5. 8. 2013, 19:14
Tak se po delší době zas hlásím, tentokrát přímo z Tanah Rata,
Cameron Highlands. Omlouvám se za odmlku, už cca od čtvrtku mi není úplně
nejlépe, bolí mě v krku a tak, a do soboty se toho stejně nějak extra moc
nestalo.
Čtvrtek
Ve čtvrtek jsme byli na prvním nákupu na hory a cestování po nich.
Chtěli jsme jet do Tesca, které bylo celkem daleko, takže jsme potřebovali
jednou přestupovat z busu na bus. Toho jsme se, vzhledem k místním
dopravním návykům, docela děsili. A už na první zastávce jsme zjistili, že
právem. Hned na ten první bus jsme čekali, no skoro hodina to byla, a bus pořád
nikde. Řidič si asi dával delšího šlofíka no… V tom kousek od nás zastavil
nějaký chlápek, celkem nové auto, a cosi na nás hulákal přes cestu. Tak jdu
k němu a on se, už trochu nevrle, ptá, kam že potřebujeme? Řekl jsem mu že
do Tesca na sever od Subang Parade, nebo aspoň na tu Subang Parade. Tak že prý
máme naskočit, že tam má kousek cestu, že nás hodí. Trochu jsme se na sebe
s Týnkou dívali, věřit mu, nevěřit… Vypadal celkem malý a docela
důvěryhodně, tak jsme si řekli, že kdoví kdy ten bus pojede, svezeme se. Trochu
mě zlekl, když chvilinku po tom, co jsme vyjeli, zamknul, ale na druhou stranu
to dělává i strejda když cestujeme s ním. Fajn bylo, že jsme už víceméně
znali cestu, takže nás uklidňovalo, že jedem správně. Pán působil dost
přátelsky, tak jsme pokecali a vyhodil nás s našimi díky na Subang Parade,
odkud už to do Tesca byla rychlovka. Takže nakonec prima, po hodině čekání na
zastávce jsme očekávali tak 2,5 h cestování a zvládli jsme to za hoďku a půl.
V Tescu nic extra, mimo mýdla a podobné srandy jsem si koupil za
ringit nasi lemak, tu jejich národní dobrotu, která tak dobrá tentokrát nebyla,
ale najíst se za 6 korun je prostě cool… Trochu nás zaskočilo, že jsme nenašli
žádný pořádnější repelent s DEETem, což je hodně účinná ochranná složka,
ale taky docela svinstvo a Malajci k němu asi moc netíhnou; a co víc,
nenašli jsme ani pořádnější moskytiéru. That’s it, odpoledne už (mimo nějaké
nákupy letenek, vstupenek a nevím čeho všeho ještě) „nuda“.
 |
| Těstoviny "western style" |
Pátek
 |
| "Dám si ledový čaj. Malý nebo velký? Mám žízeň, tak ten velký..." |
V pátek jsme toho měli v plánu více. Dopoledne přijel „bratr
Ambu“, který je něco jako manažer těch obou domovů – jak našeho, tak toho
v Klangu. S ním a ještě s nějakou jeho kolegyní jsme jeli na
brzký oběd, jelikož chtěli slyšet feedback na fungování domova a naši stáž.
Oběd byl celkem fajn, dali jsme si oba s Týnkou takové místní „„rizoto““
s vajíčkem a všelisčím. S představiteli Grace community jsme se shodli,
že jsme neměli sjednocená očekávání (až s naším vyprávěním zjistili, co
z nás mohli všechno mít a s čím vším jsme jim mohli pomoct… :D Místní
AIESECáři té organizaci stáže holt moc nedali). Vylíčili jsme mu vše, co jsme
chtěli a co jsme si předem pečlivě naplánovali (vlastně asi v podstatě to
samé, co napíšu níže) – až na tu divnou pozdější atmosféru vesměs hlavně
pozitiva, a jeli jsme zpátky.
 |
| Všední dny benzínka, pátky parkoviště |
Odpoledne jsme měli v plánu další nákupy, tentokrát opět
v Sunway Pyramid, jak jsme onehdy byli na tu dobrou americkou večeři.
Ještě teď mi teče slina, když na to vzpomínám… :)) No a tam jsme se měli i
sejít s AIESECářema a povykládat si o té naší stáži. Takže ještě rozhovor
s druhou stranou, a k tomu obhlídka zatím asi nejvyfintěnějšího
obchodního centra, co jsem viděl. No, už cestou nás zaujal počet dopravních
prostředků u místní mešity. Vlastně spíše mešitky, taková ťuťuňuňu maličká, ale
cesty kolem byly zaprané úplně neskutečně. Z luxusní dvouproudovky se
rázem stala v obou směrech těsná jednoproudovka, benzinka vedle mešity
byla taky celá zaskládaná autama, no hukot. Jako by tam měl někde hrát Baník.
Pak jsme se teda dozvěděli, že pátek je pro muslimy modlící den a že se modlí
asi fakt skoro všichni, a dlouho. (Mimo jiné na nás později v Sunwayi na
jedné směnárně ve tři hodiny koukala cedule „jsem na modlení, vrátím se o půl
šesté.) Naštěstí teda chvilku po tom co jsme došli na zastávku tak skončili,
takže bus jel tentokrát zanedlouho.
 |
| Pod pyramidou. Perspektiva tady docela hraje svou roli... |
Pyramida Sunway opět stála za to. Tentokrát už jsme nenašli tolik
vtipných věcí, jako ruské kolo nebo kluziště (u toho jsme se ale zase docela
bavili), ale… Konečně jsem vyzkoušel jackfruit. To je ovoce, vzezřením zvenku trochu
podobné durianu, jen o dost větší, zevnitř takové docela nepopsatelné, když tak
mrkněte SEM. Chuť ale moc neodpovídala tomu, co jsem očekával – nějaké sladké,
šťavnaté ovoce, vůbec. Šťávu skoro neměl, struktura trochu asi podobná meruňce, ale jak kdyby vláknitá, a o chuti jsem první asi čtyři (trochu
odmítavá) sousta uvažoval. Došel jsem k celkem přesnému závěru, který
následně potvrdila i Týna – chutnalo to jako kynuté těsto. Třetinu sáčku jsem
nakonec zrecykloval, ty dvě třetiny k dobrému zapamatování úplně stačily.
Na syrovo už asi ne, i když taková katastrofa jako durian to nebyla. Po nějakém
čase neúspěšného hledání potřebných věcí jsme šli na nějaký luxusní japonský
dezert, to už bylo jiné kafe :) Docela nás pobavil obchod s „turistickými
potřebami“, který prodával především oblečení do našeho podzimního až zimního
počasí. Bylo cca 5, když nám volali AIESECáři, se kterými jsme se měli sejít ve
3, že jsou v Rumah K.I.D.S. a kde že jsme my. Tak jsme je nasměrovali na
Sunway a pokračovali v obhlížení. Hned vedle centra je docela velký a
poměrně známý akvapark, tak jsme šli omrknout ten. Překvapilo nás, jak byl
prázdný, a že polovina atrakcí stála. Asi jim nesype tak jak nákupní centrum,
nebo nevim…
 |
| Captain America & Captain Pišč |
 |
| Japonské sladké želébrambory. Mňam :) |
 |
| Do detailů vyvedený obchoďák |
 |
| Moskytiéry sice nemají, zato tady seženete slušnou péřovou bundu |
 |
| Jarmark v obchoďáku |
 |
| Naučte se čésky! |
 |
| Mrtvá oáza |
 |
| Jezdící dobroty |
 |
| Fotka s jídlem nesmí chybět |
 |
| Důkaz domů: Týnka papá chobotničku |
 |
| Hej! Leze po tobě krab... |
Rozhodli jsme se, že zajdem na večeři na sushi. (Samozřejmě mezitím
uběhlo dost času, kdy jsme obcházeli obrovské centrum, povětšinou teda
neúspěšně, a obhlíželi vše zajímavé. Mimo jiné se ukázalo, že v patře
s ruským kolem je půlka jarmarku.) No, už jsme seděli, když nám volali
kmoši, že už jsou tu. Tak jsme zase vypochodovali ven a počkali, až nás najdou.
Na to jsme jim dali docela sodu, jednak za to jejich zpoždění (a vyrušení skoro
od jídla), jednak i za tu stáž. Klučina trochu vypadal, že na něj spadla
nedůslednost předchůdce a že stáž nezařizoval on, tak jsme mu pak dali i pár
vstřícných tipů z Česka (třeba že není na škodu se s druhou stranou
sejít, než k ní pošlu stážisty… :)). Vtipné to bylo. Pak už teda hurá na
sushi, které bylo peckovní – Týnka se odhodlala do chobotniček, já jsem si dal
mj. nějakého měkkokrunýřnatého kraba, kterému z takové velké rolky čouhaly
smažené nožky…
Celkově kvalita a pestrost super, fakt jsme si to užili. Při placení
nás pak mimo účet zaujala ještě cedulka u kasy, kde management vzkazoval všem
muslimům, že koho z nich chytí jíst v době půstu, zaplatí pokutu 1000
RM a bude předán policii. Zajímavé.
Po večeři už jsme jeli rovnou domů. Teda, rovnou… Tentokrát zase nová
zkušenost, nastoupili jsme totiž do nám zatím neznámého busu, který měl končit
v naší čtvrti. Ten ale kolem našeho cíle opsal v podstatě kružnici, chvílemi
jsme byli i dále, než když jsme vyjeli, což jsme sledovali tak trochu se
zatajeným dechem na pomalu ale jistě se vybíjejícím mobilu. Se dvěma procenty
jsme byli někde zhruba na opačné straně města, než jsme začali, bohužel pro nás
na té méně známé. Nakonec teda asi po 40 minutách cestování konečně nabral
správný směr a šťastně jsme dojeli/došli až do nečekaně dobře naladěného domova.
V sobotu se pak nestalo skoro nic. Měl jsem v plánu napsat
tady tohle, ale bylo mi docela špatně a bolela mě hlava, tak jsem se na to
vybod. Mimo to jsem teda vlastně ještě v tom celkem bídném stavu jel na
úplně zbytečný dvouhodinový okružní výlet po městě, kdy jsem měl s čímsi pomoct
strejdovi, ale cosi se nakonec ukázalo jako příliš jednoduché i pro jednoho
člověka. Doplánovali jsme Cameron Highlands, nadopoval jsem se asi padesáti práškama
a šel brzo spát.
Stáž
Cítím se tak trochu dlužen popsat s odstupem
fungování domova a celou tu naši stáž tady, jelikož jsem se zmiňoval na začátku
a pak většinou jen nárazově.
Pracovní náplň
Začnu asi trochu negativně, respektive naplněnými
negativními očekáváními. Totiž, o AIESEC v jihovýchodní Asii se říká, že stáže
mnohdy dělají jen proto, aby byly, aby si mohli odškrtnout, že jich udělali X a
ne jen Y a podle toho pak většinou vypadá samotná náplň stáže. Zástupci AIESEC
se s vedoucími před našim příjezdem pořádně ani neviděli, natož aby si
nějak sjednotili očekávání, což pak bylo při stáži poznat – v domově po
nás chtěli jiné věci, než byly uvedeny v popisu práce (doučování
angličtiny a matematiky, konverzace s dětmi). Naopak nevěděli, jaká jsou
naše očekávání a jak široké jsou možnosti našeho zapojení a naše schopnosti,
takže nás pak ani pořádně nevyužili.
V praxi jsme se ze začátku snažili držet nám
od známého popisu práce, tedy motivovat děti hrami a společnými lekcemi,
pomáhat jim se školou, organizovat pro ně různé hry, to se ale později ukázalo
jako spíše nežádoucí. Snažili jsme se alespoň s dětmi co nejvíce být, brát
je na hřiště a povídat si s nimi, to se chvílemi dařilo lépe, chvílemi
hůře. Mimo to jsme plnili pokyny domácích, tedy hlídali režim dětí, což se
nakonec taky ukázalo jako nežádoucí, ačkoliv dosud nevím proč. Po trochu rušnějším
začátku, kdy jsme si snažili vše organizovat sami za současného přibržďování
domácími, jsme ve finále tedy měli spoustu volného času, který jsme občas
trávili trochu neefektivně doma, abychom byli alespoň chvílemi s dětmi. Co
bylo na tomhle pozitivní, měli jsme relativně dost času na procestování snad
většiny nejzajímavějších míst pevninské Malajsie :)
Domov
Zde je potřeba zmínit další dvě očekávání, která
jsem před stáží měl. Jednak, nerad bych se zahrabával do předsudků, ale od Asie
všeobecně jsem vždy očekával o dva až tři stupně nižší úroveň čistoty a
hygienických návyků, a nic moc lepšího jsem neočekával ani od našeho ubytování.
Dále se potom o JV Asii říká, že stáže samotné stojí často za pytel, lidi tady
jsou ale hodně srdeční a pohostinní a ve všem možném i nemožném vám vyjdou
vstříc. První očekávání zůstalo naprosto nenaplněné, druhé naopak naplněno.
Tedy jednoduše shrnuto, tato část stáže velmi pozitivní.
Párkrát jsem tady sice zmiňoval náboženskou
fanatičnost domácích, to tady ale tak nějak patří ke kultuře a přijde mi, že se
kvůli nám docela ještě i omezovali. Pokud ale opomenu tohle, není na co si
stěžovat. Strava perfektní - místní, každý den něco jiného, většinou dvakrát
denně teplé jídlo. Ok, spousta rýže, ale tak to tady chodí, nač si stěžovat?
Když se nám to omrzelo, mohli jsme kdykoliv jít ven a dát si něco jiného, žádná
omezení. Především ze začátku, když jsme se neorientovali, nás „strejda“ všude
vozil, se vším nám vždycky pomohl, většinou se dokonce nabízeli a ptali s „tetou“
sami, jestli něco nepotřebujeme a tak. Sem tam před námi sice schovali nějaké
sušenky, když jsem (po jejich prvotních nabídkách a vždy po svolení) snědl dva
balíky během dvou dní, ale na to jsem zvyklý už z domu :D A není se ani moc
čemu divit… Na druhou stranu nás brávali na společné večeře a díky nim jsme se
seznámili i se spoustou zdejších specialit, které šly navíc na jejich triko.
Jediná negativnější věc byla ta divná atmosféra zhruba na konci čtvrtého týdne,
ale i tehdy se k nám chovali slušně. Mám trochu pocit, že to s námi ze
slušnosti ani nechtěli řešit (což bylo z našeho pohledu dost na škodu),
ale to jsou domněnky. No a pak tady je vlastně ještě Ruth, ta „vychovatelka“.
Ta nám občas připadala docela mimo, často se chovala spíše jako by byla ještě
pořád jedna z dětí a ne nezávislá dospělá zaměstnankyně domova. Týnce
celkem často svou neohleduplností znepříjemňovala/krátila spánek, což byl její
asi největší vliv na naši stáž.
Pokud bych se měl na domov podívat za pohledu
chodu, už od začátku jsem si říkal, že bych to sám těžko postavil lépe, a to
bývám při prvním pohledu na jakoukoliv organizaci čehokoliv většinou až moc
sebevědomý. Režim je nastavený fakt dost dobře. Děti jsou na jednu stranu hodně
samostatné (viz fotka malého Thomase, jak si zašívá kalhoty), na stranu druhou
mají více volnosti, než bych u dětí z domova čekal. Dodržování režimu je
asi taky relativně fungující, i když v chlapeckém domě by šlo být o dost důslednější.
Náhradní rodiče mají všechny „své“ děti opravdu upřímně rádi a vztah je
očividně oboustranný. Trochu mi chybí výchova k technice, k počítačům
mají děcka přístup spíše sporadicky, což jim dle mého bude v budoucnu chybět.
Trochu více by se možná mohlo dbát i na
smysluplnější trávení volného času. Tohle jsou ale spíše detaily, spoustu dobře
nastavených detailů sem vypisovat nemůžu (to by ty příspěvky byly už úplně
nekonečné).
Co mě tady celkově zaujalo, byli jednak lidi zvenčí,
kteří v podstatě denně přinášeli všelijaké menší i větší příspěvky, co vím
tak většinou materiální – jídlo, prací prášky, spodní prádlo, ale třeba i Bible
pro každé z dětí. Dále potom všeobecně výchova dětí. Zprvu se sice trochu přetvařovaly
před neznámými, jak to bývá obvyklé, i po nějaké době ale bylo zjevné, že jsou
vychovány k pomáhání ostatním. Určitě toho bylo víc, ale to je teď asi
vše, co mě napadá. Po příjezdu domů přihodím ještě nějaké zhodnocení kultury
očima Evropana a samozřejmě souhrn zážitků z Cameron Highlands, který už
teď zase vypadá na několikastránkovou esej…
Zatím čuus,
Honza
Žádné komentáře:
Okomentovat