Tak, stáž je definitivně u konce. Z jednoho pohledu to bylo úplně stejné, jako s čímkoliv novým, skvělým, dechberoucím, na co se půl roku těšíte: nestihnete si ani dvakrát prdnout a je to za váma. V tomto případě si ale myslím, že jsme si Malajsii fakt užili, že těch 6 týdnů tady prostě stálo za to, ať se zdály být jakkoliv krátké. A co víc, teď nás toho dobrodružství čeká ještě více. Přes 3 týdny cestování!
Možná je ještě pořád trochu brzy na hodnocení, čeká nás tady ještě Legoland, ale přeci jen Malajsii znám(e) rozhodně více než dva měsíce zpátky. Asi i sám pro sebe bych si rád vypsal ty nejdůležitější postřehy, rozdíly mezi tím, co pro mě bylo "běžné" 6 týdnů zpátky, a co je pro mě "běžné" dnes. Začnu ale výletem z minulého víkendu...
Neděle
Nedělní ráno pro nás bylo takovým nácvikem na příští týdny, minimálně z pohledu balení. Bylo to jako malý porod, trvalo to skoro hodinu, než jsem si po dvou přebalováních uvědomil, že jednu tu krosnu asi fakt budem potřebovat. No, povedlo se a klasickou cestou, tentokrát celkem rychle, jsme se doplácali do centra. Tam jsme si na cestu koupili v subwayi každý jeden sendvič, nějaké vody a tradá na nádraží. Tam jsme si začali uvědomovat, že už jsme se fakt docela dost aklimatizovali, jelikož jsme mezi tou spoustou pokladen všech možných dopravců a destinací uviděli zmatený pár turistů. Vypadali myslím úplně stejně, jako my, když jsme tady byli poprvé, jen chudáci chtěli úplně jinam, do Melaky. Probudil se v nás soucit a rozhodli jsme se alespoň z malé části vrátit okolí všechnu tu pomoc, které se nám dosud dostávalo. Nasměrovali jsme je teda na metro, které jelo na jižní nádraží, odkud jedou busy všude možně na jih. Bus měl tentokrát asi půl hodiny zpoždění, ale zato jel podstatně rychleji, než jsme očekávali, a za čtyři hodiny jsme byli na místě. (Město Tanah Rata.) Asi třetinu toho času navíc zabraly serpentiny, které byly místy docela adrenalinově úzké, ale řidič vypadal zkušeně, takže cajk. Zajímavé bylo, že podél cesty tady v horách byly stánky, u kterých postávali místní, skoro něco jako indiáni. Prodávali většinou med, proutěné košíky, ale i různé všelicos, co jsme nedokázali identifikovat. A taky tu pobíhala spousta psů, úplně na volno.
 |
| Twin Pines hostel |
Ubytování, hostel Twin Pines, jsme našli rychle. Původní informace byla, že to má být zhruba 10 minut od autobusu, ale cesta zabrala asi 2 minuty, což nám trochu naznačilo velikost vesnice/města. Tentokrát bylo bydlení slabší, minimálně z pohledu čistoty. Týnka to dobře vystihla, že to bylo "akorát tak na pomezí snesitelné špíny", nebo tak nějak. Prostě nic moc. Trochu mě naštvalo, že tady nešel net, ale zase měli hezkou zahradu... :D A na místní poměry to nevyšlo až tak draze, za pokoj s vlastní koupelnou jsme platili 60 RM (360 Kč) za noc. Potkali jsme tady i zatím první Čechy, se kterými jsme teda neprohodili ani slovo, ale myslím že ani jedna skupina to neměla nijak zapotřebí - ten klid od našinců tady je takový docela uvolňující nebo jak to nazvat, prostě být mezi domorodci má své kouzlo, ze kterého jsme nechtěli být vytržení.
Tentokrát jsme si na výletě nechali pomáhat průvodcem od Lonely Planet, který se ukázal jako fajn pomocník a myslím, že jej využijeme i v Indonésii. S novým "kamarádem" jsme se seznámili s vesnicí (městem bych to asi nenazýval), která byla celá taková..horská. Teplota tady byla přes den kolem nádherných 22°C, což bylo úplně úžasné, ačkoliv nás to docela odvyklo tomu hicu z nížin a teď se tu zas docela smažíme. Flora kolem taky úplně o něčem jiném - žádné palmy, mezi listnatými stromy se sem tam objevily i nějaké borovice, takže jsme si připadali jak na Aljašce. Skoro. Cestou jsme se rozhodli, že bychom chtěli na nějaký organizovanější zájezd, ať tady toho vidíme co nejvíc, tak jsme si ho rovnou i zařídili: cesta jeepem 4x4, treking v džungli, rafflesie, vodopády (údajně i s koupáním), domorodá vesnice, demonstrace foukaček, kterýma tady loví. To vše za 360 Kč na osobu, což bylo docela dost, ale co už, vypadalo to fakt zajímavě. Průvodcem jsme si nechali poradit i restauraci, takže jsme si dali celkem fajn indickou večeři. Pak jsme se vydali hledat nějakou kavárnu s internetem. Našli jsme takovou docela zašitou ale pěknou, modernější čínskou cukrárnu, nebo jak to nazvat. Dinasti Tang se jmenovala. Dali jsme si oba nějaký čínský čaj, zneužili internet a šli na kutě.
 |
| Místní parkoviště. Budovy jako v Anglii, dokonce i stromy jako v Evropě |
 |
| Indická večeře |
 |
| Západ slunce nad trhem v Tanah Rata |
 |
| V ruce had a na hlavě slušivý klobouček |
 |
| Pěšinka se nám zúžuje... |
 |
| "Náš" indián a divoký zázvor. Stejně kouzelný jako ten pěstěný (zázvor), ale používají se ty sušené palice. Koupíte je běžně v serpentinách Cameron Highlands... |
 |
| I přes řeku jsme přecházeli |
 |
| Výhled do džungle |
 |
| Květiny, jedna hezčí než druhá :) |
 |
| Detail Rafflesie. Ty okvětní lístky byly jako houba |
 |
| Fakt jsme pili z bambusu! |
 |
| Za stromem nejde vidět "vodopád". Není krásný? |
 |
| Abych vás teda neochudil... |
 |
| Stonožka v divokých rukou |
 |
| Hepčí! |
 |
| Indiánský domácí mazlíček |
 |
| ...a pro změnu východ. Přes ty borovice to všechno vypadá jinak |
Pondělí
V pondělí jsme vstali brzy, kolem 7, nachystali si věci na výlet a šli do vesnice na snídani. Tady jsme se opět zacítili jako Malajští matadoři, jelikož mezi ostatními turisty, kteří snídali věci jako párek, fazole a vajíčko s toustem nebo toust s máslem a marmeládou, jsme si zkušeně objednali roti bom, roti canai a teh tarik. Za cenu jedné té anglické snídaně jsme se zase přecpali na půl dne dopředu...
8:45 nás měl vyzvednout někdo z agentury. 8:40 už nám klepal nějaký potetovaný indián na pokoj, kam jsme se mezitím vrátili, že jako jedem. No jako Švýcar teda rozhodně nevypadal, takže asi poprvé tady se povedlo nějakému neevropanovi přijít na čas. Později nám řekl, že má za manželku češku, takže se to vysvětlilo... Naskočili jsme do dodávkobusu a spolu s dalšími 11 turisty jsme se vezli asi půlhodiny neznámo kam. Zastavil v jedné z odboček, vypnul motor, představil nám průběh dne a šlo se chodit. Celou cestu jsme jeli z kopce, takže lesy tady vypadaly úplně jinak než nahoře v Tanah Rata. Byly takové až tropické, všude kolem spousta palem, mezi nimi samozřejmě hustý porost. Šli jsme po oranžové, skoro až červené cestě, tak jsem si hned vzpomněl na gympl a hodiny zeměpisu, že tady tohle bude asi ta červená superúrodná půda. A nebo už v tom mám binec... Po pár stovkách metrů jsme se zastavili, dostali jsme každý takový jednoduchý klobouček z kapradí a chvíli potom ten náš průvodce-indián "ulovil" "hada". Teda hada, takový
 |
| Týnka, cestovatelka |
dvaceticentimetrový drobek, vypadalo to jako slepýš. Všem, kdo chtěli, ho půjčil do ruky, pustili jsme ho a šlo se dál. Sem tam, když našel něco zajímavého, se zastavil a krátce něco málo řekl. Tak jsme došli až k "vytouženému cíli" - květině s největším květem na světě - Rafflesii. Pofotili jsme se, dozvěděli se, že to vlastně není květina, ale parazit, který roste na liánách, a šlo se zpět. Cestou zpátky jsme se zastavili u peřejí, kde jsme měli zakázáno se koupat (takže koupání u vodopádu se nekonalo, ikdyž vodopádem bych to místo teda stejně nenazval). Další průvodce mezitím usekl jeden z bambusů, kterých kolem cesty rostlo snad ještě víc než všemožných palem. Bambus vždy usekl a uvnitř mezi články byla voda, údajně čistší než vody v obchodech. Prý že jí ty bambusy tahají skrze sebe ze země (čímž se voda filtruje) a mezi články si ji uchovávají jako velbloud na období sucha. Tak jsme si zkusili vodu z bambusu a fakt že byla dobrá, žáden smrad po chloru ani ničem jiném. Cestou zpátky jsme pak ještě "ulovili" stonožku, než jsme došli zpátky k dodávce. Tam už čekalo pár dalších domorodců s asi dva metry dlouhou foukačkou. Prvně nám ukázali jak s ní, pak ji všem, kdo chtěli, půjčili (to foukání je celkem lehké, trefit cíl na střední a bližší vzdálenost je zhruba stejně obtížné jako s lukem). Pak ty, které to zajímalo, nasměroval k vesnici, která byla poblíž cesty, se zbytkem nasedl do auta a jeli počkat za vesnici. Ta pro nás byla docela zklamáním, pár docela moderních baráků u cesty (vypadaly o dvě úrovně nověji než co jsme viděli z busu v serpentinách) a to bylo vše. No, vesnice trochu zklamala, jeepem jsme nejeli, vodopády taky niiic moooc, natož koupání v nich, ale stejně jsme to celkově hodnotili docela pozitivně, prostě to bylo něco jiného než procházka českým lesem.
Cestou zpátky jsme se ještě zastavili v nějaké maličké vesnici na oběd do indické restaurace, se kterou měl indián očividně smlouvu na přivážení turistů. To se nám nelíbilo, navíc jsme neměli chuť na Indii, a tak jsme raději snědli část zásob, co jsme si nakoupili na cestu džunglí. To se indiánovi moc nelíbilo, ale jeho problém. Na hostelu jsme si dali rychlou sprchu a rozhodli se i přes drobnou únavu pokračovat v objevování okolí. Zastavili jsme se na rychlou svačinu a vydali se po jedné z mnoha tras, které lemují okolí.
 |
| Pohled do skleníku |
Vybrali jsme si nejkratší možnou trasu 4, která vedla v podstatě podél hlavní cesty a měla být zhruba na 40 minut. Celá trasa byla hezky prošláplá, na začátku kus podél řeky dokonce vydlážděný. Došli jsme až k Paritovu vodopádu, který ale zase byly dost malý. U něj byl zavřený most, takže jsme museli pokračovat po původně nevyznačené cestě, ta ale byla taky pěkně prošláplá, a dorazili jsme až do nějaké vesnice poblíž. Tam se, typicky pro oblast, pěstovaly ve velkých sklenících jahody a i spousta další zeleniny. Ta tady všude možně v okolí dokonce měla několik pomníků... Abych to ještě lépe ilustroval - zelenina se tady pěstuje opravdu všude. Mezi horami i na nich mnohdy spatříte velké zeleninové farmy převážně s jahodami a zelím, ale i rajčaty, lilky, hrášky, guavy a tak dále. Byli jsme tady ve vesnici trochu ztracení, protože jsme přišli odjinud, než mapa původně očekávala, ale brzy jsme se našli a vyrazili po opačném břehu řeky po původní trase zpět. Bylo ale ještě docela brzy, mohlo být kolem 16:30. Když jsme dorazili k odbočce na trasu 6, která byla přechodem tuším k pětce, jež vedla zpět do Tanah Rata, řekli jsme si, že si cestu trochu prodloužíme (na mapě vypadala šestka a pětka dohromady tak na hodinu a půl klidné cesty).
 |
| Prostě pomník zelí a jahodám, nic víc, nic míň |
 |
| "Odbočka" na trasu 6 |
Hned ze začátku na nás vybafnul celkem solidní kopec, což bylo na naše docela unavené nohy peklo. Celkově jsme si v Cameron Highlands procvičili nohy jako už dlouho ne... Les kolem byl zase úplně jiný než dopoledne - spousta borovic, stejných jako u nás, popadané jehličí, kolem sem tam i něco jako smrk. Listnaté stromy byly podstatně menší, palmy vůbec žádné. Skoro bych to s hodně přivřenýma očima dokázal srovnat s našimi lesy. Sem tam jsme narazili i na nádherné listnaté průchody, ve kterých visely liány a kde cesta byla z části pokryta mechem. Bylo to jako na těch epických lesních fotkách, které si skoro myslíte, že nemůžou existovat. Vyšplhali jsme se až na celkem vysoký kopec, odkud se nám naskytnul nádherný výhled. Na jedné straně hodně strmý sestup do džungle a hned naproti stejně vysoká hora jako ta, na které jsme byli. Bylo to jako křivka nahoru-dolů, pokrytá pralesním porostem, nádhera. Na druhou stranu rozhled na hory kolem. Už se začalo mírně připozdívat, šplhali jsme skoro hodinu a zatím ani odbočka na trasu číslo 5. Trochu ve spěchu jsme si to místo ani pořádně nevychutnali a šli rychle dále. Po dalších asi patnácti minutách, to mohlo být tak po půl šesté (stmívá se v 7), jsme usoudili, že dále to asi nemá cenu. Nechtělo se nám z toho krásného lesa, ale když jsme v ten moment potkali první turisty na té trase, kteří nám řekli, že do rozcestí na pětku je to ještě hodina, nebylo co řešit. To, co jsme vyšplhali za hodinu a čtvrt jsme seběhli za patnáct minut. Došli jsme zpátky na trasu číslo čtyři a kolem vodopádů došli až zpátky do vesnice.
 |
| Některé ty scenérie byly opravdu hezké |
 |
| Dvoumetrové kapradí. Všimněte si "běžného" kapradí pod ním |
 |
| Jak říkám, místy ten les vypadal opravdu kouzelně. Jen škoda toho fotografa (a foťaku). |
 |
| Krásný výhled z kopce na město a hory |
 |
| ...a na druhou stranu. Když to teď vidím a srovnávám se skutečností, mám chuť ten iPhone hodit do koše. |
 |
| Stromová klenba |
Večeři jsme si tentokrát užili na ulici. Týnka si vyhlédla stánek, kde smažili housku ve vajíčku s nějakou zeleninou a masem, já jsem dostal chuť na satay (to jsou takové ty masové špejle - kuřecí, hovězí, jehněčí...) Po vydatné večeři jsme se vydali směr ozkoušená cukrárna. Kopec jahodového ledu (něco jako zmrzka, prostě naškrábaný jahodový led), nějaký čaj, relax a pohoda... A pak zase hurá "domů", do postele.
 |
| Satay s arašídovou omáčkou |
Úterý
Ikdyž plán hovořil jinak, po pondělním ponocování, kdy jsem ještě dopisoval dluh sem, jsme vstali docela dost pozdě. Zabalili jsme se, zaplatili ubytko, nechali si krosnu na recepci a vydali se směrem na trasu číslo 9, která měla vést relativně poblíž čajové plantáži, což měl být cíl dnešní cesty. Už včera jsme pochopili, že měřítko map okolí není "úplně přesné", ale průvodce psal o hodině a půl cesty, což by při dopoledním začátku cesty mohlo být docela v klidu. Stavili jsme se ještě na snídani, tentokrát v místním fastfoodu na docela dobré fish and chips, a šup do džungle.
 |
| Pokus o umělečtější fotku Robinsonova vodopádu |
Po patnácti minutách cesty jsme došli k Robinsonovým vodopádům, které se tentokrát vodopádu opravdu
podobaly. Dalších patnáct minut a rozcestí na 9A a 9B, přesně podle průvodce. Až sem byla cesta dlážděná. Přes noc docela dost pršelo, takže dlaždice trochu klouzaly, ale nic nebezpečného, spíše jsem měl strach z neprostupných míst na chodníku v džungli. Ten se nakonec nenaplnil, chodník byl sice místy docela mokrý až vodnatý :) ale na žádné neprostupné místo jsme nenarazili. Trochu nás zpomalovaly stromy, které byly přes pěšinku napadané, a které bylo potřeba přelézat nebo podlézat. (Pěšina byla ve svahu, takže stromy byly šikmo k cestě, což často udělalo takový tunel, do kterého se Týnka celkem v pohodě vešla, ale já jsem se musel skoro plazit...) Les tady byl opět a zase úplně jiný. Tentokrát se podobal džungli tak, jak bych ji asi očekával - vysoké listnaté stromy, ze kterých všude kolem visela spousta lián, sem tam banánová palma i s banány, spousta křoví, kapradí (mnohdy i dva metry velkého), no krása pohledět. Po dalších čtyřiceti minutách cesty jsme narazili na ručně psanou papírovou cedulku přibitou na stromě, na které bylo napsáno, že cesta dále je hodně náročná, do cíle zbývá asi 300 metrů, ale terén je dost neprostupný a rodinám s dětmi se doporučuje odbočit po sto metrech směrem na zeleninovou farmu. Po těch sto metrech jsme i my pochopili, že plácat se dál v zarostlém svahu nemá úplně cenu, že stejně nic pořádně nevidíme a tak že raději odbočíme na farmu.
 |
| Divoké banány |
Tou jsme se propletli docela rychle, byť nebyla úplně malinká a cestu nám křížila řeka. Když už jsme ze záhonů vylezli na normálnější cestu, začal nás sledovat jakýsi bílý ořech. Došli jsme až k hlavní cestě, kde jsme potkali nějaké turisty (od vesnice vůbec první), se kterými jsme si navzájem vyměnili směr cesty (zjistili jsme, že na plantáž je to opravdu doleva a poradili jsme jim, kudma na trasu číslo 9), a šli jsme i se psem dále. Na plantáž to mělo být zhruba 5 kilometrů (to nám potvrdili i další protijdoucí turisté), přičemž cesta byla docela hodně prudce do kopce. Po asi kilometru jsme se shodli, že by mohlo být fajn někoho stopnout a nahoru se svézt, což by nám umožnilo stihnout dřívější autobus do Kualy. Tak jsme i učinili, hned druhé auto zastavilo a jeli jsme (čímž jsme se zbavili i chlupatého spolucestujícího, takže 2 v 1). Plantáže byly pro mě zatím asi nejhezčí prostředí tady. Už zezdola z auta byly krásné. Po příjezdu na kopec a rychlé obhlídce továrny (výroba čaje je docela jednoduchá a překvapivě rychlá) jsme vyrazili ještě o kousek výše na přilehlý kopec. Odtud byl krásný výhled na všechny strany a na celou plantáž, která se rozhládala na úbočích dohromady asi osmi kopců. Za ní pak byla už jen džungle, občas nějaká zeleninová farma. Paráda... Pokochali jsme se a slezli na čerstvý čaj a zákusek do zdejší kavárny. Když jsme pak zjistili, kolik stoji taxi zpátky do Tanah Rata (35 RM), rozhodli jsme se, že zkusíme sehnat dopravu zadarmo. Jeden japonský pár se zrovna taky sbíral a šel k autu, tak jsme se šli zkusit vtěrknout k nim. A povedlo se, ikdyž vypadali docela překvapeně, jeli do Tanah Rata a nevadilo jim, že se svezem s nima. Cestou jsme se dozvěděli, že tady není stopování/vození cizinců není úplně běžné, ale co už, už jsme se vezli... Ukázalo se že jsou to Malajci a ne Japonci a že jsou z Kualy Lumpur. Co bylo ale pro nás, prajzáky hlavní - ušetřili nám 200 korun :)
 |
| Jedna z mnoha farem v okolí |
 |
| Čajové plantáže |
 |
| Ty mraky klamou, bylo tam krásně! |
 |
 |
 |
| Traktor s cenným nákladem |
 |
| Bylo tam fakt hrozně nádherně... |
 |
 |
| Nahoře na hoře |
 |
| Tahle stará plechová kůlna vyrobí 1 700 tun čaje ročně |
 |
| Poslední pohledy na okolí už z autobusu |
Ve vesnici jsme se ještě stavili pro batoh, převlékli se ze špinavého turistického oblečení (pravda že jsme asi nevypadali úplně věrohodně... :D) a vyrazili jsme klikatou cestou zpět do KL. Po deváté hodině jsme byli v Rumah KIDS.
Středa
Cestou jsme ještě uvažovali o tom, že bychom o den odložili odjezd na jih, což jsme si ve středu i potvrdili. Dostali jsme hodně tipů, že v Johor Bahru, kde jsme chtěli strávit první den, není ve městě nic zajímavého, byl problém tam sehnat ubytování, chtěli jsme se ještě jednou podívat do KL a ani na to cestování nebyla úplně nálada. Ráno jsme spíše odpočívali, odpoledne jsme měli domluvený meeting se zástupcem AIESEC a pak cestu do Kualy.
 |
| Monorail. Žádné koleje a po té celkem úzké platformě jezdí dva... |
Mun Hoong přijel zase trochu se zpožděním a úplně jako zmoklá slepice (ikdyž nepršelo). Vypadalo to, že si naši poslední domluvu v Sunway vzal k srdci, možná až moc. Dal nám certifikáty a nějaké drobné dárečky a zase jel. Tak nějak jsme se shodli, že mu budem muset ještě něco pěkného napsat, chudák za tu naši pracovní náplň asi ani nemohl a vypadal fakt docela zklesle. Pak jsme se vydali do centra. Poprvé jsme jeli "monorail" - takovým tím vlakem, co jede jen na jedné koleji. Celkem adrenalin :) Dojeli jsme do stejné části, jako jsme byli posledně - k Bintang walk, abychom si ji lépe prohlédli. Stavili jsme se ještě do IT nákupního centra, kde jsem si koupil náhradu za "superkvalitní" Apple nabíjecí kabel. Prošli jsme okolí, zjistili jsme, že jsme asi už většinu viděli posledně, ale že to tam je i tak hrozně zajímavé. Holt, v Česku prostě palmy na ulicích nerostou a složení obchodů je taky jiné, a pomalu jsme se vydali na další metro. Dojeli jsme k náměstí Merdeka, když zrovna zapadalo slunce. Nevím, jestli to bylo osvětlením nebo místem, ale ikdyž Merdeka není úplně tak náměstí jako spíš louka, hrozně se mi tady líbilo.
Odsud jsme se pak vydali na jídlo (na nějakou dobu poslední McDonalds, během cestování bych chtěl zkoušet co nejvíce místních dobrot a na to je potřeba žaludek trochu uklidnit...) a na noční Chinatown. Ten byl nasvětlený a přelidněný, všechny krámy otevřené, ale jinak nic moc jiného než ve dne. I tak to ale stálo za to. Splnil jsem si další dluh - zkusil jsem ten džus lisovaný z cukrové třtiny. Překvapivě byl docela dobrý, rozhodně lepší než třeba kokos, takové sladké pití. Pak už jsme přecpaným rozpadajícím se busem dojeli skoro až před barák a šli si odpočinout před balícím dnem.
 |
| Nádherná "trojbarevná" mešita Jamek |
 |
| ...v tentýž okamžik... |
 |
| ...stejným foťákem. Uvnitř právě probíhá modlení |
 |
 |
| Náměstí Merdeka, pohled 1 |
 |
| Na druhé straně Merdeky |
 |
| To zapadající slunce dodalo celému náměstí kouzlo |
 |
 |
| Číňané slaví. Nevím co, ale ta hromada papírů uprostřed ulice hořela dobře (dost podobně jako spousta dalších) |
Čtvrtek
 |
Dnešní oběd: povedené těstoviny
evropského stylu
|
Dneska se nestalo v podstatě už vůbec nic. Pereme, chystáme věci, dopisujem blogy a podobné záležitosti, dopočítáváme rozpočet a tak dále a tak dále. Večer se ještě zabalíme, zajdem dokoupit nezbtnosti a zítra brzy ráno vyjíždíme směr Singapur. Budou to zajímavé tři týdny...
Malajsie pohledem průměrného nadprůměrně vysokého Čecha
Jsem rád, že jsem si tohle hodnocení nechal až na úplný konec pobytu v Kuala Lumpur (respektive Subang Jaya, protože ve skutečnosti v Kuale vlastně vůbec nebydlíme :), jelikož výlet na Cameron Highlands můj pohled ještě poupravil, minimálně teda pohled na přírodní krásy...
Kulturní památky, architektura
Jelikož je Malajsie britskou kolonií, nic moc z dob před velkými mořeplaveckými výpravami tady k vidění není, takže žádné hrady a tak. Většina architektury a kulturních základů vychází z britské, respektive holandské a portugalské kultury. To se odráží právě především v architektuře, hlavně Melaka byla vzorový příklad - jsou tady ulice, na kterých si připadáte jako u středozemního moře, ale i budovy v horách á la britský venkov. Své si tady prosadily i přistěhovalecké národy, hlavně Indové a Číňani, takže asi nejzajímavějšími místy z tohoto pohledu jsou všelijaké chrámy, které jsou v podstatě po celé zemi, stejně jako čtvrti, které obývají především tyto národnosti. Jelikož je tady většina budov celkem nových, města nepůsobí nijak starobyle. Spousta budov tady je o mnoho vyšších než ty nejvyšší v ČR. Turistickým heslem Malajsie je "Malaysia truly Asia", tedy "Malajsie - opravdová Asie", s čímž osobně souhlasím. Mix všech možných (nejen) asijských kultur vytváří zajímavé, opravdu hodně pestré a k mému překvapení vzájemně velmi tolerantní místo, které asi jinde na světě nenajdete.
Cesty a cestování
Cestování tady je utrpení. Minimálně z pohledu místní dopravy je to opravdová katastrofa. Místní MHD čas do to úplně odepisují, spoléhají se na vlastní auta a cesty bývají přecpané, dopravní zácpa je tady v podstatě od 8 ráno do 10 do večera. MHD je opravdu docela nepřehledné, autobusy mají na stejné lince v obou směrech různé trasy, a to mnohdy i o několik kilometrů. Jezdí nepravidelně s neurčitelným koncem a začátkem provozu, což je pro organizované evropany katastrofa, protože netušíte, jestli autobusy vůbec jezdí, natož za jak dlouho vám pojede další. Z pohledu cestování mezi regiony je to o něco lepší. Počet dopravců je minimálně mezi turistickými centry velký a ikdyž netušíte kdo má jaké autobusy, není problém dostat se z A do B. Opět je docela problém s časem, který je tady asi brán prostě jinak, ale z pohledu delšího cestování to není až taková katastrofa. Autobusy jsou většinou velmi pohodlné - v řadě jsou pouze 3 (namísto v Evropě obvyklých čtyřech) místa, na nohy taky podstatně více než v "našich" autobusech, čistota je zhruba stejná jako u nás, takže paráda. Až na ten čas...
Příroda
Myslím, že k tomuto tématu se nemůžu nijak extra vyjadřovat, jelikož jsem na Cameron Highlands zjistil, že jsme tady z přírody neviděli v podstatě skoro nic. Ne že by to v ostatních "oblastech" bylo o mnoho lepší, berte proto vše co napíšu jen jako můj osobní názor, ne obecnou pravdu (proto i ten nadpis). Z toho, co jsem zatím viděl, je to tady:
1) úplně jiné než v Evropě
2) na různých místech velmi různé
3) nádherné.
Žije tady překvapivě hodně vran nebo jim hodně podobných ptáků. Kolem cest tady běžně rostou palmy (kokosové, banánové, datlové) nebo listnaté stromy a keře. Kolem dálnic pak jsou většinou nějaké palmové plantáže, ale na jejich koncích jde vidět hory s pralesním porostem, takže ani na delších cestách se nenudíte. Kopce jsou tady mnohem ostřejší než u nás, tak nějak bych je srovnal s Tatrami, jen porostlé tím krásným kobercem. Sem tam na nějaké větší rovině město, které taky většinou vypadá mezi těmi zelenými horami dobře. Takže příroda určitě za 1, hvězdička navíc za Cameron Highlands.
Lidé
To je pro mne trochu nezvyk. Asie je Asie, lidi jsou jiní a sám nejsem moc schopen se v nich vyznat ani po těch šesti týdnech. Na chodníku většina vypadá tak nějak naštvaně, pokud jim teda vidíte do tváře. Když je ale oslovíte, jsou většinou velmi vstřícní, ochotní pomoct nebo poradit (pokud umí anglicky, což většina alespoň trochu umí). Jak už jsem psal u kultury, to, co potkáváte všude po městě je docela směs celé Asie. Asi nejvíce je tady Malajců (Indonésanů/Thajců nebo jim podobných, nejdou moc dobře rozeznat). Ti vypadají něco mězi Indy, Číňany a Araby - snědší pleť, trochu šikmé ale velké oči, jinak arabské rysy. Mimo ně samozřejmě Číňani (v některých lokalitách jich je více, samozřejmě vévodí Chinatowny) a snad ještě ve větším počtu Indové. Malajci jsou z drtivé většiny muslimové, Indové většinou chodí s tečkami, Číňani mají něco svojeho a chodí nejvíce "free". Všichni se navzájem tolerují, alespoň podle toho co jsme viděli - navzájem diskutují, pracují, studují (ikdyž čínské základní školy jsou oddělené, malajské děti mnohdy chodí na ty čínské). I přesto je tady náboženství velká věc, to z těch lidí jde i cítit. Každý z nich věří alespoň něčemu, ateistu tady asi nepotkáte. (Možná mezi číňany, na těch to nepoznáte). Lze tady v tomto vidět mnohem více extrémů, než u nás - ženy úplně zabalené, kterým ani řasy nevidíte, potetované hindy v sukních, chlápky s turbany v bílých hábitech... Běžný oděv tady je o dost méně odhalený než u nás, minisukně a tílka se tu nenosí, ikdyž sem tam potkáte nějakou turistku nebo Číňanku takto oblečenou. Jinak je styl oblékání podobný jako u nás, možná až na extrémní důraz na značky. Kdo tady nemá alespoň část věcí značkovou, ten nemá identitu (jestli to je padělek nebo ne nikoho nezajímá). Spousta lidí tady chodí ve fotbalových dresech především anglických, částečně i španělských týmů - ty se dají koupit skoro všude.
Hygiena
Úroveň hygieny je tady poměrně dobrá. Žádné špindíry (až na bezdomovce, kterých je tady srovnatelně jako u nás) tady moc nepotkáte. Trochu zarážející je ten systém "sprchování" s fankama z kýble, dále velký počet tureckých záchodů a hlavně absence toaletních papírů. Ta mi příjde docela nepochopitelná, toaleťák tady koupíte všude, možná to je ale dáno ekonomickou situací. (Tu nejsem úplně schopen ze svého pohledu zhodnotit, takže se o ni ani nijak nebudu rozepisovat.) Z makropohledu je tady čistota docela horší - ulice jsou špinavější než u nás, stejně jako domy. Skoro jsme tady ale neviděli žádné graffiti. Asi nejvíce negativní jsou kanály na ulicích. Do těch odtéká vše vyjma záchodových splašků, podle čehož pak ulice vypadají (a docela i smrdí). Mimo hlavní ulice jsou kanály odkryté, na ulicích bývají přikryty takovými betonovými děravými poklopy. V kanálech je i docela dost krys a švábů, které není úplně těžké spatřit, hlavně k večeru a v noci. Docela nepříjemné je u těchhle odpadů jíst, nebo dokonce jíst jídlo uvařené hned vedle nebo přímo na těchhle kanálech. Jinak se tu potuluje docela hodně koček, kterým mnohdy chybí část nebo i celý ocas, nebo ho mají nějak divně pokřivený, dosud jsem ale nepochopil proč.
Další
Z dalších rozdílů a zajímavostí, co mě zaujaly:
- Auta můžou mít libovolné blikačky, neony a podobně. Na cestách to tu trochu vypadá jak v cirkuse, občas to je i na škodu, protože nevíte, jestli ten Trautenberk má ty modré blikačky jen tak, a nebo to je nějaký policajt v civilním autě.
- Jezdí tady fakt hafo motorek. Indonésie ale bude, čekám, ještě zajímavější.
- Asi z Indie se sem doneslo jezení rukou, které mě celkem dostalo (v pozitivním slova smyslu). Je to docela zábava s těmi pravidly, které jsem k tomu onehdy vypisoval (jí se jen pravou rukou, špinavé mohou být jen prsty, které se navíc neolizují ani nestrkají do pusy).
- Všude se tady něco staví. Na každém rohu je nějaký jeřáb, dělníci a staví - metro, baráky, cesty, cokoliv. Všude.
Toť asi vše, další příspěvek z jiného koutu Asie.
Mějte se fajn,
Honza
P. S.: Zrovna tady končí ramadán a všichni muslimové slaví svátek "Hari Raya", který je pro ně něco jako pro nás Vánoce. Takže "Selamat Hari Raya Adilfitri" všem :)
Žádné komentáře:
Okomentovat