"Jogja" Yogyakarta a okolí

23. 8. 2013

Píšu trochu se skluzem, už je to nějakou chvíli, co jsme opustili Yogyakartu. Na jednu stranu jsem opravdu rád, že si po každém dni, maximálně dvou, vždy poctivě píšu osnovu, jelikož mi přes všechny ty silné zážitky tady často i ráno téhož dne připadá jako předvčerejšek. Na druhou stranu stačí malý náhled do osnovy a celý náš pobyt v Yogyakartě se mi vybaví jako by to bylo včera. „Yogya“ byla fantastická, v podstatě úplný jiný svět než Jakarta. Stačí „Yog“ před jménem a co to udělá :) Po dvoudenní spíše filosofické zastávce v metropoli, jež byla velmi intenzivní především ze socioekonomického hlediska, nám cestování opět přineslo odměnu za všechny ty složité a nejisté cesty kdoví kudma po slumech, v busech a vlacích neznámo kam. Ale i ty asi tak nějak k cestování patří a myslím, že každý člověk, který má touhu mít „všeobecný přehled“ by si jimi měl projít. Celkově to cestování prostě stojí za to, to můžu s klidným svědomím napsat už teď. Ale hezky popořadě…

Pátek, 16. 8. 2013

První jídlo v Yogyakartě

Jednou z těch složitějších cest začal i náš pátek. Ve čtvrtek jsme sedli do vlaku v Jakartě. Do vlaku poměrně drahého, třeba dopsat, 230 tisíc rupií (460 Kč) je na místní poměry opravdu dost i na vzdálenost přes 500 kilometrů. Na doporučení Myi jsme teda koupili dražší lístek do „eksekutiv" třídy, tedy první třídy, ve které pak s námi cestovala i spousta dalších Evropanů, a vybrali jsme myslím všichni dobře. Nebyla to až taková hrůza, ale řekněme, že České dráhy mají i dneska alespoň před někým aspoň trochu náskok… Alespoň co se pohodlí cestování týče, pravdou je, že co do včasnosti by se mohli od Indonésanů pořád ještě učit. Odjezd na minutu přesně. Hned od začátku procházeli vlaky jednak prodavači občerstvení s všelirůzným sortimentem a také policisté, většinou i celkem slušně ozbrojení, což na klidu cestování úplně nepřidalo, na druhou stranu asi lepší než kdyby neprošel žádný. Odjezd v 22 večer a cca 6 hodin cesty slibovaly velmi brzký ranní příjezd do cíle. Do Yogyakarty jsme poprvé jeli (vypůjčím si od kolegy blogera „Ezaila“, zdravím) „na hulváta", tedy bez zařízeného ubytování. Takový další krok v učení se „umění cestovat“.  Vlak přijel k našemu zklamání relativně na čas, a tak jsme už před pátou seděli na ušmudlaném nádraží někde uprostřed střední Javy a neměli do čeho píchnout. Tak jsme prostě seděli a čekali. Původně jsme chtěli počkat do 8, ať máme slušnou šanci, že už bude část ubytovatelů vzbuzená, nakonec jsme to ale vydrželi jen do 7 a zamířili na blízkou Jalan (ulici) Sosrowijayan (běžně známou i jako „Sosro“). Ta je v podstatě centrem turismu, je to všude blízko a je zde tedy i většina hostelů. Stačily čtyři zastávky a vyhlídnul si nás jeden dredatý Indonésan, skoro bych až řekl Jamajčan, kdyby neměl indonéskou barvu kůže. Ten nám nabídnul pomoc při hledání a během pár dalších minut bylo hotovo. Dokonce si ani nechtěl vzít bakšiš, že se prý pak máme zastavit v cestovce u kamaráda, až budeme chtít nějaký výlet. Tenhle úkaz jsme tady zpozorovali hned několikrát. Sosro nebyla jen ulice samotná, ale hlavně velká spleť úzkých uliček kolem, které samotnou ulici mnohonásobně zvětšovaly. Každá z takovýchhle uliček pak měla alespoň jednu takovouhle „průvodcovskou osobu“, nebo jak to nazvat. Nevím, jak měli systém nastavený mezi sebou, pravda ale je, že jsme od nich většinou dostali velmi dobrý tip, třeba naše nové ubytování totiž bylo fakt super a v porovnání s okolím i za relativně slušnou cenu. Za 150 IDR (300 Kč) na noc jsme k pokoji měli i luxusní snídani a vlastní sprchu, navíc prostředí hostelu bylo tentokrát opravdu pěkné a čisté.

Nene, to není v muzeu, tady bydlíme :)

Becak. Takových jezdí v Yogyi spousta

Trochu problém byl, že jsme dorazili docela dost brzo a pokoj se měl uvolnit až někdy kolem jedné odpoledne. Během noci jsme toho moc nenaspali, respektive já pro jistotu nic a Týnka si sice na chvíli zdřímla, ale víte jak to je s tříhodinovým spaním ve vlaku… A tak jsme se, byť unavení, vydali na první průzkum okolí. Vyhladovělí jsme zapadli hned v první otevřené restauraci a dali si fakt hodně dobrou omeletu. Nevím, jestli to bylo hladem nebo umem kuchaře, ale byla to jedna z nejlepších omelet, co jsem jedl. Možná se na tom podepsal i fakt, že byla s houbami a sýrem, které nám tady už přes ty hromady rýže docela dost chybí. Pak jsme se vydali na místní asi nejhlavnější ulici – Jalan Malioboro. (Jo, pokud vám to připomíná Marlboro, je prý pojmenována podle tohoto rodu, i když se píše jako by se nějaký „nenápadný“ Číňan snažil padělat americké cigarety.) Tady se pomalu otevíraly obchody s místní velmi známou batikou a otevíralo i pár stánků s vyřezávanými dřevěnými předměty. Šli jsme snad nekonečně dlouho, alespoň mi to tak v tom polospánku připadalo. Prošli jsme opět kolem několika budov postavených v kolonialistickém stylu, narazili jsme dokonce i na velmi vtipnou demonstraci. Nevím, co ta skupinka asi 20 vysmátých Indonésanů proti tomu pánovi na obrázcích měla, natož pak kdo ten pán byl, ale byli opravdu zábavní: vždy, když naskočila na semaforu červená, zatarasili jeden směr křižovatky, takže auta, která měla červenou, nemohla „kvůli nim“ jet. Jakmile se ale na odpočítavadle semaforu čas červené krátil, rychle cestu zase vyklidili, takže se auta mohla na zelenou v pohodě rozjet. Výtržníci! Pobudové! To vše pro jistotu hlídal 

"Demonstrace." Minimálně od Francouzů se ještě
pořád mají co učit...

houf policajtů, kteří vypadali snad ještě unaveněji než my, bylo-li to vůbec možné. Taková krátký probouzející výjev. Pokračovali jsme dále a došli jsme až k sultánskému paláci (tady zvaný kraton), což je obrovský komplex, který si tady kdysi postavil nějaký paša a pořád to stojí, dokonce je prý nějaká část stále královskou rodinou využívána. Palác má dva vstupy, jelikož je královská rodina nějak rozhádaná a tak si každý dělá prohlídku ve své části, přičemž jedna prý je maličká a stojí za pytel. Té jsme se za asistence průvodce úspěšně vyhnuli a došli až ke správnému vchodu. Areál byl, pravda, opravdu rozsáhlý, podle mapy jsme jej ani zdaleka neprošli celý, ne že bych toho ale nějak litoval. Možná to bylo tou únavou, Týna vypadala, že si to relativně i užívá, mi to ale připadalo jako ta nejnudnější prohlídka na světě. Tehdy jsem dokonce ocenil i všechny ty české hrady a zámky, které mám za ta léta za sebou. A to ne že bych byl nějaký fanda do historie (paní Polomská s dovolením promine). Pravda ale je, že když to zpětně srovnám třeba s Jakartským muzeem, asi to nebyla až taková katastrofa, každopádně jsem byl rád, když jsme ty malby sultánských rodin a pár dalších výstavek po pár desítkách minut opustili.

Tak trochu jiné hudební nástroje

"Nádvoří"

V paláci nebylo až tak moc co dělat

Náš čas se pomalu blížil, a jelikož jsme sem urazili docela kus cesty na to, že jsme šli skoro se zavřenýma očima, rozhodli jsme se, že vyzkoušíme „becak“ kterých tady kolem byla spousta. Becak je v podstatě to samé jako indický rikša, jenže sedadlo je umístěno vpředu před řidítky šoféra-motoru. Pán nás za 40 korun pomalým tempem došlapal zase zpátky na Sosro. Cesta becakem je sice oproti taxíku časově nevýhodná, cenově vyjde asi zhruba nastejno, každopádně vám umožní se cestou kochat okolím, což jsme díky proudům čerstvého vzduchu a nedostatku místa na zadek snadno zvládali :)

Sranda na becaku 

Výhled z balkonu. Idylu trochu kazily krysy, pobíhající po
těch střechách...

Po tom, co jsme se důkladně prospali, mohlo začít večerní zkoumání. Docela zrádné je, že se stmívá už v 6. V kombinaci s tím teplem, které tady je a koloběhem času, který máme zažitý (tedy že v létě se stmívá pozdě) máme vždy už kolem 20 hodin pocit, že musí být skoro půlnoc… To se nám trochu vymstilo i po fantastické večeři. (Dali jsme si mimo jiné jako předkrm i avokádový salát s krevetami a koktejlovou omáčkou, kterému jsme tady oba propadli.) Vydali jsme se na nějaký koktejl, že si jako dáme do nosa. Problém je v tom, že v 7 tady ještě nebylo nic pořádně otevřeno a když jsme pak v 10 znova usínali, do okna nám teprve začínala zpod okna vyhrávat hudba. No, mezitím jsme teda alespoň nasbírali pár prospektů a stavili se ještě v jiné restauraci (odkud nám pak do oken hrálo živé reggae) na luxusní palačinku a alespoň další čerstvou ovocnou šťávu. Chvíli jsme ještě z balkonku s nohama nahoře poslouchali indojamajčany a pak už hurá dospávat deficit.

Jedna z mnoha restaurací na "Sosro"

Uličky á la Itálie

"Vem mě i s tou krevetou, ať mi mamka uvěří, že jsem to jedla."

Slaďoušek

Sobota

Cirkus na křížovatce - to oranžové vlevo je opice 

na chůdách. Kolem chodil druhý z nich a vybíral...

Ten jsme asi tak nějak dotáhli, bez budíku jsme se vzbudili tak akorát, abychom stihli snídani. Dali jsme si palačinkové repete a šli naplánovat zbytek pobytu jak v Yogyi, tak v Indonésii. To tady ani nebudu vypisovat, jelikož jsme to potom ještě několikrát měnili, každopádně jsme ponechali ostrovy Karimunjawa jako další destinaci a i Bali zůstalo na konci pobytu. Po tom, co jsme si odpočali, jsme se vydali hledat doporučovaný ptačí trh.

Původní myšlenku půjčit si skůtr jsme odložili na další den, mimo jiné i proto, že po nedávném přesunu nikdo pořádně nevěděl kde trh vůbec je - a jeli jsme taxíkem. Ještě předtím jsme pár minut strávili hledáním bankomatu s větším limitem výběru než 3000 Kč, což tady je paradoxně docela problém. Povedlo se a tak jsme mohli šťastně dojet až k trhům, které byly celkem kus od centra. Taxikář trefil v pohodě. Ptačí trh byl opravdu takový, jako o něm píší v Lonely Planet – plno krásných klecí, v nich spousta různých ptáků od andulek přes všelijaké papouchy a kohouty až po havrany, kteří se prý používají k černé magii. Mimo ptactvo jsme viděli i všelijaké domácí zvířátka jako štěňata, kočky, rybičky, ale třeba i různé cibetky a dokonce docela solidně vypaseného a velkého hroznýše. Některá zvířata se tvářila živě, jiná skoro polomrtvě, a tak jsme po chvíli prohlížení zase pokračovali dále.

Viděli jsme sovy...

...barevné kuřata,,,

...netopýry...

...opice...

...cibetky či co to bylo,,,

...krásné klece. SPOILER ALERT pro Jáju: na další fotku
NEKOUKAT!

I hada tu měli. Pravděpodobně poslední snímek jeho
večeře stále v životní velikosti

Batikování: nanášení vosku ručně

Nedaleko odsud měly být dílny, ve kterých se dělá místní velmi známá batika. Sem jsme se šli podívat pěšky, abychom trochu poznali město. I když si myslím, že jsme byli ve čtvrti svým umístěním podobné jako tehdy v Jakartě, vše tu vypadalo o poznání lépe. Ulice byly mnohem čistší, stoky v podstatě nebylo vůbec vidět a skoro vůbec ani cítit. Když jsme zašli dále od hlavní cesty, domky stále vypadaly dost jako domky, ulice jako ulice. Rozdíly byly i zde pořád dost viditelné, viz fotky obydlí pár desítek metrů od sebe. To byly ale extrémy a i ty nevypadaly moc vzdáleně od extrémů u nás. Až teda na mešity, které tady zase skřehotaly na každém kroku ty svoje pravidelné motlitby. Došli jsme až k vytouženým dílnám, které většinou dělávají prohlídky zdarma s nadějí, že si koupíte něco z jejich předraženého sortimentu. Prohlídka ale dle průvodce k nákupu nijak nezavazovala, a tak jsme si bez starostí prošli celým batikovacím procesem. Batika tady není jen takové to duhové barvení kruhů na bílá trička, jak jsem si ji já pamatoval někdy ze základky. Voskem se na většinou bílé látky malují všelijaké vzory, pak se látka barví, vosk se v horké lázni odpařuje a proces se i několikrát opakuje. Vznikají tak nádherné vzory jako například ZDE. Po prohlídce se nás paní průvodkyně/prodavačka celkem zdatně držela a snažila se nám svou přítomností znepříjemnit odchod bez nakoupeného zboží, jako správní prajzáci jsme se ale samozřejmě nenechali natlačit do žádné drahoty a s milým poděkováním jsme pokračovali dále.

Jedna z bočních uliček Yogyakarty

...a o padesát metrů dále... I tady se holt rozdíly najdou,
i když ne tolik a ne tak markantní

Tentokrát vosk skrze šablonu

Pro změnu poslední fáze - vyvařování vosku a zbytku barev

Našli jsme si restauraci, ve které podávali mimo jiné kobry, kterou jsem se teda rozhodl i vyzkoušet. Číšníci nám po objednávce oznámili, že budou muset pro kuchaře zajet, protože se prý zrovna někde modlí, takže to bude chvíli trvat. Nakonec jsme se dozvěděli, že kobra teda už není, takže jsme si dali jen nějaké běžné nudné indonéské jídlo (na které jsme i tak čekali docela dlouho), které ale bylo opravdu výborné. Jedli jsme tady v podstatě za hodně podobné ceny jako v Malajsii, ale na o dost vyšší úrovni. Všeobecně se v Indonésii dá najíst i levněji, ale chce to najít ten správný „warung“ (vývařovnu, takový ten otevřený bufet co jsme ho potkávali i v Malajsii), který vypadá dostatečně čistě.

Satay mix od modlícího se kuchaře. 

Trvalo to, ale stálo to za to

Zpátky domů jsme se svezli taky taxálem, jelikož žádná zastávka MHD busu nebyla v dohledu. Cesta vyjde na 20 korun jednoho, což pořád vyjde levněji než většina nástupních sazeb u nás… Mezitím jsme se rozmysleli, že bychom se chtěli podívat na východ slunce na sopce Merapi. To znamená další bezesnou noc, ale i vyhlídku velice zajímavého výletu. Koupili jsme teda rychle výlet, který zahrnoval dopravu pod sopku, průvodce a snídani, a šli jsme si rychle odpočinout na pokoj. To vše celkem za dost, pětistovka na osobu. Odjezd měl být ve 22, což nám nechávalo posledních pár hodin na odpočinek. Bylo ještě potřeba nakoupit pár věcí, především baterky (ty svítící) a pití na cestu. Při nákupu baterky v turistickém obchodě na ulici Malioboro mi pomáhal jeden ochotný Indonésan, který tlumočil nerozumějícím prodavačům. Ten den se zrovna slavil Indonéský „den nezávislosti“, takže největší státní svátek a všude obrovské pozdvižení. S chlápkem jsme se dali do řeči a on mi doporučoval nějakou místní uměleckou výstavu, kterou nám už doporučil kdosi ráno, ale měli jsme jiné plány. Že prý má dneska končit, že je k tomu výročí, a že vystavuje 25 indonéských top umělců. Říkám si, ok, mrknu na to, a jestli to bude stát za to, ještě se můžeme s Týnkou zajít rychle podívat. Šli jsme kousíček, ale už když jsme odbočovali k jednomu z obchodů s batikou, bylo mi jasno. V průvodci jsme četli, že se tady místní snaží vás všemi možnými způsoby dostat do jejich „batik shopů“ a zde vás ideálně dovést až ke koupi. Že prý i některé (zvláště levné) becaky vás dovezou jen do některého obchodu s batikou a tam vás nechají napospas prodavačům. Když už jsem tady, aspoň na to teda mrknu, říkám si – přeci jen mám za sebou rok v sales a ke koupi se nenechám ledajakým hlupákem nalákat. Vylezli jsme do druhého patra nad obchod, kde byla opravdu výstava batikovaných obrazů. Na té velkolepé výstavě jsem byl ale sám a hned ke mně přišel jeden z „umělců“, který rázem pochopil, že vím, že se mě snaží nalákat ke koupi. Tak jsem se rozhodl hrát jeho hru, naoko jsem vzal vážně jeho „ne, tyhle nejsou na prodej“, a po odmítnutém čaji, dvou demonstracích odolnosti a pravosti obrazů a první nabídce (haha) jsem zase odešel. No prima to mají vymyšlené, docela jsem se bavil, když jsem další den viděl téhož chlapa vést nebohou rodinku do té samé „galerie“.

Nakoupil jsem ještě zbytek a šel si aspoň na ty dvě hodinky odpočinout. Tím v podstatě skončila sobota…

Neděle

…a plynule začala neděle. Odjezd měl být původně ve 22 hodin, kdy nás měli vyzvednout u hostelu. Tak jsme tam půl hodiny zbytečně seděli, mezi krysami, které si vesele pobíhaly kolem. Mimochodem, byť je tady podstatně čistěji, krys je tu podobně jako v Jakartě, tedy spousta. Chudák Týna si to docela užila… Když teda konečně dorazil, hopli jsme do dodávky se sedadly, nabrali ještě několik dalších spolubojovníků a vyrazili. Cesta byla celkem bojovná, hlavně pak ke konci v horách, a takže jsme většinu raději prodřímali. Zajímavý poznatek: Indonésanům přijde naprosto normální jezdit se zapnutými dálkovými světly. To dělá z každé noční jízdy docela adrenalinový zážitek.

Horský "beachhouse"

Dorazili jsme k horské chatě, kterou v té tmě nebylo skoro vidět. Pouličních světel kolem až tak moc nebylo. Zevnitř byl dům docela vtipný, jelikož byl vyzdobený v podstatě jako domek na pláži – mušličkové závěsy a tak. Docela sranda, na to, jaká byla tou dobou kosa už tady. Dokonce i já jsem si k dlouhým riflím oblékl i svou jedinou další část výbavy, softshell bundu (která sice zůstala rozepnutá, ale i tak – odhadem mohlo být cca 17 stupňů). Dostali jsme všichni sklenici teplého čaje a asi půl hodiny seděli, když v půl jedné kdosi zavelel „jdeme“, a šlo se. S námi, desetičlennou výpravou (my, čtyři Kanaďané cca 30, francouzský pár cca 27, Číňan navlečený do péřové bundy zhruba stejně starý jako my a asi padesátiletá Francouzka) vyrazili i tři průvodci.

Vše nasvědčovalo jednoduché cestě a docela jsme se divili, že vycházíme tak brzy, ale asi budeme čekat nahoře ještě o trochu déle, než čekali ostatní, kteří šli před námi. Jakože čekali všichni. Vyšli jsme po docela strmé asfaltové cestě a říkal jsem si, že na jednu stranu je to celkem záběr, na druhou stranu asfalt až nahoru jsem nečekal, takže to bude asi fakt docela pohoda, jak ostatně psali i v průvodci. Kolem cesty jsme míjeli domky, které na terasách sušily tabákové listy, a sem tam jsme prošli i kolem tabákového políčka. V jednu chvíli se za námi z hustých mraků, které se ale držely docela nízko, začal úchvatně vynořovat vrcholek nějaké protější hory. Vrcholek čouhající z mraků jako nějakou svatou horu osvětloval měsíc a celá scenérie vypadala fantasticky. Dneska to bude stát za to! Cesta byla stále prudší a prudší a drželi jsme docela slušné tempo, takže to hlavně pro ženské mohl být docela dost záběr. Když jsme po chvíli došli k nějaké chatě, kde seděli u ohně dva šerpové, říkal jsem si, že to bylo ještě jednodušší, než jsem čekal. Zpocený jsem byl až za ušima, to je pravda, ale skrze otevřenou bundu se vlhké triko rychle ochlazovalo, a nechtíc prochladnout jsem se raději zapnul. Postávali jsme tam tak trochu v očekávání a bez pokynů asi deset minut, než jeden z průvodců zavelel že „jdeme“, a šli jsme dále. Hm, tak asi ještě nic no. A nebo budeme čekat až úplně nahoře.  Kolem nebylo vidět v podstatě nic, jen za námi hora a v nejbližším okolí stromky. Cesta se změnila, teď jsme šli po celkem úzké prašné pěšině, zhruba stejně strmé jako asfaltka předtím. Sem tam jsme minuli tabákové políčko, které se vyjímalo ve svitu měsíce. Šli jsme asi další půl hodiny, kopec začínal být ještě strmější a pěšinka užší. Kamínky pod nohama se pomalu měnily na sopečný prach, kolem bylo více a více velkých kamenů. Listnaté stromy se pomalu měnily na borovice. Starší paní měla docela problém s naším tempem a celkem dost kluzkým a prudkým terénem a asi v polovině výstupu od chatky se s jedním průvodcem odpojila. Po zhruba půlhodině jsme došli k přístřešku. Kolem bylo pořád ještě docela dost stromů, nahoru to už ale byl opravdu jen kousek.

Posedali jsme si, vytáhli vody, více vybavenější i nějaké sladkosti. Mohlo být zhruba po půl druhé, východ slunce měl být zhruba před šestou. Po cirka 15 minutách sezení dorazila i zadýchaná starší Francouzka se svým průvodcem. Zase jsme byli zpocení, s pootevřenou bundou ale nešlo moc dlouho vydržet, zase se o něco ochladilo. Pro jistotu jsme se ještě zeptali průvodce jak dlouho ještě půjdem a odpověď že „hodinu, hodinu a půl na druhé stanovistě“ nás docela zaskočila. Vždyť už jsme určitě tady! Hora naproti už se zdála být skoro skoro stejně vysoká, jako jsme my… Mezitím skoro celá vykoukla z mraků a dole se pomalu začala objevovat i světla měst kolem. Chvíli na to jsme zase vyšli. Cesta byla teď ještě strmější a ještě prašnější. Stále více a více jsme byli nuceni udělat vysoký krok na balvan, přidržet se šutrů kolem, stále častěji na takovémhle balvanu nohy podjížděly, což spustilo malou lavinku kamenů. Rozestupy mezi námi se rozšířily, tempo malinko, ale jen malinko zvolnilo. Paní s průvodcem jsme nechali daleko za sebou na odpočívadle. Po zhruba 45 minutách výšlapu jsme zahnuli na boční cestičku, která končila slepou uličkou s travnatou terasou, na které byl postavený stan. Další přestávka. Díky za ni! Posedali jsme na trávu a vypnuli baterky, které si každý musel celou cestu už od první zastávky nést, aby viděl alespoň ten ubohý kousíček před sebe. Naše původní představa sdílení jedné baterky, respektive náhrada baterky svítícím bleskem iPhonu byla už teď zpětně komická, naštěstí dole v chatě za drobný poplatek těm, co neměli svoje baterky, půjčili průvodci nějaké erární.

Sedli jsme teda na zem, vypnuli světla, ztišili se a kochali se. Nasvětlená města dole už bylo krásně vidět, za horou naproti se v mracích blýskalo. Na vrchol ale stále vidět nebylo. Po patnácti minutách sezení potmě začínala být docela zima i přes bundu, zpocené triko už docela chladilo. Začali jsme se proto demonstrativně zvedat, aby průvodci dokouřili a mohli jsme vyrazit dále. Posledních pár desítek minut a jsme tam. Sice budeme dvě a půl hodiny mrznout, ale „co už“ (zdravím Ludgeřovice), alespoň budeme mít tu útrpnou štreku za sebou. Nohy už totiž dost bolely, městské tenisky s tenkou podrážkou se na podobný výšlap ukázaly jako obuv mírně nevhodná. Ale jsme chlapi, ženské třeba utěšit, bolest potlačit, zas taková hrůza to není. Šlo se dál. Terén se trochu vyrovnal, chvilinku jsme dokonce šli i směrem dolů. Pak ale zase nabral stejný sklon jako do té doby, snad i prachu přibylo. Snahu o to dojít s čistým oblečením jsme vzdali, natož pak s čistýma rukama. Tempo bylo pořád hodně rychlé, což vůbec nevyhovovalo dvěma zbývajícím ženským. Týnku jsem začínal upřímně obdivovat, takový sportovní výkon jsem od ní asi ještě neviděl. Sem tam, když jsme si posvítili kolem pěšiny, šel vidět akorát docela velký sráz obrostlý stále menšími stromky. Postupně jsme se dostávali mezi nižší borovice, něco jako kleče nebo jak že se jmenují. Po dalších 45 minutách cesty jsme opět zastavili, tentokrát na méně pohodlném kamenitém prostranství. Týnce jsme vysvlékli zpocené spodní tílko a mezi další tričko a šusťákovou bundu oblékli ještě poslední svetr. I tak ale už byla docela dost kosa, takže jsme se ještě oba zabalili do deky a tiše podrkotávali zubama. Hlavně já se svým jedním propoceným trikem a bundou. Tu zimu jsme „trochu podcenili“, ale kdo to mohl čekat? Za chůze to šlo, tempo bylo rychlé a tělo se zahřívalo, když jsme ale zase patnáct minut seděli nebo postávali, bylo to horší. Tentokrát průvodce na zvídavý dotaz jak že teda ještě dlouho zkrátil interval na půl hodiny. Hmm, to už nějak dáme… Týnku už nohu fakt bolely a já jsem jí to opravdu upřímně věřil, bez tréninku a fyzičky jsem se už sám docela škrábal. Můj obdiv k ní rostl každým krokem. Trochu jsme se zpomalili, když jsme schovávali deku, za námi zbyl už jen průvodce. Interval mezi námi a zbytkem skupiny jsme chvíli udržovali zhruba na pěti minutách, soudě podle světel baterek, které jsme viděli před sebou a rychlostí naší chůze. Stromy mezitím úplně zmizeli, šli jsme jen po kamenech, štěrku a prachu. V podstatě jsme teda skoro spíše vertikálně lezli po čtyřech po velkých šutrech, než abych to nazýval chůzí. Po pár minutách dohánění jsme se rozhodli, že se taky odtrhneme. Nemá cenu se honit s nimi, do východu slunce zbývají necelé dvě hodiny, to by mělo stačit na klidný výstup vzhůru. Průvodce se hodlal držet s námi, za což jsme mu byli velmi vděční, takže jsme mohli pokračovat opravdu s relativním klidem, že dojdeme v pořádku. Byla to opravdu ještě další půl hodina, než jsme se mezi kameny vyškrábali až na docela rozlehlý vrch. Před námi se objevil pomník obětem sopky. Průvodce prohlašoval něco ve smyslu, že jsme tady, že jsme na posledním odpočívadle, když se před námi vynořilo sedlo a obrovská kamenitá hora. Skupina před námi si dala v sedle evidentně kratší pauzu, jelikož když jsme scházeli dolů, oni se asi s dvouminutovým náskokem vydávali na poslední cestu nahoru.

Nohy už skoro nesloužily. Došli jsme k velkému kameni, za kterým se dva další cizí průvodci zahřívali u ohýnku. Foukal už i hodně prudký vítr, což způsobovalo opravdu velkou zimu. Mým odhadem mohlo být v součtu s větrem skoro k nule. To nebyla pro propocené triko a tenkou softshellku úplně nejlepší zpráva… Doplácali jsme se k ohýnku, kam nás průvodci ochotně přizvali, a rychle jsme rozmýšleli další pokračování. Kdybychom trochu zrychlili, byli bychom chytli i zbytek skupiny. Nohám se už ale moc nechtělo. Ptali jsme se proto, jak dlouho trvá výšlap až úplně nahoru ke kráteru. Údajně další hodinu a cesta je hodně strmá. Bylo půl páté hodina a čtvrt do východu slunce. Týna už byla na pokraji sil, takže dále jít nechtěla, ale nabízela, že můžu jít sám. Stál jsem proto před těžkou volbou: pokořit celou sopku, a nebo zůstat s promrzlou a unavenou Týnkou? Vidět do kráteru a zřejmě ještě o kus hezčí východ slunce, ale sám, a nebo horší výhled, ale v bezpečí a se ženou? Volba to byla opravdu těžká, ale předem jasná. Na kráter jsem opravdu chtěl, ale Týnu jsem tady samotnou nechat nemohl, to by (ještě navíc po tom neuvěřitelném výkonu) bylo velice negentlemanské, prostě bych to udělat nemohl. Tečka. Sopka zůstala nepokořená. Teplo ohýnku ale byla hlavně pro zmrzlé prsty docela slušná útěcha. Týnka dostala trochu pochybné kafe, které ale bylo teplé a prý snad jedno z nejlepších co pila. Mi jej nabízeli taky, ale vystačil jsem si s teplem od ohně. V zákrytu za balvanem u ohýnku jsme, špinaví a znavení, čekali asi tři čtvrtě hodiny, než se začalo rozednívat. Ohýnek pomalu dohoříval, ze stanů, které byly postaveny za námi, se pomalu vynořovali další průvodci, kteří ještě vyráželi směrem vzhůru. Půl hodiny do úsvitu jsme se rozhodli jít zpět nahoru na plošinu, odkud byl dobrý rozhled. Možná jsme vyrazili trochu moc brzo, ale výhled už v té chvíli byl nádherný. Za námi obrovský kužel, před námi stejně vysoká hora, která se i teď pořád zdála stejně vysoko, jako jsme byli my. Na obou stranách pak v dáli svítící města, která zahalovala mlha a mraky, jež byly velký kus pod námi. Až tady jsme viděli, jak vysoko opravdu jsme. Údajně jsme se nacházeli ve 2600 m. n. m., což byla oproti úrovni moře, odkud jsme před pár hodinami vyjížděli, docela dost změna. Hlavně v teplotě, protože tady nahoře vítr foukal ještě silněji, a ani deka přehozená přes Týnku, respektive mé zatnuté zuby, nezajišťovaly ani obstojné teplo. Za ten výhled to ale stálo.

Od chvíle, co se začalo rozednívat se obloha a celé okolí měnilo každou vteřinou. Vulkán za námi měnil 

barvy a začal vrhat stín, který vypadal jako další hora. Sopky v dálce, ze začátku zabořené v mracích jako ostrovy v mořích, začaly postupně vykukovat a přes nádhernou záplavu mlhy se objevovaly i města a lesy dole. Mlha a mraky se rozbíhaly, slunce vycházelo a obloha měla tak modrou barvu, že byla snad hezčí než baníkovská modř. Nádhera. I v tom mrazu s polozmrzlými prsty jsem to fotil, a to i s vědomím, že vše nemám ani s mnohem lepším foťákem sebemenší šanci zachytit. Když už bylo slunce těsně nad obzorem, objevila se i starší Francouzka se svým průvodcem. Žena na sobě měla skoro všechny hrdinovy svršky až na jeho bundu a zřejmě tričko, a ovázanou ve svých svetrech a šátcích ji šerpa statečně skoro nesl nahoru. 

Ostrovy v moři mraků

Neuvěřitelné. Na jednu stranu bylo obdivuhodné, že se vyškrábala až sem, vždyť už na prvním odpočívadle vypadala, že nejpozději na dalším vzdá. Na druhou stranu byla ještě pozoruhodnější oddanost průvodce, který zjevně mrznul a minimálně polovinu cesty musel určitě Francouzku podepírat tak jako teď, přesto jí nechal pokračovat za jejím cílem. Nám už samým úžasem mrzlo úplně všechno, takže jakmile se barvy ustálily a znavený pár jsme usadili do alespoň maličkého závětří za pomník, s naším průvodcem (jmenoval se Pitud, mimochodem) jsme se vydali zase pomaličku dolů.

Barvy se měnily každou vteřinou. Většinu nekvalitní Apple
foťák stejně nebyl schopen pobrat, ale aspoň něco...

Sám velký vulkán

Jak na měsíci. Teplotu nevýjimaje...

Kráter a jeho majestátní stín

Dávat pozor na každý krok

Jestli nohy směrem vzhůru začínaly vypovídat, dolů to bylo ještě mnohem horší. Naštěstí jsme slezli jen první kopeček a pak jsme se vydali jinou cestou, než kterou jsme se sem vyškrábali – méně prudkou, a tedy nohám vstřícnější. Při kličkování mezi stromy a hodně nepříjemném klouzání na prachu jsme ještě stíhali obdivovat nádherné výhledy, které nám byly přes temnotu noci skryty. Vesnici v údolí, také zahalenou do ranní mlhy. Rýžové terasy na kopci naproti. Probouzející se městečka v údolí. Velké kužely sopek v oblacích ještě kus za městy dole. Čím déle jsme ale šli, cesta začínala být klikatější, kamenitější a ještě kluzčí a každým krokem celkem vážně hrozilo, že sebou v lepším případě plácnem někam do křoví, v horším případě že se skutálíme někam z kopce nebo si podvrtneme kotník, který už vůbec ale vůbec nedržel. Každý krok byl záběr i pro stehna, a proto jsme dělali každou zhruba půlhodinu pauzu. Stejně jsme měli před zbytkem skoro hodinu náskok, když hodinu trvalo vylézt ten poslední výstup. Postupně se zase začal zvyšovat porost kolem, pěšina srovnávat, prachu pomalu ubývat. Hlavně ještě nahoře bylo zajímavé vidět, jaké srázy jsme míjeli. Jak jsme byli vděční, že jsme s průvodcem, hlavou se mi honilo všelico… Níže pak začalo být opravdu vedro, slunce přineslo zase pravé tropické ráno, nezájem jak vysoko v horách jsme. Postupně jsme ze sebe sundávali všechny vrstvy (v mém případě teda všechnu tu jednu vrstvu v podobě bundy) a když jsme došli k tomu domku, kde jsme si při výstupu mysleli že budem pomalu u vrcholu (haha, jak vtipné při pohledu sestupujícího), shodil ze sebe skoro vše i Pitud. Ačkoliv jsme čekali, že poslední metry na asfaltu budou už hračka, dost jsme se spletli, jelikož i ta asfaltová cesta byla opravdu hodně prudká (skůtry byly do kopce povětšinou tlačeny, samy vyjet nezvládaly) a taky dost dlouhá. Takže poslední záběr na naše stehna a kotníky, poslední pohledy na tabákové pole a sušící se tabák, poslední kapky potu a hurá! Jsme u chatky! A dokonce jsme tady byli první. Upřímně jsme poděkovali Pitudovi, nechali jsme mu i myslím docela obstojný bakšiš, za to jak se o nás hlavně pak při sestupu staral, trpělivě s námi vysedával při pauzách a odpovídal na naše dotazy.

Taková klasická poklidná nedělní vycházka

Pitud

Tabáková políčka

Cesta slávy. Nevypadá tak strašně, co?
A tam nahoře jsme byli!

Mezitím, co jsme rozpláclí seděli a byli rádi, že sedíme, navíc v teple, nám Pitud přinesl další čaj a palačinku s banánem. Řekl bych, že to nebyla žádná extratřída, třeba na tu z ubytování kvalitou zřejmě neměla, ale dobrá byla jako máloco. Vzhledem k tomu, že jsme si s sebou hloupě nevzali ani blbou oplatku už jsme měli docela i hlad a unavené tělo prahlo po cukru jak trosečník po vodě. No, tenhle trekking jsme docela podcenili. Když jsme ale tak seděli a zpětně uvažovali, co jsme mohli udělat lépe, snad jen já jsem si mohl vzít o tričko navíc. Všechny informace nasvědčovaly pohodovému výletu, jako jsme zažili například na Cameron highland. Pravda, dost lidí nám říkalo, že nahoře je zima, ale kdo by čekal nulu na lehkém turistickém výletu u rovníku? Tak jsme aspoň poučení no, jestli tady půjdeme takhle ještě někam, nabalíme se jak do Tater, rovník nerovník. Postupně dorazila i skupinka Kanaďanů s francouzským párem a také 

Palačinka, čaj a Týnka. O únavě ani zmínka

dostali svou snídani, a čekali jsme jen na poslední Francouzku. Tu po asi dvaceti minutách svezli minimálně od začátku asfaltky autem, takže taky dorazila v pořádku. Jen co sedla, dostala palačinku a čaj, ale s absolutním nezájmem začala Číňanovi líčit zřejmě své putování na vrchol. Všichni už jsme nějakou dobu čekali a ona pořád seděla, palačinku sotva načala, a nám pomalu začala docházet trpělivost, jelikož ji evidentně vůbec nezajímalo, že na ní zbytek výpravy už hezkou chvíli čeká, a s energií jakou bych do ní nahoře ani náhodou neřekl pořád rozhazovala rukama a cosi drmolila. Nakonec už to nevydržel řidič a přesunul ji do dodávky, takže jsme mohli jet. Cesta zpátky byla taky dobrodružná. Jednak jsme strašně usínali, pokud jsme zrovna nepřejížděli nějaký tenounký most, a jednak bylo v autě šílené horko, o to víc že jsme na sobě pořád měli špinavé rifle a blížili jsme se zase zpátky do nížiny.

Jen co jsme v polospánku chvíli před polednem dorazili na pokoj, dali jsme si studenou sprchu (teplou vodu ve většině hostelů nevedou, ale aspoň máme klasickou sprchu a ne jen kačok pro celé patro), lehli jsme a usli. Už předem jsme měli naplánováno, že bychom tady chtěli vidět minimálně ještě dva na Javě zřejmě nejznámější chrámy – buddhistický Borobudur a hinduistický Prambanan. Pokud vše chceme s klidem stihnout a zítra se v pohodě dostat do přístavu Jepara, odkud nám pozítří vyplouvá loď na Karimunjawu, měli bychom ještě dnes stihnout jeden z chrámů. Ty jsou totiž trochu z ruky, Borobudur úplně mimo město a Prambanan na předměstí Yogyakarty. Nachystali jsme si tedy budík na půl čtvrté, abychom se mohli o půl šesté s úlekem probudit a zjistit, že dnes tedy už nic nestíháme… Tak jsme se alespoň trochu vyspali z toho náročného výletu a pořád ještě v silné fyzické kocovině jsme se vydali alespoň na procházku po trzích.

Ani nepamatuju, kdy jsem takhle ¨

u večeře vypadal naposledy

Ty jsou v noci snad úplně nekonečné. Stánek vedle stánku, jednou dřevěné suvenýry, pak batika, plastové žabky, pak hned zase spousta látek a koberců. Naproti jeden obchod s batikou druhý, pak Baťa, nějaký textil, prodejna koberců, zase batik shop. A takhle donekonečna. Po tom, co nás trhy unavily, jsme se vydali na jídlo. Tentokrát jsme mířili už na jistotu na krevety s koktejlovou omáčkou, rozežranci. Však taky za 40 korun po takovém výkonu, ještě abychom si nedali :) Rozhodli jsme se, že oba chrámy stihneme druhý den. Na Borobuduru by měl být krásný východ slunce, takže tam zajedeme jako první, pak skokem na Prambanan a rychle na bus do Jepary. Na to „poskakování“ mezi chrámy jsme ještě v neděli večer půjčili skůtr, tentokrát už žádné elektrické drncátko, ale krásný nový benzíňák, ať nám cesta ráno rychle ubíhá. Ještě jsem ho večer vyzkoušel a jel famózně, takže jsme se domluvili na vyzvednutí ve čtyři ráno a pomalu se uklízeli na kutě. S pocitem turistů-mučedníků, v očekávání budíku o půl čtvrté jsme někdy chvilku po půlnoci rychle usínali a těšili se alespoň na krátký zbytek odpočinku po náročném výstupu.

Pondělí

A že ty tři hodiny uběhly. Ze čtyř budíků jsme nakonec překvapivě využili jen dva. Sbalili jsme rychle vše potřebné a jak „dědovy Tissotky“ jsme ve 3:59 klepali u pronajímatele. Klepali jsme jen virtuálně, jelikož měl otevřeno a hned za dveřma do obýváku/garáže v polospánku na světle na gauči seděl a čuměl do blba. Nasadili jsme helmy naskočili na velké pohodlné sedadlo a vyjeli, jak nám navigace kázala. Šťastný to byl nápad s internetem v mobilu, bez něj bychom se tady nehnuli. O nějakých cedulích nebo směrovnících jsme si samozřejmě mohli nechat zdát, kdybychom teda spali ještě aspoň o pár hodin déle, takže díky Googlu za jejich mapy. Cesta byla plánovaná na hodinu, motorka by docela i fičela, ale jeli jsme opatrně. Jednak kvůli bídnému pouličnímu osvětlení, jednak kvůli těm adrenalinovým řidičům s dálkovýma světlama. Na přizabití, omlouvám se všem klidnějším povahám. Za hodinu a půl jsme přijížděli k areálu chrámu. Ten byl celkem dost rozlehlý, udělali to, Indonésané vyčuraní, velice chytře. Kolem chrámu je obrovský park se spoustou stromů, takže chrám samotný nemáte bez zakoupení vstupného z relativní blízky šanci vidět.

U křižovatky, na které jsme nevěděli kudy kam, k nám přišel nějaký Indonéský tajtrloš a naznačoval něco, co jsme nebyli schopni ani jeden pochopit, až teda na „dvacet tisíc rupií“ na konci těch drmolenin. Mysleli jsme, že chce něco za parkovné nebo co, ale nevypadal úplně důvěryhodně, tak jsem odsekl, že jo jo, že dobré a měj se a jel jsem dále. V tom nás předjíždí na skůtru a ukazuje, že máme jet za ním. Hmm, ok, navede nás ke vstupu nebo k nějakému parkovišti? Týna narychlo zmínila něco o tom že by nás snad mohl navést na nějakou vyhlídku a po velmi rychlém rozmýšlení jsme se rozhodli, že to risknem. Do východu už zbývalo jen pár minut a my jsme zajížděli někam hlouběji a hlouběji do vesnice kus za chrámem, stále dále od něj. Tak z Borobuduru východ pozorovat nebudeme, to je jasné. Žádný kopec ale pořád nikde, tak snad uvidíme vůbec něco. Vyjeli jsme konečně kraťounký kopeček a vjeli na jakoby dvůr. Kolem dokola stálo několik dodávek a u nich vždy několik tmavochů, všichni na nás s očekáváním čuměli. Náš doprovod zmizel mezi dodávkami a já jsem dostal seriózně strach. Jestli se odsud budeme vracet alespoň oblečení a po svých, budu to asi považovat za výhru. Jeden z nich nás navedl na parkovací místo, kde stálo pár dalších skůtrů. Mi nezbylo nic moc jiného než ho tam zaparkovat. Oddělal jsem stojan, zamykám skůtr ale jeden z nich se postavil vedle a začal gestikulovat, že nemám zamykat řidítka, ať s ním pak můžou nějak pohnout. No prima, skůtr v háji, co dál? Stejně jsem to zamknul, ať si ukazoval, co chtěl, sesedli jsme a malá 

"Nezamykej to, nech to tak..."

skupinka, kteríá se přesunula kousek k nám, nás naváděla jedním směrem k nějakému domku. To jsem měl už skoro boban v trenkách, když jsem uviděl nějakou kasu. Týna se celou dobu tvářila docela klidně. U kasy chtěli za jednoho 30 000 rupií, tedy 60 korun. Trochu naštvaně jsem se díval na toho, který nás sem dovedl, protože mluvil jen o deseti tisících, v té situaci mi ale na pár korunách úplně nezáleželo a dal jsem jim 60 000 za nás oba. Náš doprovod se nás ujal a vedl nás rychle dále do kopce. Začalo to vypadat trochu lépe, i když ve shledání se skůtrem jsem pořád moc nevěřil. Dovedl nás k nějaké budce, ze které šla přes několik zaclánějících větví v dálce celkem slušně v hustém porostu vidět špička chrámu. Gestikuloval si o svůj poplatek, a že hlavní vyhlídka je tři minuty cesty nahoru. Naštvaně jsem mu dal jeho dvacku a každý jsme vyrazili svým směrem – on zpátky dolů, my s Týnou celkem strmým kopcem vzhůru. Při kvapné chůzi, skoro běhu (do východu slunce měla zbývat minuta dvě) z Týnky vypadlo, že o tomhle už předtím slyšela. Když se prý bavila s naším hosteliérem, říkal jí, že nějakého takového průvodce určitě u Borobuduru potkáme, a že ho máme následovat, že ten výhled který nám ukáže je prý opravdu hezký. To jsem byl docela nadšený, jelikož jsem se celou cestu ještě celkem slušně klepal, trenky šťastné že jsou ještě pořád čisté, a dozvím se takovouhle novinu…

Přiběhli jsme udýchaní nahoru, kde už stály houfky turistů, zřejmě dovezených dodávkami dole. A opravdu, nevím teda, jestli to úplně stálo za ten strach, jelikož takový jsem měl naposledy asi v Anglii, když vykrádali hotel, který jsem hlídal – tehdy ale jen o sebe, což bylo ještě ok; ale byla to nádhera. Východ byl o pár minut opožděný, jelikož slunci v cestě stála Merapi – sopka, ze které jsme 24 hodin zpět pozorovali východ slunce do předešlého dne. V nížině z lesů nenápadně čouhala špička nízkého Borobuduru, to vše bylo zahaleno v tajemné mlze, takže vykukovaly jen špičky stromů, sem tam i větší skupiny. Vše obklopeno opět sopkami s dominantní Merapi, která zářila jako by se každou chvílí chystala vybuchnout. Po pár úchvatných minutách sluníčko začalo vylézat téměř přesně z kráteru sopky a paprsky probodávalo mlhu dole. Bylo to jako biblický výjev, další přírodní nádhera, která za to vstávání prostě stojí. Mlha začíná pomalu mizet, slunce osvětluje i hory kolem a za vámi, na kterých ještě pořád zůstává velmi snadno rozpoznatelný stín Merapi, vlastně ta včerejší „neexistující hora“. Nádhera. Po pár minutách divadlo skončí, v údolí se ještě drží zbytky mlhy, vše je už ale zalito svělem a teplem. Foťáky turistů pomalu přestávají cvakat, lidi se probouzejí z úžasu a pozvolna zavírají ústa.

Opět přepisuju to co u předešlého východu: Většinu té nádhery nekvalitní
Apple foťák stejně nebyl schopen pobrat, ale aspoň něco...

Ten jakoby nejvyšší strom uprostřed - to je Borobudur

Z úžasu jsme se probudili jako jedni z prvních a zamířili po hliněné cestičce zase zpátky dolů. Skoro jsme až nevěřili, jak velkou vzdálenost jsme za tu chvíli před východem uběhli. Stále se spoustou adrenalinu v krvi, jednak z příjezdu, jednak z krásného východu, jsme přišli na parkoviště, kde už stály nastartované dodávky a všechny skůtry na svém původním místě. I tak jsem ale raději rychlostí blesku vycouval a hned první jsme vyjeli. Nebyli jsme od chrámu úplně kousek a směrovníky tady nejsou úplně na každém kroku (i když asi 3 jsme viděli, což bylo více než při cestě hlavním tahem z Yogyi), takže jsme jednou nesprávně odbočili mezi rýžové pole. Ne že by nám to úplně vadilo, rýžová pole krátce po východu slunce byla nádherná, každopádně svou chybu jsme si po chvilce uvědomili, tak jsem to otočil a fičeli jsme už v podstatě na jisto. Cestou jsme minuli pár nebohých školáků, jak se sunou za svou dnešní povinností, a tiše jsme s nimi soucítili až do doby, kdy jsme v jednom z přístřešků zaparkovali skůtr. Mezi několika stánky jsme našli vstupní budovu, která byla na Indonésii až příliš dobře organizovaná a hlídaná. Aby ne, když měli pro turisty nasazené takové humusácké vstupné – 190 000 IDR na hlavu! V přepočtu skoro čtyři stovky za vstup. Za to tady máte skoro malé auto (přeháním), a oni to vybírají za hloupý chrám. Naštěstí měli i 50% studentskou slevu a my byli vyzbrojeni obnovenými AIESECy, tedy pardon, ISICy, to jsou ty zelené slevové karty pro studenty, že jo. Ty si Indonésané za pokladnou s precizností svému národu vlastní okopírovali, divím se, že nechtěli i pas a podpis na fakturu, blbci. S tím vstupným mě fakt vytočili, obzvláště i proto, že místní měli úplně zvlášť budovu se vstupem a vsadil bych svoje malajské sandály na to, že vstupné nebylo víc než za dvacku.

Z denního života domorodců

Pohled až do obýváku...

Děti jdou do školy mezi rýžovými polemi

Nádherný pohled na ranní rýžové pole

V parku před chrámem

Po zaplacení vstupného nám kolem pasu navázali batikovaný šátek, prý že buddhistická tradice či co. Ke vstupnému jsme měli nárok i na „welcome drink“, který byl káva, čaj nebo voda dle libovolného výběru a samoobsluhy. Tak jsme si každý za ty prachy aspoň napustili hrnek teplého čaje a vzali malou flaštičku vody. Celkem dobrý psychologický krok jak utišit kvílející peněženky turistů, ale co jsme mohli dělat než se po ránu zahřát čajem, schovat vody na horší časy a doufat v nesmírnou nádheru chrámu. Chvilinku jsme bloudili po parku, jelikož ani tady zjevně směrovníky netřeba, a už jsme se blížili na místo. Pravda je, že místo je to kouzelné. I když chrám není nijak vysoký, z vrchu je docela hezký výhled na park kolem. Dovnitř se nám dostat nepovedlo a pochybuji, že to vůbec jde. On to vlastně svým způsobem ani není chrám, ale jen jakási hrozně pěkně zdobená pyramida… Ta je zespodu, zprostřed i z vrchu vždy úplně jiná, takže jsme vše důkladně prošli a obešli a samozřejmě i nafotili. Nejen vzhledem je ale místo zajímavé, přišlo mi, že má i opravdu silnou atmosféru, historie tady tekla z každé malé sošky Buddhy. Vtipné bylo hledat Buddhu v různých polohách, jak jej ukazovaly informační cedule dole, třeba taková patnabutranapitnačakra, nebo jak se jmenovala, nebyla vůbec k nalezení, ať jsme šli kamkoliv. Po nějaké době jsme dali sváču, vypili vody a šli zase zpátky ke skůtru, dopolední program byl nabitý. Vyčůránci Indonézští si ale připravili ještě jedno překvápko. Východ z areálu byl chytře jen jeden a vedl přes nekonečné trhy s cetkami, na kterých vám čilí obchodníci nutili jejich větší či ještě větší ptákoviny. Prošli jsme skrz bez mrknutí okem a už jsme fičeli na druhou stranu města.

Pohledy zachytit z části jde, atmosféru těžko...

S gigantem v pozadí

Sedím na nějakou superkrišnu, nebo tak něco

Provoz jak v New Yorku, jen místo žlutých taxíků skůtry. Za světla se už jelo docela dobře, takže jsme pálili gumy a opatrně a se vší pokorou k okolí fičeli s větrem o závod. Štreka to ale byla slušná, museli jsme jet zase zpátky přes centrum a s mezizastávkou na „snídani“ v místním marketu jsme jeli zhruba hodinu a tři čtvrtě. K Prambananu jsme přijeli zhruba v 10:30, přičemž vystěhovaní z ubytování jsme měli být ve 12, což s minimálně půlhodinovou cestou zpět nebyl úplně nejlepší mezičas. S omluvami jsme se teda nechali zprdnout a povolit si pozdější check-out bez příplatků. Ve vstupní budově zase podobný zážitek, jen vstupné bylo o něco málo menší – plné vyjde na nějakých 160 tis. IDR, tedy studenti za polovic za 160 korun. Tentokrát jsme park kolem prošli už docela na jistotu a vzhledem ke zpoždění i ve slušném tempu. Chrám samotný byl oproti Borobuduru dle mého mínění o něco slabší. Hlavně proto, že v podstatě všechny věžičky, které měly být kolem něj, byly zřejmě kvůli zemětřesením zničené, a i samotná hlavní kupole, kterou pak ještě obklopovalo několik menších, byla obehnána plotem a opravovala se. To tak nějak nabourávalo to kouzlo místa, mimo to i fotogeničnost a prostě celkové charisma. Do hlavní kupole, chrámu nebo jak tu 

Prambanan

stavbu nazvat, šlo několika malými průchody i vstoupit, vždy se ale vešlo do jednotlivé malé místnosti, ve které nebylo nic než maximálně socha některého z bohů, která ani nebyla pořádně vidět. Tak jsme rychlou chůzí obešli celý areál, udělali pár fotek mobilem, kterému rychle docházela baterka, a zamířili zase zpět. U brány, kterou jsme vyšli, nás vyčuraní policajti chtěli poslat zase nějak na okolo přes trhy, fintu jsme ale prokoukli, vymysleli si historku s tím, že nám je špatně a potřebujeme najít záchod, a tak nás pustili nejkratší cestou, která samozřejmě zahrnovala i východ.

I "drobnosti" lze obdivovat, celý chrám je vyveden do nejmenších detailů

Většina okolí je poškozena kvůli zemětřesení. Bohužel...

Cesta zpátky byla opravdu už o dost rychlejší, ačkoliv docela adrenalinová, jelikož baterka v mobilu měla každou chvílí dojít a jet bez navigace tady prostě nešlo. Naštěstí došla až před předposlední odbočkou, kde už jsme cestu jakž takž poznávali, a tak jsme byli před půl jednou na hostelu. Rychlá sprcha, zabalit zbytky věcí, vrátit motorku a ještě před jednou jsme vypadli. Jak z toho musel být chlapík nadšený, když jsme ještě pár hodin zpátky vyhrožovali odjezdem až kolem druhé.

Hned po odchodu z hostelu jsme se prozíravě zamířili ještě najíst, což se po pár hodinách ukázalo jako velmi moudrý tah. Pak už jsme se záměrem ušetřit ťapali na MHD bus, který nás měl odvézt na větší autobusové stanoviště. Jeeenže, po dobré myšlence s obědem (na který jsme mimochodem čekali přes půl hodiny, což číšník dostal náležitě sežrat) se záměr s busem ukázal jako typický představitel tzv. euronaivismu, tedy naivnímu očekávání, že tady něco může fungovat tak, jak to funguje u nás. (Jinak pojem „euronaivismus“ nikde nehledejte, to jsem zrovna vymyslel, jen abych nemátl publikum svými bludy. Celkem často ho totiž v našich plánech aplikujeme, tak se mi to bude aspoň lépe popisovat.) Na náš autobus jsme totiž na zastávce čekali asi další půl hodiny, a když už po několika otočeních všech ostatních linek konečně přijel, byl tak nacpaný, že bychom se tam nevešli ani bez batohů, natož s nimi. Naštvaně jsme mohli lístky za 6 korun akorát tak zmačkat a jít si stopnout taxi. Abych ještě osvětlil ten časový press a neustálé rozčarování ze zpožďování, tou dobou bylo zhruba půl třetí a bus do Semarangu měl jet minimálně tři hodiny, pak přestup a do Jepary další hodinu a půl. Což znamenalo, že každou minutou se zvyšovala pravděpodobnost, že budeme v malém přístavním městečku muset hledat ubytování po tmě nebo spát někde v čekárně, což se nám po dvou posledních nocích a při současné únavě myslím docela pochopitelně nechtělo. O to spíš, že anglicky tady opravdu skoro nikdo nemluví, a kdo mluví, snaží se vás aspoň natáhnout…

"Ekonomi" bus, Indonesia style

Taxík stál zhruba 25 korun na jednoho, což nebyla až taková katastrofa, a co víc, hned u brány nás na dotaz „Semarang?“ všichni na jistotu posílali k busu, který měl jet za pár minut. Byl to sice autobus třídy „ekonomi“, tedy horší bus kterým jezdí hlavně místní, ale aspoň zažijeme cestování na Indonéský způsob. Lístek za 60 korun taky celkem potěšil, takže snad pohoda. Bus samozřejmě klimatizaci žádnou neměl, seděli jsme ale vzadu na pohodlné „dvouapůlsedačce“ hned u okýnka, takže vlastně svým způsobem i ta klima byla. Cestu nám trochu znepříjemňovaly neustálé zastávky, kdy bus nabíral další a další cestovatele i kolem cest a všude možně, takže se dost táhla. Po tom, co Týnka usnula, si navíc dva před námi sedící Indonésané v klídku zapálili, jako by se nechumelilo, a tak i když jsme celou cestu jeli s otevřenými dveřmi, připadal jsem si víc jako na diskotéce než jako v buse. Po cirka hodině jízdy jsme dorazili na nějaký autobusák a lidi se začali sbírat a zvedat. Nevěděli jsme, co se děje, dokud autobus nebyl skoro prázdný a vybírač jízdného nám nenaznačoval, že jako dál nejede. Legrační. Tak jsme vzali batohy a vystoupili taky, naštěstí nás šašo zavedl k jinému busu, který vypadal úplně stejně na rozpadnutí, jen byl už z naprosté většiny plný. Batohy jsme hodili dolů do kufru pod bus a chytli snad jedny z posledních míst sice o řadu vedle sebe a každý přimáčklý na svého Indonésana, ale na zadku. Postupně ještě pořád přistupovali lidi, měl jsem pocit, že je někdo musí z venku tlačit hrablem, sami se tam takhle nacpat nemohli. Na Týnu si lehla jedna obéznější Indonésanka, mi mezi nohy se postavili dva další kámoši. Pokud se někdo snažil simulovat pravou českou tlačenku, dost se mu dařilo, ale měl v tom busu trochu moc masa, zulcu by se nevešlo. Představa jízdy další dvě, reálněji tři až čtyři hodiny, byla celkem úděsná. Co lépe, styl jízdy byl podobný tomu předchozímu, takže jsme každých dvě stě metrů nabrali dalšího tlačenkáře, sem tam, ale nestávalo se to často, někdo vystoupil. Tak jsme se drncali asi hodinu a půl, než jsme dorazili zhruba na úroveň Merapi, u které jsme byli běžnou jízdou předevčírem až z Yogyakarty za hodinu a půl. Pak se začal bus trochu vyprazdňovat a po chvíli na Týně dokonce ani nikdo neležel, což nám 

Ekonomi, level 2

cestování o dost zpříjemnilo. No krákali jsme se asi další hodinu, než jsme dojeli kamsi do hor, kde se začalo pomalu stmívat, to bylo kolem šesté. Co bych asi nečekal ani tady, byla zácpa v horách. Tu náš řidič krátil docela drsným předjížděním, kde se jen dalo, což nám čekání docela “zpestřilo“. Další hodina a konečně jsme uviděli vytoužená světla Semerangu. Bylo po půl osmé,tma jako u nás po půl druhé ráno, co jsme dorazili na nějaké zašité nádraží snad kdesi na periferii města. Před nádražím posedávaly houfy Indonésanů a popíjeli kafe a drbali, zřejmě podobný sraz jako tehdy v Little India v Singapuru. Když uviděli nás, ztracené Evropany, sem tam se někdo zvedl s nabídkou taxi. Zřejmě byli všichni taxikáři, a všichni tvrdili totéž: bus do Jepary už dnes nejede. Tahle informace nás moc netěšila, jelikož ráno odplouval trajekt, který jsme museli stihnout. Nešlo je ale brát vážně, beztak že všichni s vidinou kšeftu kecají. Celkově se na nádraží nedalo věřit prostě nikomu, to bylo celkem nepříjemné. Navíc všichni jen drmolili v Indonézštině, nebo na nás minimálně divně čuměli. Nějaká infotabule nebo rozvrh tu nebyla skoro ani v „bahase“, natož v angličtině. Paráda. Pak jsme ale narazili na takového mladého kluka, který alespoň trochu zvládal aspoň nějaká slovíčka. Vypadal docela bez špatných záměrů a taky tvrdil, že bus do Jepary až zítra. Taxi mělo dle něj stát od dvou do čtyř set korun, což byla docela pálka. Když jsme se ho snažili ptát na nějaké alternativy (Týnka při odbočování k nádraží zahlédla nějaké minibusy), vylezlo z něj, že nějaký minibus by jet mohl. Tak jsme pelášili zpátky.

Minibusy jsme opravdu i našli. Cestou jsme ještě potkali pár běžných autobusů, ale všichni potvrzovali, že do Jepary už dnes ne. Došli jsme za roh k dodávkám, kde jsme se ptali taktéž po Jepaře. Chvíle rozmýšlení, diskusí, a pak nám ukázali na nejbližší dodávku, a že prý za 50 000 rupií (100 Kč) jeden. Ole, stihneme loď! Nebylo to nejlevnější, ale aspoň nějaká naděje. Vyjíždět se ale mělo až v okamžiku, kdy nasbírá čtyři další lidi… Jelikož náš rozpočet není tak dlouhý, jak si tady všichni místní myslí, šli jsme se ptát ještě po dalších možných minibusech. Jenomže novinka, že se tady objevili Evropané schopní platit, se roznášela rychleji, než jsme byli schopni běhat. Navíc za zadkem se nám pořád motal jeden z nich, který komukoliv, s kým jsme se snažili domluvit a vypadal, že o nás zatím neví, vykecával naši původní nabídku. Na ránu tohle... Samozřejmě se nám takhle nikoho sehnat nepovedlo, tak jsme hodili věci do auta a čekali. Já jsem mezitím odbíhal k nedalekému stánku se zásuvkou dobíjet telefon, který po rychlém nabití v obědové restauraci zase pomalu skomíral. Za chvíli se objevil ještě další minivan, pár Indonésanů se shluklo a najednou že prý tady ten jede do Jepary a honem honem. Mezitím jsme se dali do „řeči“ s mladou muslimkou, která taky chtěla do přístavního města a byla tak naší první spolucestující. Ta už taky přesedla do nově přijetého dopravního prostředku, takže jsme naskočili i my a v napjatém očekávání kde nás vyhodí, jsme vyjeli.

Nedá se ani napsat, že bychom jeli, spíše jsme přes spoustu děr, retardérů a bůhvíčeho poskakovali. I v téhle válečné jízdě už se mi strašně zavíraly oči, ale pořád jsem docela slušně mlátil hlavou do oken nebo sloupku mezi nimi, takže jsem to nikdy dlouho nevydržel. Pak odněkud připutovalo něco jako podsedák na židli, který jsem přehnul a budil se jen při extrémních skocích – už to prostě nešlo vydržet. Týnka říkala, že i tahle cesta byla docela hardcore, drncali jsme totiž asi dvě hodiny místo jedné, a to po rozmlácených cestách, sem tam nějaká vesnice, ale po hostelech ani památky. Jen výjimečně se objevil na chvíli uklidňující směrovník „Jepara“, ale po pár odbočkách na tankodromu naděje zase rychle vyhasínaly. Pak už jsme začali míjet i cedule s názvem přístavu, to už jsem i já pomalu přišel k vědomí. Vyhodili jsme dva kluky, kteří s námi cestovali, a vjeli jsme opravdu nějakou bránou do areálu, do kterého bych i řekl, že to je přístav. Tam jsme uviděli ceduli „home stay“, a tak jsme si hned ukázali i na finální destinaci. Po pár minutách opravdu auto zastavilo u ubytovacího zařízení, kde jsme se rozloučili s podivnými dopravci a šli se ptát na nocleh.

Tady jsme narazili na spásného Indonésana. Nejen že uměl docela komunikativně anglicky, ale byl i hodně ochotný. Nejprve nám oznámil, že mají snad poslední volný pokoj, a to v nejdražší kategorii – s klimatizací, televizí a vlastní koupelnou. Ani jedno jsme nijak extra nepotřebovali, ale za pokoj bych zaplatil v té chvíli i o dost více než 280 Kč, takže paráda. Jakmile jsme měli kde spát, začali jsme se shánět po dalších nezbytnostech. Hlavně jsme potřebovali koupit něco na jídlo, jelikož jsme od oběda nejedli de facto vůbec nic, mimo to jsme museli vybrat, protože kdyby na ostrově nebyl bankomat, jako že jsme předpokládali, že nebude, byli bychom tam docela dost švorc. Když jsem se „našeho“ Indonésana ptal, kde najdu bankomat, nejprve začal ukazovat, pak si to ale rozmyslel a nabídl se, že mě tam na skůtru hodí. Pecka! Ukázalo se, že Jepara je „celkem velké“ město (odhadem na první noční pohled zhruba jako Hlučín) a bankomat bych sám hledal jen velmi těžko. Když jsme dojeli k bankomatu, prošel jsem klasickým vybíracím procesem a bankomat poděkoval za spolupráci s jejich bankou. Jenže prachy nikde. To by byla tečka, nechat se okrást bankomatem… Samozřejmě jsem vybíral docela dost, takže by to ani nebylo úplně zanedbatelné. Chvíli jsem se to snažil vysvětlit kámošovi doufaje, že mi pomůže zavolat na nějakou infolinku. Pochyboval jsem, že i tohle bude co platné, ale lepší, než prachy nechat zlodějům. Po chvíli přijel ještě další týpek, který taky zvládal komunikovat v angličtině, tak jsme mu to vysvětlili a ti dva tak nějak společně přišli na to, že to bude tím, že bankomat nebere VISA karty… Toho jsem si samozřejmě do té doby nevšiml a teď teda nezbývalo než doufat, že se ani nic neodečetlo z banky, a zkusit jet vybrat ještě jinam. Sedli jsme zase na skůtr a jeli jsme o další kus dál. Tam už bankomat VISA karty baštil s chutí, takže jsem po několikanásobném překontrolování zkoušel vybrat i tady, ale opět neúspěšně. Tentokrát pro změnu bankomat hlásil rovnou chybu. Prima… Tak ještě poslední pokus o stroj vedle, ten už konečně spolupracoval a vydal požadovanou částku. S peněženkou nacpanou jak Zlaté stránky jsem ještě řidiče-hosteliéra požádal, jestli se nemůžeme stavit někde pro jídlo. Nabrali jsme pití, instantní nudle, sušenky a ledové kafe na ráno a jeli jsme zpátky.

Na rychlovku jsme si ještě na pokoji dali sprchu a připravili si „Indomie“ nudle, které tady mají podstatně sofistikovanější, než naše „čínské polévky“. Prodávají se ve velkých plastových kelímcích, ve kterých jsou nudle, spousta různých omáček a dochucovadel a dokonce i skládací vidlička. Na jednu stranu jsou docela dobré, na druhou stranu tady všichni vypadají, že to jí skoro denně, což asi není úplně svíčková, chuťově ani nutričně.

Po nudlích už rychle spát, zítra zase vstáváme v 6, ať v klidu stihneme loď…

Vzhůru na Karimunjawu!

Honza