Jakarta

20. 8. 2013

V první řadě se chci omluvit za delší odmlku se psaním. Ta nebyla způsobená jen našim náročným programem, ale hlavně i tím, že se mi z větší poloviny napsaný příspěvek o Jakartě neznámo jak a proč celý smazal, byť byl uložený online…

„Jakartu není snadné si zamilovat.“

Lonely Planet

Citát hned ze začátku popisu Jakarty v našem průvodci hovoří naprosto za vše. Naše zkušenost z této metropole je velmi zajímavá a naprosto postačující, byť jsme zde strávili pouze 2 dny. Jakarta je zvláštní město, velice „své“. Jakarta je město kontrastů tak výrazných, jak si jen dokážete představit. Jakarta je špinavá. Je to město businessu. Město slumů, smradu a krys. Město nápomocných lidí. Levné město. Město skůtrů a dopravních zácp. Jakarta je Jakarta a jsem rád, že byla v našem itineráři, byť opravdu dva dny prozatím úplně stačily.

Zkusím vše podrobněji rozepsat v našich zkušenostech z jednotlivých dnů, snad se mi vše povede vylíčit tak šedě, jaká Jakarta opravdu je…

Úterý, 13. 8. 2013

Asi bych nebyl správný turista, kdybych si nevyfotil letadlo...

Abych ale plynule navázal na poslední příspěvek, začneme v Singapuru. V našem „hostelu“ jsme se ráno zabalili a vydali se na autobus. Dobrou organizaci dopravy tentokrát zradily jednosměrky, které učinily hledání zastávky MHD skoro „mission impossible“ a raději jsme na bus do Johoru (město na jihu Malajsie, odkud jsme měli letět) došli pěšky. Po klasických přesedacích procedurách na hranicích jsme dorazili na druhý přechod, odkud nám měl jet bus na letiště. Zde už ale zase začala Malajsie a její styl organizace dopravy, takže jsem chvíli lítal všude možně kolem a hledal, odkud bus nakonec pojede, až se nakonec (proti tvrzením všech možných řidičů a informátorů) potvrdilo, co jsme našli na netu a z původně nalezeného nástupiště jsme opravdu odjeli směr letiště Johor Bahru.

Letiště bylo velikostí srovnatelné s tím Ostravským, rozumějte malinké. Zadarmo jsme si zvážili batohy, zjistili jsme, že jsme v klidu v limitu, tak jsme se nechali odbavit, dali jsme si náš poslední Subway sendvič na nějakou dobu (v Indonésii Subway není) a připravili naše žaludky na zřejmě divokou jízdu. Dokonce jsme si dopřáli i nanuky a vydali se k letadlu. Letiště jsou evidentně logisticky nucena pracovat všude po světě podobně, protože i tady v Malajsii jsme letěli přesně, což nás docela překvapilo, hlavně když jsme při klidném procházení duty free zóny slyšeli „last call to Jakarta“, vše se ale nakonec stihlo v pohodě a letěli jsme. Let trval asi dvě hodinky, já jsem si zdřímnul, mezitím co Týnka vyplnila žádosti o víza a o pobyt.

Po příletu jsme hned u vchodu nakoupili za cca 500 Kč víza a šli si počkat na razítko. Po odstání celkem dlouhé fronty ale přišly první komplikace. Totiž pán na přepážce po nás chtěl nějakou letenku na zpáteční cestu. Tu sice koupenou máme, ale vytisknout nás jí nenapadlo, respektive to ani nebylo možné, jelikož odbavení a tím i tisk letenky jako takové je možné až pár dní před odletem. To si ale nechtěli nechat vysvětlit a celkem dlouho zvažovali, že nám zamítnou žádost o víza. Upřímně nevím, co by se s námi dělo potom, jelikož před přepážkami nebylo v podstatě nic, ani žádný vstup do tranzitní zóny, natož nějaká možnost nakoupit jídlo a pití nebo třeba přestoupit na jiný let. Asi bychom prostě navždy seděli na sedačkách mezi runwayí a přepážkami… Napadlo nás ale, že bychom si mohli vytisknout alespoň potvrzení o nákupu letenek. Tak si nechali naše pasy a poslali nás poblíž do ztrát a nálezů AirAsia, se kterými tady létáme. Tam nám naštěstí pomohli a vytiskli potvrzení o nákupu letenky, což pánům celníkům stačilo (ačkoliv se jednalo o stránku, kterou bych dokázal vyprodukovat i sám ve wordu, žádné ofiko potvrzení s razítky nebo tak). Dali nám pasy, štempl na víza a do pasu a pustili nás dále – a hned další nepříjemné „překvápko“: Týnky krosna měla po návratu z letadla některé kapsy odepnuté. Tohle by nebylo až tak strašné, pokud by se mělo jednat „jen“ o ztrácení věcí, měli jsme ale informace, že se tady často stává, že vám někdo do batohu schová drogy, abyste je „za něj“ propašovali ze země do země. A za pašování drog tady je celkem bez milosti trest smrti… Samozřejmě jsme šli hned vše nahlásit všem možným celníkům kolem, kteří nás poslali si batoh zkontrolovat. Naštěstí nic nenadbývalo a dokonce ani nechybělo, což je docela kupodivu, protože obě otevřené kapsy byly docela nacpané, takže jsme mohli pokračovat dále.

Na trochu pocuchané nervy jsme si dali bubble tea a vybrali 2,5 milionu rupií. S penězi to tady je docela vtipné, jelikož kurz koruny k indonéským rupiím je 1 Kč = 500 rupií. A tak třeba za naše ubytování v Jakartě jsme platili celkem půl milionu. Celkem cool, ne? :D Ale je třeba si začít zvykat, za pár roků to tak budeme mít i v korunách, takže se nesmíme nechat vyvést z rovnováhy :)) Bus do centra jsme našli docela rychle a oproti Kuala Lumpur za pár (60) korun jsme se dodrncali na Gambir, což je nádraží řekl bych v samém srdci města, uprostřed centrální Jakarty. Odtud jsme se nechali odvézt taxíkem, který nás sice docela oškubal, ale i v té cestovní únavě jsme původní cenu alespoň částečně smlouváním srazili. Mimochodem, smlouvá se tady skoro všude. Jen v kamenných obchodech s cenovkami se to nedělá, a pak vlastně ještě v taxících s taxametrem, jinde se vás všude pokusí obrat aspoň o něco málo z vašeho „evidentního“ „naprostého bohatství“. Co se týče taxíků, v průvodci jsme našli dost dobrý tip na Blue Bird group, která má auta s taxametry a turisti s ní nemívají problémy. Nástupní sazba je 12 korun a po kilometru se začne počítat 60 haléřů za každých 100 metrů. To je pro dva a více cestovatelů docela v pohodě, vyjde to levněji než běžná MHD v Evropě a pohodlí je s místní městskou hromadnou nesrovnatelné. Když už jsem u MHD… Metro v Jakartě není, prý se zrovna staví a hotové by mělo být v roce 2018. Ačkoliv v menším měřítku, metro je zde celkem obstojně zastoupeno autobusy. Autobusová doprava je překvapivě podstatně organizovanější než v KL, lze se dostat k mapám autobusových linek, zastávky na sobě mají názvy. Není to dlouho, ale je zde vybudovaná celkem velká síť linek, které vás dovezou relativně spolehlivě tam, kam potřebujete. I přesto ale většina lidí cestuje „na sebe“ 

Tak trochu jiná zastávka

autem nebo (spíše) skůtry, což způsobuje dlouhé zácpy v celém městě. Samotné autobusy tady fungují jinak, než u nás. Zastávky jsou často uprostřed cesty na takovém vyvýšeném ostrůvku. Autobus přijede v podstatě jako metro více méně dveře ke dveřím ostrůvku a lidi přeskakují z- a do autobusu. To vše organizují jednak prodavači lístků na ostrůvcích a také speciální zřízenci, kteří se vozí u dveří autobusů. Ti alespoň sem tam trochu organizují to asijské mačkání se, jinak by se asi vystupující a nastupující navzájem pozabíjeli. Je tady teda všude mimo řidiče spousta zaměstnanců dopravního podniku, aby tu svou dopravu hezky zvládli…

Zpět k našemu příběhu. „Taksi“ nás dovezl až k Citi residence, ve které jsme bydleli. Ubytování bylo super – vše čisté, nově vypadající, sprchy sice společné, zato však teplé, v pokojíku byl dokonce stůl a fungl nová klima. Shodili jsme věci a vydali se na výpravu za jídlem. Kolem nic moc extra není, až na Carrefour, tak jsme zabrouzdali alespoň tam. Už cestou Týnku polekala první docela solidně vypasená krysa. Těch tady je všude spousta a řekl bych, že tu s kočkami žijí život na docela podobné úrovni… Docela jim pomáhají velké i menší stoky, které jsou skoro všude, tak trochu podobně jako v KL. Je jich ale asi ještě víc a hůře udržované, respektive ty hlavní jsou podstatně větší. To způsobuje hrozný smrad, možná i proto se Jakartě říka „Big durian“. Ve stokách, ale i kolem se válí i spousta odpadků, které sice sem tam sbírá nějaký uklízeč, řekl bych ale, že mají chudáci docela marnou práci. Carrefour nám poskytnul příjemné překvapení – indonéské ceny. Cenová hladina je tady ještě níže než v Malajsii, a tak nakoupíte například střední balík chipsů za 10 korun, BB krém Garnier za 25 Kč (nevím co to je, ale prý je to docela světově známé a u nás o dost dražší), aloe vera kompot tu je za 2 koruny, kafe Dr. Brown v plechovce za 12. V podstatě stejně drahé jako u nás pak jsou pití a pečivo. Nakoupili jsme si tady i sýr (!) a mangový jogurt, obojí chutnalo úplně fantasticky. Nevím, jestli to je tím, že nám to chybí, nebo kvalitou, ale spokojeně jsme se mohli jít do měkoučkých a čistých postelí vyspat na další pytel dobrodružství.

Středa

Dobré ráno, Jakarto!

…a že těch pytlů bylo. Hned po snídani jsme si vyzkoušeli první cestu přecpaným autobusem do čtvrti Kota. Tady mělo být pár zajímavých míst, kterých je mimochodem v Jakartě poskrovnu. Chvíli jsme se tady hledali, jelikož ulice nemají žádné značení a jsou všechny v podstatě stejné – špinavě šedé, s velkou stokou uprostřed a spoustou aut. Pěšky jsme došli na místní náměstí, kde jsme našli hned několik muzeí. Jedno z doporučovaných jsme i vyzkoušeli. Mělo to být asi něco jako historické muzeum Jakarty. Našli jsme tady v podstatě akorát pár starých skříní, obrazů a postelí, vše docela chaoticky a bez popisků rozeskládané po cca deseti místnostech. Nic moc, ale těch pěti korun za vstup jsme nemuseli litovat – muzea tady jsou mimochodem všechna fakt levná, cennější je pravděpodobně čas, který do nich investujete... Už i v muzeu a pak hlavně na náměstí se z nás poprvé v Indonésii staly „celebrity“. Turisté jsou tady na některých místech nevídaní a bílý člověk je pro místní takový malý zázrak. 

Náměstí. Tady z nás byly celebrity

Všichni na vás koukají jak pětileté dítě, když poprvé vidí černocha. Co víc, spousta odvážnějších vás zdraví „hello mister“ nebo se s vámi i chtějí fotit. Prostě za vámi přijdou s foťákem a lámanou angličtinou se vám snaží naznačit, jestli byste se s nimi nevyfotili, po čemž si třepou rukama a mají radost, jako by jim právě někdo udělal největší laskavost v životě. Po několika zastávkách na focení se nám povedlo dostat do všemi doporučované restaurace/kavárny Batavia. Tu bych srovnal asi s kavárnou Slavia v Praze, což sice není žádný extrém, ale když si ji zasadíte do špinavé a chudé Jakarty… Samozřejmě v restauraci seděli jen samí turisté, však se taky vzhledem k cenám není čemu divit. (Za oběd tady jsme dali každý cca 150 korun. Ale stál za to!) Vařili opravdu slušně, navíc to pro nás byla i docela jistota, že nedostaneme na talíř žádný humus a večer nestrávíme na záchodě.

Davem vpřed

Místní muzeum. Budova zajímavější než samotná expozice...

Nejzajímavější kousek muzea, dočasná expozice: Týnka

Náměstí bylo překvapivě relativně čisté

Luxusní oběd v Batavii

Chudší čtvrť

Potom jsme se vydali směrem na sever k přístavu a přichystali jsme si první „undergroundovou“ procházku. Do přístavu jsme ani nedošli, jelikož jsme zacházeli pořád hlouběji a hlouběji do takových skoro slumů, mezi chatrče postavené z vlnitého plechu, kde se na hromadách odpadků přehrabovaly kuřata, a po nějaké chvíli se nám přestalo chtít riskovat. Zajímavé je, že i lidi, kteří si zde žijí srovnatelně s podmínkami našich bezdomovců byli pořád vysmátí, vypadali v dobré náladě a většina i relativně přívětivě, i když nikdy nevíte, co se jim honí hlavou… Docela jsme si tady i zvykli na zdejší způsob přecházení, takový ještě trochu zajímavější než v Malajsii. Přechody se totiž samozřejmě nerespektují a najít mezeru mezi jedoucími auty je na větších cestách nemožné. Ať přecházíte jakoukoliv cestu, může mít i čtyři pruhy, vždy jsou zde stejná pravidla – pozvednete ruku proti autům ve stylu „uklidni se ty zlobivé auto“ a pomalým krokem se sunete skrz cestu. Auta a motorky zde jedoucí vás už nějak objedou. Je to celkem adrenalin a chce to trochu cit, naštěstí ale máme trénink z dřívějška. No, smradu a přecházení a lidí ze slumů jsme měli dost, takže jsme chytli první Blue bird taksi a jeli kus na jih do čtvrti Glodok.

Lepší místo si ten strom vybrat nemohl... :)

Pěkný most, jedno ze zajímavých míst

...a hned pod ním opět klasický výjev

Improvizovaný Old Trafford. Všimněte si dvoupatrové tribuny, což ze
stadionu dělá "arenu"

Vaří? Myje? Pere? Kdoví...

Takových povozů jezdí po městě spousta

Je libo plombičku?

Taková běžná ulice

Vystoupili jsme přímo před Giantem, což je hypermarket nám známý již z Kualy. Mimo žízeň klasickou jsme měli i žízeň po informacích, hlavně teda po těch telekomunikačních. Abych se vyjádřil česky, chtěli jsme koupit simku, jednak kvůli telefonování a také kvůli internetu, jelikož bez navigace to tady asi bude problém. (Pozdější zkušenosti ukázaly, že to byl asi nejlepší tah, který jsme tady udělali, bez navigace bychom teď zřejmě bloudili někde po pralesech…) Nákup byl docela jednoduchý, se simkou to bylo horší. Problém je, že tady na rozdíl od Singapuru nebo aspoň Malajsie skoro nikdo nemluví anglicky. Sem tam najdete nějaký nápis, sem tam porozumíte něčemu v „bahase“, zbytek musíte buďto odtušit, a nebo sehnat někoho, kdo umí alespoň trochu, a doptat se jej. My jsme sehnali paní na informacích, která nám dala k dispozici jejího kolegu, který nás dovedl k prodejně. Ve stánku se simkami zase bohužel anglicky neuměli, posunky nám ale ukázali na stánek vedle. Tam jsme se už nějak domluvili/dogestikulovali, takže jsme odcházeli spokojeně s indonéským číslem a funkčním mobilním internetem. Výhra roku. Perličkou z nákupního centra byla cedule nad pro nás „klasickým“ WC (rozumějte „ne tureckým“, kterých tady je na veřejně/turisticky přístupných místech cca polovina), která se uživatelům v piktogramech snažila vysvětlit, jak záchod použít, přesněji řečeno, že si na něj nemáte stoupat.

Francouz by se oblíznul

Zamířili jsme podél cesty dále směrem k nějakému chrámu a tržišti, které mělo být dle průvodce „docela zajímavé“. I s mobilními mapami jsme docela dlouho bloudili, až jsme se rozhodli prostě z hlavní cesty sejít a jako že uvidíme. No sešli jsme přímo před tržiště, které bylo zřejmě něco jako jeden ze zdejších Chinatownů. Jestli byly slumy dopoledne zajímavé, tady to bylo zajímavé úplně stejně. Snad všechny vlastnosti Jakarty tu byly znásobeny tak třikrát = ohromný smrad, krys jak ve faktoru strachu, špína i na smetáku. Koupit se tady mimo klasiky tipu čínská meducína nebo instant nudle z pojízdné káry daly třeba i žáby stažené z kůže, takže fakt takový turisty nedotčený trh, opravdu naturální prostředí. Prolezli jsme teda trhovou ulicí, mezitím jsme minuli i ten slavný chrám, na který jsme ale nenašli odvahu. Mimochodem, pokud jsem říkal, že krysy a kočky žijí v Jakartě život na zhruba stejných úrovních, tady měly na vrch myšky. Kočky vypadaly oproti konkurenci docela pobitě a vychudle…

"Chinatown"

Posezeníčko, pokoukáníčko

Zpět na hlavní cestu jsme vylezli v podstatě kousíček od zastávky, a tak jsme zase sedli na bus a vydali se zpátky do centra. Hned vedle Gambiru, toho nádraží na které jsme přijeli, se nachází řekl bych dominanta Jakarty – Monumen Nasional, místními nazývaný Monas. Monas je obrovský sloup uprostřed jednoho z mála parků, které v Jakartě najdete. U toho parku jsme vystoupili a rozhodli se, že si jej i projdeme. Byl sice docela špinavý, i tak v poměru s okolím ale pořád vypadal jako takové odpočívadlo od zbytku města. Kolem parku i v něm prodávali místní instantní nudle, které jsou tady docela hit. Mají je o poznání vymakanější než my, ale o tom ještě napíšu. Z parku jsme pak šli směrem k obrovské mešitě a krásnému katolickému kostelu, které jsou relativně blízko. Dovnitř jsme se ale bohužel nedostali, jelikož už bylo čerstvě po setmění, takže kostel byl zavřený a mešita obsazená modlícími se muslimy. Tím jsme v podstatě vyčerpali skoro vše, co v Jakartě stojí za to vidět.

V podstatě v centru

Monumen nasional i s provizorní toaletou

Monas podruhé

Západ slunce nad Jakartou

Celkem pěkná a velká mešita

A ještě mnohem hezčí kostelík

Dostali jsme ještě doporučení podívat se do Plaza Indonesia, což je nákupní středisko. Došli jsme proto pomalu na Gambir, kde jsme zjistili alespoň hrubé obrysy toho, jak by nám zítra mohly jet vlaky, které odsud taky jezdí, a taxíkem se vydali vstříc nákupnímu ráji. Ten kontrast byl skoro až k nevíře. Prostředí kolem se po cestě v jednu chvíli změnilo a vjeli jsme do business části Jakarty, jakých je tady údajně cca 4-5. Tady to bylo celkem podobné jako hezčí části Kualy Lumpur – vysoké budovy architektury „železo – sklo – beton“, o poznání čistší cesty, dokonce ani stoky nebylo tak moc vidět (ikdyž to bylo možná tím, že byla tma). Samotné nákupní centrum (nakonec jsme neskončili v Plaza Indonesia, ale v hned vedlejší Grand Plaza) pak bylo ještě o úroveň výše. Už u vstupu stáli „stráže“ kteří kontrolovali lidi, jež vcházeli. Z obchodů tady šlo najít skoro vše od Gucciho až po klasický sport. Vše obrovské, opulentní. Zřejmě zde nakupuje jen horních pár procent a možná i proto jsem si tady připadal tak nějak divně. Šli jsme se najíst a i tady nám udělali docela radost, jelikož v docela dost dobře vypadající japonské restauraci jsme si tady oba dali jídlo v přepočtu za 60 korun (30 000 indonéských rupií). Na prozkoumávání obchodů pak nezbylo úplně moc času, protože pro nás přijeli Michal s Myou (kamarádi z AIESEC, kteří tady žijí a podnikají) a jeli jsme na pivo. Skončili jsme na Jalan Jaksa, což je takové místní turistické centrum, jestli se to tak dá nazvat. Celkem v pohodě ulice, ačkoliv určitě ne „typická Jakartská“. Indonézský Bintang byl celkem v pohodě, ikdyž s vědomím, že do piva dávají rýži, se to prostě tak dobře nepije… Mimochodem pivo je tady pořád docela drahé, ale přeci jen o něco málo levnější než v Malajsii, asi na úrovni Singapuru, tj. cca za 50 Kč 600 ml lahev.

Se spoustou zajímavých postřehů a tipů na cestování a docela slabým pivem v hlavě se pak dobře usínalo.

Luxusní japonská večeře za 60

Jakartská bída

Bintang. Pilsener!

Čtvrtek

Ve čtvrtek ráno jsme si trochu přispali, pak se rychle zabalili, posnídali zbytek naší marmelády a sýra a domluvili se s šéfem v hostelu, že si zde přes den necháme věci a stavíme se pro ně večer před odjezdem vlaku. Plán byl cestovat vlakem v 21:00 přes noc tak, ať do naší příští destinace – Yogyakarty dorazíme nad ránem.

Last minute photo

Na náš poslední den v Jakartě jsme od Michala dostali tip zajet si na Taman Mini, což je zmenšenina Indonésie na jednom místě. Především zde jde o kulturu jednotlivých regionů, jelikož ty jsou v Indonésii velmi pestré a velmi se od sebe liší. Hlavním předmětem expozice jsou konkrétně kopie domků z jednotlivých tuším 21 regionů. Jelikož je Taman Mini rozlehlým zábavním parkem a tudíž docela na periferii Jakarty, rozhodli jsme se, že zvolíme levnější dopravu autobusem. To byla docela „zábava“ ten místní styl cestování je občas fakt docela na nervy. Aspoň že lidi jsou opravdu hodní a i když třeba úplně nerozumí, snaží se vždy nějak pomoct. Nebyl tedy problém zjistit směr a správné autobusy, ale vydržet dlouhou cestu. Dojeli jsme na nádraží kousek od „místa činu“, odkud nám měl jet nějaký minibus přímo tam. Tak vtipným vozítkem jsem ale asi ještě nejel. Přesně takhle si představuji pravé indonéské dobrodružství – přijela totiž taková minidodávečka, něco mezi osobním autem a transitem. U nás v tom myslím vietnamci vozí věci na tržiště, pokud nejezdí většími transity. Tenhle „bus“ měl instalována okna, dvě sedačky naproti sobě, vylomené boční dveře do nákladového prostoru a byl špinavý podobně jako pamatuju deset let zpátky Zetory strejdy Emila. A docela podobně i zněl… Tímhle „traktorbusem“ jsme se dodrndali až k příjezdové cestě k parku.

Odtud to bylo ještě relativn daleko do parku samotného, to už jsme ale došli po svých. Vstup za 6 000 IDR potěšil, za 12 korun u nás skoro nevlezete ani na veřejný záchod… Po krátkém zkoumání jsme se rozhodli, že si půjčíme skůtr, a po dalších pár minutách hledání už jsme se za 60 000 IDR za dvě hodiny vezli na malém elektrickém krcálu. Projížďka celým parkem trvala asi půl hodiny, během které jsme teda neprojeli všechny uličky, na druhou stranu jsme se stíhali i kochat všelirůznými architektonickými nádherami z celé Indonésie. Park byl udělaný hezky, s jezerem, dostatkem stromků, chalupy byly sice prázdné, ale hezké a udržované. Za 12 korun nádhera. Chvíli si skůtr pořídila i Týnka, která většinu na času v parku přebrala mou roli zaznamenávače a fotila. Viděli jsme mimochodem i takový trochu extrém, který ale dobře popisuje zdejší styl cestování – celou rodinku na skůtru. To by tady nebylo nic úplně neobvyklého, tahle rodinka ale měla 6 členů… Čtyřčlenné rodiny na motorce tady potkáte docela běžně, u těch šesti jsme se ale už docela bavili. Po dvou hodinách ježdění a prohlížení jsme vrátili skůtr a vydali se na oběd. Tentokrát o dost slabší, takové instant nudle zamíchané ještě s něčím, ani bych to obědem nenazýval. Pak nás ještě trochu zklamalo zavřené místní muzeum, to nám ale celkové dobrý dojem z parku nepokazilo a kolem 16:30 odcházeli s pocitem příjemně stráveného dne.

Prázdný bus a já jsem "hrozně nenápadně" zapomněl vypnout blesk...

Fontána u vstupu do Taman mini. Fontána teda úplně "mini" nebyla

Týnka skůtruje :)

Hentug, tam!

Autobusem bych to asi nenazýval...

Po další vtipné cestě „traktorbusem“ jsme se zase dvě hodiny drkotali městskými autobusy zpět do centra. Zastavili jsme se jen v Carrefouru nakoupit nějaké pití a jídlo na cestu, mezitím se už setmělo. Pak do Citi residence pro batohy a tradá na Gambir. Tady jsme hned koupili lístky, prý jsme měli docela štěstí, protože do „Eksekutiv“ části vlaku (=1. třída) to byly poslední dva ze čtyř. Na sedačkách pohodlím ne nepodobných těm z ostravského hlaváku jsme odseděli zbylou hodinu a půl do odjezdu vlaku (pro jistotu jsme přišli dřív, což však se evidentně oplatilo). Do toho nám hrála místní kapela, která byla hrozně vtipně podobná na Beatles. Jenže Paul byl tmavý a chyběly mu přední zuby, John pro změnu zapomněl tričko doma a evidentně si pár dní nemyl vlasy :D Ve slabé chvilce jsem se odhodlal na nárazový hlad koupit si v místním „RFC“ „burger“. Jenže místo burgeru jsem v housce dostal kus humusné sekané a salátu takového, že by se i v McDonaldu opravdu styděli dát vám ho do hamburgeru. Rajče a okurka vypadaly jako dvakrát použité. Tak jsem jim to tam naštvaně hodil zpátky na pult, ať se aspoň zastydí, zloději… Chvíli na to už jsme ale spokojeně nastupovali do vlaku směr Yogyakarta.

Náhodně vybraná náhodně vyfocená fotka. Lidi.

„Pokračování příště“, napsal by scénárista. Náš výlet v Jakartě byl u konce. Jedna z posledních myšlenek, kterou nadhodil při střeečním Bintangu Michal, je, že Jakarta je vlastně trochu i podobná Česku, jen má mnohem širší možnosti. U nás můžete žít ve zhruba třech pomyslných třídách, případně být bezdomovci. Tady těch tříd je mnohem mnohem více. A to nejen v rámci všeobecných životních úrovní, ale i v podnikání, jídle a vůbec ve všem, zkrátka těch možností je tady asi opravdu dost. Otázkou zůstává, nakolik je možné si vybrat…

Tak zase příště z Yogyakarty!

Honza