níže než ten na
Penangu, na druhou stranu o třetinu levnější), co nás ale dostalo, byla
atmosféra. Nevím moc jak ji popsat -
dlouhé chodby, průhledy ven, knihovny, spousty turistů – všichni přátelští a
povídaví, několik salónků s křesly a knihovnami… Takový trochu
underground, ale docela čistý a přátelský. Nedalo mi to a poslední den jsem si
to i natočil, viz video níže. Nuže, shodili jsme věci (skříňky jsme na pokoji
neměli, stejně jako půlku okna – na co, že jo? :D) a shodli se, že máme oba
docela hlad a že půjdem prozkoumat město. Na recepci nám poradili noční trhy
v čínské čtvrti, které měly ten den vrcholit. Ty vždycky slibujou spoustu
zábavy a dobrot, takže cíl jsme měli…
Starožitný obchod
Kulturistka a její socha v mírně nadživotní
Do čínské čtvrti jsme to měli asi 2 minuty chůze, což bylo
prima. Začali jsme starožitnictvím, které bylo cool, ačkoliv drahé. Shodli jsme
se, že Jája by se vyřádila (zdravím :). Lidí i krámů tady bylo požehnaně. Zatím
asi nejlepší night market – měli tady asi fakt všechno. Všelimožnou veteš na
denní používání, kterou prodávali chlapíci s mikrofonem a repráčky u
vlastního stánku, sladkosti, jídlo, suvenýry i úplné ptákoviny (těch ale až tak
moc nebylo, na rozdíl třeba od toho co jsem vídal na ulicích v Itálii nebo
v Řecku). Horkotěžko jsme vybírali večeři – jídlo tady sice nebylo tak
levné, ale o to rozmanitější. Prošli jsme celou Jonker street, takovou místní
hlavní třídu, která má dobrý kilometr a půl, a nenašli snad dva stejné stánky.
Nakonec jsme skončili u Týnkou vysněného sushi,dohromady jsme si pak dali mušle
na česneku a zázvoru (a taky na hafo chilli, což už kámoši nezmínili, ale byly
luxusní) a „riceballs“ (místní špecialita – rýže uválená do koulí), které se jí
s kuřetem. Po jídle jsme šli ještě na obhlídku na druhou stranu.
Respektive jsme se prodírali na prohlídku druhé strany, lidí bylo snad čím dál
více a nedá se říct, že bychom byť jen chvíli opravdu „šli“. Bitka o centimetry
ale stála za to. Doplácali jsme se na jakési náměstí s celkem velkým
podiem, na kterém byli dva čínští dědové. Jeden celkem neobratně a dost vtipně
tančil, druhý do toho zpíval nějakou čínskou klasiku. Pecka. Čínský Kája,
říkáme si. Jen co dozpíval, dav na náměstí, který se už tak celou dobu dobře
bavil, explodoval aplausem a oslavnými výkřiky, děda odložil mikrofon a odchází
z podia. A na jeho místo se dere další zpěvák! Karaoke! Pod podiem byly
dokonce rozestavěné židle jako na koncert (obsazeno), my jsme se přimotali
k bandě nějakých asijských turistů, kteří fandili jak na Baniku (což bylo
taky vtipné, takové fanoušky aby i ten Karel pohledal) – tak jsme chvíli
zafandili s nima a šli dál.
Jídla a jídla
...a jídla
Sušy
Někteří Horsti měli i mikrofon a prodej jim šel docela od ruky
Jonker street
Zdobné dveře chrámu, které nejde vidět
A chrám na druhé straně, taktéž v neviditelném módu
Riceballs a kuře nalevo, mušle na česneku a zázvoru napravo
Fakt že jsme to snědli, ikdyž hlavně ty mušle nám daly
celkem zabrat
Mimo karaoke a pár dalších stánků jsme už nic převratného
nenašli, takže jsem si ještě na dojezení domů koupil nudle s ústřicemi a
zabalili jsme to. Domů jsme dorazili někdy kolem 21 hodin a i když už jsme byli
celkem unavení, nechali jsme se majitelem hostelu ukecat ještě na film. Tak
jsem si snědl nudle u Já, padouch (nebo jak se ten film jmenuje
v češtině…) a cestovací sobota byla za námi.
Neděle
Klimatizovaný pokoj, pro Týnku v porovnání
s domovem měkoučká postel (pro mě celkem muka na těch pružinách, ale co
už) a možnost spát po boku jeden druhému nás nechaly spát až někdy do 10 hodin.
To samozřejmě ani jednomu z nás nevadilo (ti co nás oba znají, chápou) –
na dovolené/výletě není třeba nic hrotit, navíc – kam bychom spěchali? :) U
snídaně – dvou chlebů s máslem (které jsme si teda museli nachystat na rozdíl
od minulého ubytování sami) jsme pak doplánovali den a vlastně i zbytek pobytu.
Neděle bude určená poznávání města, v pondělí zajedeme na relativně
opuštěný ostrov kousek od města koupat se a válet na pláži a v úterý
dopoledne ještě doprojdeme zbytek města, abychom večer byli spořádaně doma.
Jonkers Gallery
No a tak jsme vyrazili. Už před vstupem do Chinatownu nás
zaujal jeden obchod, který nás (nutno uznat že oba, ačkoliv Týnky nákupčí
instinkty byly přeci jen..ženské) lákal a provázel v podstatě celou dobu.
Na první pohled obchod s hadrama, nic speciálního, takových máme
v Česku milion. Jenomže – v podstatě vše, co v obchodě měli,
mělo vkus. Kraťasy jaké jsem v ČR za poslední měsíce nenašel jediné tu
byly čtvery různé, letních šatů na Týnu sto padesát sedm a všechny „úžasné“. Co
víc, ceny oproti ČR poloviční… Samozřejmě jsme tu hned navybírali milion věcí a
během dne a hlavně pak i úterý jsme se sem ještě nespočetněkrát vydali.
Respektive – obchod se jmenoval po místní hlavní ulici Jonker gallery a po
městě měl asi deset „poboček“, takže jsme je střídali a hledali (a
k našemu překvapení i nacházeli) další a další super věci. Smůla je, že
pobočky mají jen po Melace, takže jinde nemáte šanci obchod najít.
Neviditelný mód vypnut
Po obhlídce prvního z nich jsme se vydali směr chrámy.
Ty byly hezké, hlavně ten druhý – čínský byl moc pěkný, ale po zkušenosti
z chrámů z Georgetownu nás už tak nestrhnul (zvláště když se jednalo
jen o jednu budovu, ze které bylo přístupné jen jedno patro). Na druhou stranu
bylo zajímavé pozorovat číňany se modlit, přinášet oběti, zapalovat tyčinky…
Skoro hned naproti jsme našli galerii nějakého místního umělce, do které se nám
zprvu ani nechtělo, pak jsme ale ze zvědavosti nakoukli a vše vyvrcholilo koupí
mého nového trička s originálním designem á la Malajsie.
Uvnitř "neviditelného chrámu"
Interiér druhého - čínského chrámu
Exteriér. Červené lampy prý nosí štěstí, stejně jako cokoliv jiného červeného.
Některé ulice tady proto vypadají jako Red light district...
Galerie místního umělce
Jedna z chudších, zato fotogenických ulic
Dalšími cíli byly kavárna a muzeum, oba nám doporučil
majitel hostelu. Zprvu jsme docela bloudili, což bylo kvůli horku celkem nepříjemné,
na druhou stranu bylo zajímavé chodit uličkami jak vystřihnutými ze středomoří.
Nakonec jsme oboje našli – nejprve muzeum. To nás zvenku nijak nenadchlo,
každopádně komentovaná prohlídka měla být až za hodinu, takže jsme se rozhodli
mezitím zajít ještě do té opěvované kavárny. Ceny jak v Evropě, ničím nás
extra nezaujala, takže jsme raději zamířili do jiné místní doporučované
restaurace na pořádnější porci riceballs. Jako u každé pořádnější restaurace
zde jsme si i my vystáli frontu, abychom si nakonec dali obyč rýži a kuřecí
prsíčka (riceballs už neměli). Jídlo bylo dobré, ničím extra ale nezaujalo a
kuřecí bylo celkem tuhé. U jídla jsme se rozmysleli, že muzeum necháme muzeem a
raději se projdem po městě. Muzeí bylo všude kolem hafo, žádné z nich ale
nebylo popsané a nevypadalo nějak odborněji (stejnětak ani to „naše“
doporučované). Chvíli jsme se z mostu koukali na varana, kterak se snaží
vyšplhat do odpadní roury, načež se mu to povedlo a my jsme pokračovali do
blízkého infocentra.
Křižovatka na konci Jonker street
Drak si již vybral svou...odpadní rouru
[džebat ekspres]
Tam nám dali mapu a poradili pár zajímavých míst, vše
v podstatě kousek od sebe v rámci historického centra města. Mimo to
nás zajímala ještě jedna, trochu pubertálně humorná věc. Viděli jsme zde hned
několik autobusů se jménem „Jebat express“ a i ve městě bylo hned několik ulic
s obdobným názvem. Nedalo mi to a zjistil jsem, že [džebat] je nějaký
Melacký hrdina, asi takový jejich Jánošík, a že se teda vše jmenuje po něm. Mimo
jiné, do informačního střediska vstup jen bez bot. No, konec náctiletým
srandám, dospělí se jdou procházet. „Ftííp.“
Další cestu jsme započali u hradeb a děl postavených u břehu
řeky hned vedle infocentra. Děla hezké, zeď taky. Pokračovali jsme u červeného
kostela. Ten byl bohužel zavřený (bohoslužby) a dovnitř jsme se dostat nemohli.
Před kostelem měli nějakou centrálu rikšové, kterých bylo ve městě plno.
Spoustu z nich se nám snažilo nabídnout svých služeb, kolikrát by se na ně
hodila i nějaká plácačka jak byli dotěrní. Prošli jsme kolem dalšího kostela,
tentokrát to byl takový ten bílý se dvěmi věžemi, údajně slohu francouzské
gotiky se středomořskými prvky (to teda říkala Týnka, sám ten sloh bohužel
nepoznám, ačkoliv bych ve svém věku už, pravda, mohl). Našli jsme bankomat,
který jsme hledali, a pokračovali v cestě. Ještě středomořštější uličky
než do té doby, další kostely, hřbitovy kolonialistů a došli až k napodobenině
sultanského paláce. Dřevěná budova na kůlech však pro urgentní potřebu ušla
naší významnější pozornosti. Naštěstí tady s potřebnými počítají, takže po
rychlé zastávce pokračování kolem dalších hradeb a děl až na konec památkové
zóny. Osvěžující milkshake v McDonaldu nás nabudil na další, tentokrát
delší cestu směrem k mešitě.
Hradba. A děla.
Červený kostel. Co to je za styl/sloh/země odkud pochází?
Je to Holandsko nebo Portugalsko?
Červená ulice
Kostel ve francouzskogotickém slohu. Nic, z čeho bych neusnul, ale škaredý není
Stavovali jsme se i v Lisabonu
Kde si sultáni válejí pupky...
A ještě jednou hradby, pro bystré i s děly
Ta se nachází na ostrově kus od centra Melaky, na který vede
jediný most. V docela úporném vedru při celkem daleké cestě nás motivovala
hlavně skutečnost, že jsme o mešitě v Melace docela dost slyšeli a prý je
fakt nádherná. Když jsme pak zpětně přemýšleli, co jsme za ten den ušli a
hlavně o té cestě k mešitě, shodli jsme se, že místní s tou svojí
antichodící kulturou by nás měli za idioty. Co už. Cestou jsme se zastavili
v přilehlém nákupním centru (respektive jsme jím ve směru naší cesty šli,
protože bylo fajn klimatizované a nám docházelo pití) a narazili jsme na docela
drsně propracovaný obchod pro „nerdy“ s různými komiksovými převleky,
figurkami a vším možným. Mimo jiné zde měli i oblek Ironmana a sochu Spidermana v životní velikosti. Celkem cool. No schválně – kdo z těch automilů
by na tohle na nějaké křižovatce narazil? Neví, o co přicházejí, lemry. Po cca
půl hodině úmorného plazení podél cesty
Obchod plný hrdinů
jsme dorazili k opuštěnému mostu.
Přešli jsme na druhou stranu jako by se nechumelilo (ne teda že by se zrovna
chumelilo) a i na druhé straně jsme našli k našemu překvapení pouze
několik nových opuštěných respektive nezabydlených a několik ještě
rozestavěných budov. U nich posedávalo pár dělňasů, ještě větší flákači než ti
jihoevropani. Nikdo z nich se ani nenamáhal opírat o lopatu nebo si
v ruce přetáčet kladívko, všichni chcíple seděli/leželi ve stínu. Tumáte
ten svůj ramadán, chytráci… Došli jsme k jedné z nejmenších mešit,
které jsme doposud viděli. Že by vynikala alespoň vzhledem se taky říct nedalo,
ale co už, byli jsme tu, vhodné převlečení s sebou, tak aspoň nakouknem.
Kuk :-)
Týnka si kolem hlavy zamotala šátek a vzala tepláky a na tílko
ještě bolerko, takže z mého pohledu vypadala jako by se vrátila
z lyžovačky v Alpách (ačkoliv jí to slušelo), sundali jsme sandály a
šli dovnitř. Tam ale nebylo pořádně nic. V hale, která vypadala trochu
jako tělocvična se spoustou větráků pár modlících se muslimů na jedné straně, za
paravánem modlící se muslimky. Obešli jsme tu slávu kolem dokola a trochu
zklamaní se šli zase obout. Nejsem si úplně jist, jestli to za to putování
stálo, ale prohlídku mešity máme za sebou. Vysvlékli jsme zase zpátky Týnku do
běžného oděvu a dali se na putování zpátky. Po pár desítkách metrů jsme se
rozhodli, že si dáme před tou štrekou chvíli pauzu, sedli jsme do stínu,
vytáhli pití, když v tom..záchrana! Taxi! Už u mešity jsme se ptali
jednoho čekajícího rikši, kolik by stála cesta do centra, ale na někoho čekal,
takže číslo nedal. Taxikář, který nám zastavil, byl navíc velmi hodný. Prvně
jsme se domluvili na 5 ringgitech (30 Kč) za cestu do centra, tam ale pak
zlevnil na 4, takže zhruba za cenu, za jakou by nás odvezl i bus, jsme si
ušetřili druhou polovinu putování za ničím.
Mešita z dálky
Škaredá nebyla, ale za tu štreku to nestálo
Vyhlídkový kolotoč
Nechali jsme se odvézt k vyhlídkové věži, nedaleko od
infostánku. Vyhlídková věž, ač vypadala zajímavě, neměla dobře nastavený poměr
výhled/cena respektive výška/cena, takže jsme putovali dále. Kolem kopie
dobyvatelské lodi a celkem velkého vodního mlýnu jsme dorazili zpět
k infocentru a odtama to už potom nebylo tak daleko do hostelu. Po
osvěžující sprše jsme otočili směr a vydali se zase ven na večeři, tentokrát na
druhou stranu, směrem od centra. Narazili jsme na muslimské večerní trhy. Tady
se hustota padělků všeho možného dala bez ostychu srovnávat s Chinatownem
v KL. Vietnamci v Česku se mají co učit. Prošli jsme trhy (ničím
kromě spousty padělaných věcí nevynikal) a našli si místo na jídlo: specialita
JV Asie mee goreng, pro mě navíc „předkrm“ roti bom (takový sladký chleba plný
medu a másla na banánovém listu s curry omáčkou). Pálivé, dobré, a zřejmě
taky trochu náročné na naše zažívací systémy, které zřejmě díky tomuhle jídlu
následující dva dny trochu trpěly. K jídlu jsme si dali oba ještě i pití
(já teh tarik – ten jejich „natahovaný čaj“ a Týna obyč čaj s ledem) a za
celou hostinu po nás chtěli 11 RM, tj zhruba 70 korun. Paráda. Nacpaní jsme se
dokutáleli zpátky do hostelu, kde jsme očekávali příchod majitele, který nám
měl dle našich plánů pustit druhý díl včerejšího filmu.
Loďka, celkem dominantní součást centra
Hostina za sedmdesát korun a pár minut strachu v džungli
Plány ale vzaly za své s příchodem jednoho ze
zaměstnanců. Ten nás pozval nahoru na střechu, že prý tam jsou všichni a že se
máme stavit pokecat. Na střeše byla fakt docela početná skupina lidí,
s některými z nich jsme se už bavili i dříve na chodbách. Poznali
jsme pár celkem zajímavých cestovatelů. Třeba Dánku zhruba našeho věku, která
cestuje kolem světa. Začíná tady v JV Asii, pak Japonsko, USA , jižní
Amerika a zpátky do Evropy – cesta na 9 měsíců. Nebo dva Malajce, kteří byli
sice docela mimo, ale i tak jsme z nich vytahali nějaké moudra; kaliforňan
Brandon – sympaťák s Tourettovým syndromem, který cestuje po Malajsii,
nějaké Francouzky, které by zapadly úplně přesně do všech možných příruček o
francouzech a jejich stereotypech… :)) Kolem půl jedenácté jsme se rozloučili a
šli se spánkem dobře připravit na pondělní dobrodrůžo.
Pondělí
Trochu "použitý" bus
V pondělí jsme vstali „dříve“ (7:30), dostali se na autobusové
nádraží, nakoupili jídlo pití na celý den, jelikož na ostrově není obchod a po
klasických šlamastykách každého malajského cestujícího vyjeli směr ostrov
Besar. Bus nás po cca 40 minutách cesty vyhodil v nějaké blízké vesnici a
odjel. Naštěstí byla kus před náma cedule na „jetty“ – lodní dopravu, tak jsme
tipli směr a po chvíli se nechali ujistit další cedulí „k přístavu 800 metrů“.
Lístek stál oproti původně očekávaným 40 RM jen 14 (asi jsme hosteliérovi
špatně rozuměli), takže dobré zprávy hned od začátku. Docela drobná dopravní
loďka nás a ještě asi 5 dalších lidí odvezla na ostrov. Cestou jsme ještě
pokecali s jakýmsi Selakinem, který ostrov zjevně znal. Ten nám doporučil
vzdálenější stranu, kde jsou prý hezčí pláže.
Malajský venkov I
Malajský venkov II
Malajský venkov III
Malajský venkov IV
""Přístav""
Ostrov z dáli
Nám jediná dostupná mapa ostrova
Ostrov byl ve tvaru šišoidního trojůhelníku o straně cca 1,5
km, takže nic superobrovského. Špatné a nepravidelné cesty ale chůzi docela
ztěžovaly, takže na druhou stranu obejít ho za 15 minut nebylo možné. No, po
vylodění jsme vyšli směrem, který nám doporučil ten stryc z lodi. Hned od
začátku jsme si všimli, že ostrov není úplně úplně opuštěný, pár dělňasů už
jelo i s námi, pár jsme jich potkali na molu. Ale žádný turista, aspoň že
pláže budeme mít pro sebe :) Hned od začátku jsme viděli i pár budov, mj. i
muzeum ostrova (opět a zase jsem nechápal, co tam asi tak můžou vystavovat).
Pláže byly ze začátku celé zanepořádkované, na což jsme ale byli upozorněni už
na lodi. Procházeli jsme takovou podivnou částí plnou stanů a odpadků, sem tam
dokonce nějaký stánek s vodou a zavřená jídelna. A na naše očekávání
docela dost lidí – místních, kteří na oko uklízeli bordel kolem nebo prostě
leželi pod stromem a nedělali nic. Postupně lidi zmizeli, i stánky a kolem
zůstala příroda s celkem solidním množstvím odpadků. Na tyhle pláže se nám
teda nechtělo… Pak jsme se najednou vynořili na konci golfového hřiště. Žádná
sláva, ačkoliv pokusy o úpravu tu viditelné byly. Na konci hřiště byly
v kopci tři drobné svatyňky, odhadoval jsem to na hindu. Prošli jsme
kolem, vzdálili se od moře a kolem nás se začaly vynořovat další a další jamky,
vesměs podobné: trávník celkem suchý a chatrný, ale zastřižený. Lidí 0. Sem tam
se odnikud objevil někdo na motorce (ikdyž nevím, jak se tam vzal) a zase
zmizel. Za chvíli jsme došli zase k moři ale nebylo přístupné a nebo na
pláži bylo moc odpadků na to, abychom se mezi
Osmnáctá jamka. Třeba.
nimi chtěli válet. Pak se ozvaly
včerejší mee goreng, což mě donutilo k neočekávanému dobrodružství
v džungli. Takový strach o svůj zadek jsem asi ještě neměl, ale nic
naplat, asijské nudle jsou asijské nudle. Všem citlivějším čtenářům se jedním
dechem omlouvám, byl to ale opravdu silný zážitek... :D Bohudík že jsem to
stihl už tehdy. Za chvíli jsme totiž došli až k jakémusi městečku, u
kterého bylo několik cedulí, viz obrázek pod odstavcem. Docela strašidelné… Co víc, v relativně nových a zachovalých
budovách vůbec nikdo nebyl. Ulice prázdné, nikde nikdo. Ani pes. Trochu mi to
připomínalo jednu mapu z Counter Strike. (Pro neznalé - počítačová
střílečka.)
Volně přeložený nápis prý znamená "turisté vítáni, pojďte
dále"
Město duchů
Katalogová fotka. No nejeli byste sem na dovču?
Idyla. Jen bez lidí...
Za sebou jsme měli přes hodinu chůze, odhadem jsme byli
někde v třetině cesty a obcházet ostrov celý dokola se nám nechtělo. Tak
jsme to střihli skrz. Sem tam se v některém okně objevil nějaký člověk,
většinou vypadal, že něco spravuje. Jednou skrz vesnici projela motorka se
dvěma pasažéry. A to
Člověk vs. ještěrka
bylo všechno. Krásné budovy s palmami, otevřenými
okenicemi, ale lidi prostě nikde. No zahnuli jsme první odbočkou, co to šlo
směrem od vesničky. Po chvilce jsme ale zjistili, že je slepá a že se musíme
vrátit… Naštěstí nebylo potřeba se vracet úplně, další možná cesta se naskytla
ještě před vesničkou. Zase jsme se vydali podél moře vstříc dalším golfovým
pláním. Po chvilce kousek od nás v křaku něco výrazně zašustilo. Ne jako
pták, něco podstatně většího. Šustění se vzdalovalo, tak jsem si řekl, že to
bude nějaké zvíře, co si nás všimlo a snažilo se zmizet. Tak jsme prošli a
cajk. Kousek potom jsme přes stromy pod svahem uviděli celkem pěkný kus pláže,
který vypadal čistě, respektive o mnoho čistěji než to, co jsme viděli doposud.
Tak jsme sestoupili a prošli mezi stromy a křaky a mravenci k pláži. Ta se
ukázala opravdu poměrně čistá, takže jsme zakotvili. Po chvilce si Týnka všimla
stop nějakého ještěra, asi zase toho varana nebo co to tu všude žije. Usoudili
jsme, že i ta věc v křaku před chvílí byla nejspíše varan, intenzita i výška
šustění by tomu odpovídaly. Zjistili jsme, že do moře se tady nejspíše
nedostaneme, jelikož asi po metru se na dně písek proměnil v bahno, ve
kterém jsme se bořili minimálně po kotníky. Oj, nic moc zjištění,
z koupačky tady asi nic nebude. Snad to tak není všude kolem ostrova…
Alespoň jsme se teda na chvíli rozplácli na sluníčku.
Pak jsme vybalili
svačinu, a dosyta se najedli (mohlo být tak kolem jedné) a rozhodli se, že se
nebudeme snažit šplhat zpátky nahoru, ale dále půjdeme po pláži. Mezitím kolem
prošlo pár těch ještěrů, aniž bychom je jakkoliv zajímali. (Až když jsem šel
kus za nima s prosíkem o fotku, odmítli mě jako by za sebou měli pár
dobrých let v Hollywoodu. Namyšlenci.) Mimo jiné během doby, co jsme byli
na pláži, nastal odliv a moře ustoupilo asi o 50 metrů, přičemž se ukázala
bahnitá pláň, takže to s koupáním minimálně na té dané části ostrova
nedopadlo. Tak nevím co ten Sindibád, nebo jak se jmenoval, vymýšlel za báje.
Asi je zvyklý na jiné koupání než my…
"Naše" pláž. Celkem fajn, ne?
Pohled na moře
Varan ve volné přírodě. Pokud ho nevidíte, nic si z toho nedělejte, holt se
prostě nechtěl fotit (ale na obrázku fakt je!)
Všude možně po pobřeží byly docela velké korály
Druhá strana naší soukromé pláže
"Moře" po odlivu á la bahenní lázeň
Dobrodružná cesta
Vydali jsme se tedy po písku kolem ostrova. Sem tam jsme
přelezli nějaké kameny, obešli hromádku odpadků, potkali varana… Až jsme po
nějaké době došli k místu, kdy porost sahal až kus do moře. Respektive do
bahna, protože moře bylo slušný kus od původního břehu. Po nějaké době chůze se
nám nechtělo vracet zpět na pláž, ze které bychom se stejně museli ještě
prodírat lesem a kopcem na cestu, tak jsme se rozhodli projít kus bahnem. Ikdyž
jsme se bořili po kotníky, po pár metrech jsme byli zase na břehu. Břeh byl ale
kraťounký a zpoza velkého kamene na nás mezitím vykouklo překvapení:
neprostupný břeh na dalších asi 300 metrů. Když už jsme v tom, nohy
špinavé, vydali jsme se vstříc dalšímu dobrodrůžu. Takhle jsme si to koupání
úplně nepředstavovali. Plácání to bylo celkem drsné, netuším, jak dlouho nám
těch 300 metrů mohlo trvat, ale myslím, že taková půlhodinka to byla. Sem tam
méně bahna, takže jsme šli de facto po povrchu, sem tam více, takže jsme se plácali
pomaleji. Dosáhnutí cíle v podobě zaodpadkovaného břehu bylo
vítězství celého tohohle výletu. Na pár místech, kde se ještě držela voda, jsme
si opláchli nohy (nic jiného zašpiněno překvapivě nebylo) a vydali se po břehu
dále, směrem k chatám, které jsme viděli už asi od poloviny brodění.
Porost se zajímavými kořeny (oficiálně nejnudnější obrázek na blogu)
Chatky byly velké jako menší domek. Dvě patra, většinou
celkem slušný pozemek, srovnány kolem rybníčku s palmami, vše krásně
upraveno a..prázdné. Ani noha. U jedné z chat jsme uviděli celkem slušně
velký bazén, zapuštěný v zemi. Po celé té cestě bez koupání a po zápase s bahnem
jsme byli opravdu silně pokoušení vykašlat se na ceduli v malajštině,
která stála před pozemkem, přeskočit živý plot a alespoň na chvíli se vykoupat.
Beztak se k moři na ostrově přes to bahno nedostanem… Nakonec jsme ale
odolali, prázdná vesnice byla děsivější než touha po koupání. A tak jsme se
vydali tentokrát už hezky spořádaně po chodníčku dále. Po chvíli jsme vyšli z toho
luxusně-chatového areálu a objevili se u celkem velkého komplexu místností,
vypadalo to jako hotel. V něm bylo relativně dost dělníků (okolo 10),
všichni dokonce vypadali celkem pracovitě – něco přenášeli, bouchali. Nebyli
jsme si jistí, jestli hotel opravují, ruší, staví. Až jsme komplex obešli,
uviděli jsme velkou hromadu vyházených matrací, postelí a všemožného pořád
ještě slušně vypadajícího vybavení. Zvláštní. Chvilinku potom se před námi
objevil vodojem, který už jsme jednou viděli, a hned na to i muzeum. Další loď
měla jet ve 4, což bylo za hodinu a půl. Našli jsme teda kousek čistší pláže hned
kousíček u mola – tady ten odliv dokonce nebyl tak strašný a pár metrů do vody
byl ještě písek, takže jsme se na chvíli i počáchali v metru vody,
zašpinili se od nějakého oleje nebo co to bylo za humus, ještě jednou se najedli
a vydali se po mole zpět. Týnka si kolem sebe hodila jen šátek, že si nechce
namočit šaty a plavky převlékne v přístavu, kde jsou záchody a tedy i
možnost se bez čumilů převléct. Hned u lodi ale starý známý Selakin začal s tím,
že by se měla obléct, že její současný „outfit“ je nevhodný. Pravda je, že se
lidi fakt dívali docela divně a jeden takový šastlý dědek na ní čuměl tak, že
jsem ho musel pohledem umravňovat. Po tom, co na sebe teda Týna hodila šátek,
se rozvyprávěl, že to je pro muslimy nějaký posvátný ostrov. Že prý sem
jezdívají o víkendech, to tam bývá docela dost lidí. Modlit se a tak. Nám celou
tu cestu, respektive asi od poloviny – od té první vesnice, připadalo, že se
jedná spíše o předimenzovaný nepovedený projekt luxusního ostrova pro bohaté,
který ztroskotal kdoví na čem. (Pak jsme došli k tomu, že teda asi na katastrofálních
bahnitých plážích…)
Po patnácti minutách cesty na lodi, která byla podstatně
plnější než při cestě sem, jsme dorazili na břeh, na záchodech se převlekli z plavek
a vydali se zpět domů. Trochu napínavé bylo čekat na autobus, který jsme vůbec
nevěděli, jestli pojede. Našli jsme něco jako zastávku, takový starý, špinavý
okachlovaný přístřešek, nebyli jsme si ale vůbec jisti funkčností – jízdní řád
samozřejmě nikde. Asi po pěti minutách
čekání projel autobus směrem na druhou stranu, což nás uklidnilo, a asi po
deseti dalších minutách a nabídce na odvoz taxíkem za 25 RM přijel i náš
autobus. Za 4 ringgity jsme se dostali zpátky na nádraží v Melace. Relativně
poblíž bylo Tesco, kam jsme se stavili nakoupit pár nezbytností a najíst se do
KFC, jelikož jsme po včerejších nudlích zatím ani jeden nechtěli vystavovat
naše břicha další asijské specialitě. Na to jsme se rozhodli, že dobrodružných
příhod ten den ještě nebylo dost, a že se domů dostaneme pěšky, že to určitě
bude kousek. Minimálně podle mapy to tak vypadalo. Nešli jsme nijak extra
dlouho, asi po 40 minutách chůze podél cesty jsme relativně v poklidu opravdu
dorazili na hotel. Jak ale říkám, místní by nás s tím naším chozením měli
za blázny.
Pláž první a poslední i s ostrovním přístavem
Na pokoji se Týnce udělalo trochu špatně, asi z toho horka
a nedostatku pití. Tak jsme do ní nalili nějaké tekutiny, vzala si paralen a v 7
hodin usla. Já jsem si ještě do desíti četl Forbes a pak už jsem taky nevydržel
a pod tíhou zážitků z celého dne jsem kapituloval.
Úterý
Ráno jsme vstali relativně rozumně (mohlo být asi 8),
nasnídali se, zabalili saky, paky i všechny další nesmysly a vydali se dohnat
zbytek prohlídek města. Na Jonker street jsme se zastavili na Týnky ranní ledové
kafčo (za 12 korun bylo luxusní!) a postupně nakoukli asi do pěti Jonker
Galleries – těch cool místních obchodů. Týnka si koupila šaty, dohromady jsme
nakoupili pár suvenýrů a dárků a pokračovali jsme v toulkách. Stavili jsme
se mj. na megaluxusní zmrzlinu, kterou nám doporučila ta Dánka na hostelu.
Servírovali ji v čerstvě otevřeném kokosu, ze kterého ke zmrzlině
naškrábali ze stěn tu kokosovou dužinu, dva kopce zmrzliny pak ještě posypali
mandlemi. Ač dražší (něco kolem 40 korun), stála za to. Po potulování se po
městě jsme došli až k přístavu turistických lodí, které vozily na
obhlídky. Tu nám místní taky doporučovali, a jelikož jsme nebyli v muzeu,
shodli jsme se, že alespoň na lodi se projedem.
To byl dobrý nápad, Melaka z řeky vypadala ještě o dost
lépe než ze břehu. Údajně se jí říká „Malajské Benátky“ – ten, kdo tuhle
přezdívku vymýšlel, asi v Benátkách v životě nebyl. Každopádně
mrkněte na fotky, to bude efektivnější než popisovat každou krajinku. Rozhodně
se nedá říct, že bychom peníze vyhodili komínem (nebo jak je to přirovnání). Ze
zajímavostí jsme viděli mimo jiné zase několik varanů, „Eye on Melaka“, asi
napodobeninu „London Eye“, jen zhruba dvacetkrát menší, takže snad i nejmenší
paneláček ve městě byl vyšší než tohle nebo asi kilometr dlouhou trať pro „monorail“
(jednokolejový nadpozemní vlak), která vypadala, že každou chvílí musí
spadnout. Vlak byl bohužel jen v koncové stanici a v provozu jsme jej
neviděli, ačkoliv jsme se toho oba potichu (ale vnitřně nahlas) dožadovali.
Domek I
""Benátky Malajsie""
I tady. I tady...
Další domek
Ty domky fotila Týnka
Tyhle jsou posprejované!
Eye on Melaka. Všimněte si, jak velký je čtyřpatrový domek kousek před ním...
Melaka monorail
Ty sloupky vlevo drží trať pro ten vlak... Když jsme ještě nevěděli o co jde,
spekulovali jsme, jestli po tom můžou vůbec chodit lidi
Po příjezdu zpět (jednalo se o „okružní“ plavbu) jsme našli
bus směrem na nádraží. Ten nám za 2 RM udělal další prohlídku městem, tentokrát
po cestě, jelikož jsme objeli asi celou Melaku. No ani jeden jsme si
nestěžovali, za své peníze jsme dostali nadstandard… :D Na nádraží jsme si
našli dopravce (systém jako na prvním nádraží „Puduraya“) a dali si na trochu
pocuchané žaludky ještě jednou svačinu McDonald’s (člověk by neřekl, že může v zahraničí,
kde je tolik zajímavých jídel, chutí a všeho možného opravdu bez výčitek a s úlevou
jíst dva dny fastfood :)). Cestou domů jsme pak dojedli zbytky z pondělního
výletu, vyspali se, počkali 40 minut na metrovlak a hodinku a něco si postáli v přecpaném
metru. Mimochodem, zdejší tlačící kultura je srovnatelná s prajskou, bez přehánění. Ti lidi jsou
šílení, jediné, v čem je převyšujeme, je věkový průměr tlačenice a tedy i
výzbroj – zejména hole jim tady chybí.
Na večeři v sedm jsme byli doma. A to jsme stihli i sprchu.
Večeře byla taková zvláštní, ne až tak jídlo, ale atmosféra u ní. To se pak
natáhlo i na celý večer. Většinou nás tady po výletu nevítaly famfáry a děti si
na nás musely jakoby znova zvykat, tentokrát to bylo ale ještě zvláštnější. Ale
více příště…
