Čtvrtek
Čtvrteční ráno pro nás bylo klíčové. Na odjezd lodi z Karimunjawy
jsme se prostě už spoléhali, a tak jsme ráno do přístavu vyrazili už se
zabalenými batohy a jako bychom šli na jistotu. Jenže jistota to teda nebyla,
naopak, bylo to napínavější asi tak milionkrát víc než tenhle text
s nadpisem „Bali“, nebo co jsem nakonec vybral za název, jelikož tady už
je docela zřejmé, že jsme odtama opravdu odjeli. No nadšení jsme byli jak
z ranního Borobuduru, stejně jako dalších snad padesát tisíc lidí, co se tísnilo
u dvou malých rychlolodí. Tak jsme se taky nějak vecpali, lístky na zpožděnou
loď byly hladce akceptovány a my jsme se mohli pohodlně usadit. Kvalita sezení
byla s trajektem nesrovnatelná, stejně tak i rychlost a „zážitek z jízdy“.
Ten byl ještě umocněn tím, že jsme seděli v úplně spodním patře úplně
vepředu, což byla na dvoumetrových vlnách „ne úplně šťastná volba“.
Po „docela zábavné“ cestě jsme se domluvili s jedním ze známých
z ostrova – tím fotografem se kterým jsme byli druhý den na západ slunce,
že spolu pojedeme do Surabayi, odkud bychom se měli snáz dostat na Bali. Cestu
jsme si chtěli pochopitelně co nejvíce zkrátit, jelikož každá hodina na cestě
navíc se automaticky rovnala ztracené hodině z Bali. A že nám už jich ani
tak moc nezbývalo… Fotograf i známí navíc přímo ze Surabayi pocházeli, takže o
to snazší jsme měli cestu mít. První komplikace nastala, když jsme společně
sháněli taxi do Semarangu, odkud jsme měli jet vlakem. Jelikož oni byli čtyři, vzali
si jedno taxi pro sebe a my jako že dojedem hned za nima. Jenže samotným se nám
za taxík platit nechtělo, a mezitím, co jsme se domlouvali, většina turistů
rychle kamsi zmizela. Tak jsme obcházeli alespoň tu hrstku pomalejších a
sháněli se po někom, kdo spěchá do Semarangu. To se nakonec i povedlo, a šli
jsme smlouvat. Když jsme se z dvou set dostali na 160 000 rupií,
přišla nám už cena docela ok, na to za kolik jezdili všichni ostatní. Jenomže
v ten moment přišla sms od fotografa, že oni mění plány či co, a že my se
na Bali můžeme dostat snáz – prý jede z Jepary ve 2 přímý bus. Omluvili
jsme se domluveným spolucestujícím, sehnali becak a jeli na autobusové nádraží.
Když jsme se dodrkotali, zjistili jsme, že přímý bus na Bali opravdu
jede, a to až ve dvě, takže budeme muset pět hodin čekat. Mezi úvahami jsem za
pomoci jiného živého povozu jel rychle vybrat, peněženka chudák měla už nějakou
dobu dost přísnou dietu a tak bychom neměli ani na ty lístky. Jeká vymoženost,
ten bankomat! První sice klasicky nejel, druhý vydával maximální částku
podstatně menší, než jsme potřebovali, ale napotřetí jsme se konečně po nějaké
době zase dostali k penězům. Zpátky na nádraží jsme se nakonec rozhodli,
že nespolehlivou autobusovou dopravu nebudeme využívat. Bus měl sice být na
Bali další den už v 9 ráno, dokonce o něco dříve než bychom tam byli
komplikovanější dopravou vlakem, jenže odhady délky cesty autobusu pravidelně o
zhruba 25% času nevycházejí, a to by mohlo znamenat, že z Bali neuvidíme
nic jiného než letiště. A tak jsme se začali shánět po autobusu do Semarangu,
odkud nám měl jet vlak do Surabayi, odkud nám měl jet vlak do přístavního města
Banyuwangi, odkud nám měla jet loď na Bali a snad i nějaký autobus až do
Denpasaru. Honzíkova cesta, doslova. Ale vlaky by snad zpoždění mít neměly,
podle dostupných informací nám navazují a zároveň bychom je měli v klidu
stíhat a na Bali budeme s jistotou už v pátek dopoledne. Otázkou byl
jen autobus z Banyuwangi.
 |
| Ekonomi bus Jepara - Semarang. Občas se mi o těch busech i zdává... |
No a tak jsme našli ekonomi minibus, natáhli si do něj tentokrát i
batohy a nenechali si je ani za nic dát do kufru, a cesta mohla pokračovat.
Ekonomi třída nezklamala, klasicky jsme stáli na každém rohu a nabírali další a
další lidi, které jsme po kusech za jízdy zase vyhazovali. Tentokrát jsme si
ale udělali pevnost z batohů, takže si až na náš klín nikdo lehnout
nepřišel. Podle systému jízdy vypadá i harmonogram, a tak jsme do Semarangu
dorazili místo za plánované dvě hodiny za tři. Naštěstí jsme měli docela slušný
„buffer“, takže jsme se nikam nemuseli úplně extra honit. Dorazili jsme ale
zase na ten „náš“ autobusák, špinavý duchem i tělem. Poctivého taxikáře
(ochotného jet na taxametr a ne předem domluvenou sumu) tu člověk skoro nemá
šanci najít, a tak jsme se stejně jako před týdnem vydali pěšky k hlavní
cestě. Tady jsme už uspěli, a tak jsme se Semarangskou dopravní zácpou pomalým
tempíčkem přesunuli k vlakovému nádraží. Tady jsme se setkali se skupinou
Španělek,se kterými jsme na Karimunjawě domlouvali hromadné telefonáty na
ambasády. Ty měly namířeno stejně jako my do Ubudu – historického města na
Bali.
 |
| "Naše noční" nádraží v Semarangu. To nejlepší bohužel fotka nezachycuje |
Od Španělek i pána u infostánku jsme zjistili všechny podrobnosti o
cestě až do Banyuwangi. Vlak byl drahý jak blázen, samotná cesta do Surabayi
vyšla na 700 Kč, o kus delší noční vlak ze Surabayi do Banyuwangi nás stál
zhruba 300. Holt jsme asi přišli na jeden ze znaků rozvojových zemí – monopol
na železniční dopravu. Na druhou stranu jsme díky nedostupné hotovosti celkem
ušetřili na Karimunjawě, a za tu jistotu pár hodin na Bali navíc to stálo. A
asi se ani nemusím zmiňovat o pohodlí… Po nákupech instantních nudlí a nějakých
sladkých „roti“ chlebů v „Indomaretu“ (taková zdejší Žabka) a provizorním
cestovním obědu jsme v podstatě bez extra dlouhého čekání nastupovali.
Časově nám to všechno vycházelo úplně ideálně, žádná honička ani extra dlouhé
čekání. Vlak byl v podstatě stejný jako při cestě z Jakarty do Jogji,
ostatně jak jsem zmínil, vše operuje jedna společnost, takže žádné extra
rozdíly jsme nečekali. Fajn je, že každé místo v „exekutiv“ vagonech (1. třída)
má svou zásuvku, což taky dost usnadňuje cestování. Kvalita sedadel na první
pohled nic moc, ale ta zásuvka to tak nějak vykompenzovala :))
Po třech hodinách cestování jsme vystoupili na nádraží v Surabayi.
Nádraží tady jsou všechny dost podobné, ne příliš rozdílné od těch zastaralých
českých. Na prohlížení moc času nebylo, za dvě hodiny nám měl z jiného
nádraží někde na druhém konci města odjíždět navazující vlak. Spolu se
Španělkami a ještě dalšími německými trosečníky, kteří s námi cestovali do
Banyuwangi, jsme proto šli (tentokrát už opravdu zkušeně) mimo areál nádraží
sehnat taxi. Všechny ty otravné taxikáře, kteří tady obklopují všechna nádraží,
i jejich „super“ nabídky jsme tak nechali za sebou a hezky s taxametrem se
nechali dovézt až před naše nové nádraží. To už jsme všichni docela trpěli
hlady, a jelikož na nádraží byla podobně bídná nabídka občerstvení, jako bývá i
na těch starých českých, vydali jsme se na průzkum warungů, které jsme míjeli
cestou sem. Nic převratného jsme teda nenašli a docela už tlačeni časem jsme
byli nuceni poprvé v Indonésii vyzkoušet opravdové „street food“ – nudle
z šuplíku pojízdného warungu. No celá příprava mee goreng byla dost vtipná, ty pojízdné warungy jsou kapitola sama o sobě - nudle „kuchař“ vybral
z poličky, do které už předtím odložil předem osmažená vejce, pro vodu
lezl do nějakého barelu pod sporák, trávu, kterou do toho sekal, tahal taky
kdoví odkud. Když jsme odcházeli zpátky na nádraží
s nudlemi zabalenými
v papíru, měli jsme od nich ta nejmenší očekávání. Která se po tom, co
jsem oběhnul pár minimarketů a sehnal plastové lžičky, taky docela i naplnila.
Hlad byl ale příliš velký, takže jsme každý nějak dotlačili zhruba polovinu a
zbylá desetikoruna letěla do koše. Štěstí, že tu alespoň cena odpovídá kvalitě,
když už nic. Trochu pešek, že jsme si dříve nevšimli jedné alespoň o trochu
více průměrně vypadající restaurace na nádraží. Chvíli na to už jsme zase
nastupovali do vlaku. To načasování nám opravdu vychází. Zajímavé je, že tu
v podstatě na každém nádraží za kontrolou lístků (která poprvé probíhá už
v samotných prostorách nádraží a za ní je ještě dost prostoru na čekání)
vyhrávají nějací muzikanti, samozřejmě takoví ti „pouliční umělci“, ale aspoň
to trochu zpestřuje čekání.
 |
| Pan Warung a jeho kuchyně |
 |
| Nádraží v Surabayi. Kdybyste na té fotce chtěli najít něco speciálního, ztrácíte čas. Je to jen nudná fotka běžného nádraží... |
Pátek
Celou noční cestu až do Banyuwangi jsme prospali. Vzbudili jsme se až
ve čtyři, kdy vlak stál, všichni vystupovali a venku svítila cedule
s názvem našeho cílového města.
Začali jsme se rychle sbírat, ale pak jsme si uvědomili, že by tady měla
být ještě jedna zastávka dále, která je blízko přístavu. Nakonec ani
nevystupovali všichni, tak jsme to riskli, on pak už ten vlak stejně neměl
podle mapy kam pokračovat.
Za pět minut jsme teda vystoupili už na správné zastávce, což nám
potvrdila i přítomnost Španělek. Ty byly docela vtipné, nevím jestli měly
nějakou babskou cestovatelskou jízdu nebo co, ale byly docela v pohodě.
Mohly mít tak kolem 35 a asi jediná věc, co nás od nich celkem rozesmála, bylo,
jak si stěžovali, že na Bali nebudou mít na procestování skoro žádný čas. Že prý
už 11. 9. odlétají zpátky domů. Jejich dva týdny oproti našemu zítřejšímu
odletu musely být teda opravdu nabité… Společně jsme se za asistence nějakého
ochotného Indonésana, který vypadal že je tady v okolí zodpovědný za
turisty, dostali snadno a rychle k minibusu, podobnému jako jezdívaly mezi
Jeparou a Semerangem, jen asi o padesát let mladšímu a měl dveře (!!!). To
slibovalo docela rychlou jízdu, a taky že jo, za pár minut už jsme byli na
dohled od přístavu. Najednou jsme ale zastavili a všichni místní vystoupili,
nás turisty nechali uvnitř. Indonésané si prošli nějakou kontrolou, kterou my
jsme v pohodě objeli, a zase nastupovali zpátky. Tak jsme si s nimi
konečně prohodili role, byla to taková pozitivní diskriminace. Došlo nám, že to
asi bude bezpečnostní kontrola kvůli těm atentátům, které se na Bali
v minulosti staly, nechápali jsme ale, proč nekontrolují všechny.
Indonésie no, asi mají vlastní logiku a systém.
Trvalo to asi dalších pět minut, než jsme dojeli na malý trajekt. (A to
všichni v sedě, nikdo nestál! Asi nějaký lepší bus…) Loď plula pomalinku,
asi aby dodržela plánovanou hodinu na cestu, i když průliv by se skoro dal
přeplavat. Během cesty jsme počítali, jak dlouho vlastně na Bali budeme. Loď
měla připlout v 6 Jávského času, ale posouvali jsme hodinky, takže
v 7. Odlet do Kualy Lumpur jsme měli zítra v 19, tedy na rekreaci
máme přesně den a půl – 36 hodin. A rozhodli jsme se, že z těch 36 hodin
vymačkáme maximum. Bude to velice efektivní výlet. Takové cestování „Prambanan
style“: „Jé, to je krásné. Jedem dál!“ A tak jsme i začali konat. Týna měla
projitého průvodce a ještě v autobuse nám přesně vybrala místa, která
chceme vidět. Samozřejmě tak, ať je to logisticky sladěné, ať neztrácíme čas
zbytečným přejížděním. Já jsem mezitím zařídil všechny organizační věci a byli
jsme ready.
 |
| První výhledy na rýžová pole na Bali |
Prvních pár hodin (zhruba čtyři) jsme měli strávit cestou do Denpasaru
a následně po vlastní trase do Ubudu. Naprosto zbytečně jsme ale ještě chvíli
po vyjetí z trajektu zastavovali na snídani, a ztratili tři čtvrtě hodiny
našeho velmi drahého času. Jedinou výhodou zastávky bylo rychlé dobití
telefonu, na který jsme při noční cestě trochu pozapomněli a díky neustálému
využívání navigace a pro ověřování polohy baterka docela trpěla. Samotná cesta,
nepočítaje zastávku, se ale mezi „ztracené hodiny“ počítat určitě nedala.
Projeli jsme v podstatě celé Bali od západu na východ a měli jsme tak
takovou malou tour, jelikož okolí cesty bylo nádherné. Úplně jiný svět, než
třeba Karimunjawa, nebo i samotná Java. Bali je totiž z většiny
hinduistická země, a jedno se musí hinduistům nechat: na vytváření atmosféry
mají fakt talent. Kolem cest byly velmi často krásné chrámy, spousta domků měla
nádherné ozdobné brány, sochy na všech těch monumentech byly klasicky vyvedeny
do nejmenších detailů. Příroda se taky hodně lišila, kolem cest byla spousta
rýžových polí, kterých jsme jinde zatím moc neviděli, dále bambusy a nám dosud
neznámé druhy palem, a i to moře vypadalo úplně jinak. Bylo tady už na první
pohled nádherně, už z toho busu nám bylo jasné, proč zrovna tady proudí
takové davy turistů. Ty se zřejmě podepisovaly zpětně na kvalitě života
místních, jelikož většina domků tady byla docela na úrovni, vše vypadalo
podstatně čistěji a prostě o úroveň výše než Java, jak jsme ji měli doposud možnost
poznat.
 |
| Snídaňová zastávka. Byla tam fakt kosa, asi třicet stupňů... |
 |
| Zabitá třičtvrtěhodina. Aspoň, že tam byl ten klaun s čepicí... |
 |
| Nic moc lepšího jsem bohužel za jízdy vyfotit nezvládl. Ale i tohle je celkem prima, ne? :) |
Po krásné projížďce, naladěni ještě více než těsně po odjezdu
z Karimun jsme vystoupili kus před Denpasarem na nějakém parkovišti nebo
co to bylo. Odtud to bylo do Ubudu dvacet kilometrů, tedy blíže než
z centra, na druhou stranu jsme měli jen velmi omezený výběr taxíků.
Španělky dlouho neotálely a vzaly v podstatě hned první za 200 000
IDR, což se nám úplně nechtělo. Na Blue Bird linku se ale nedalo dovolat a
všichni zde přítomní taxikáři srdceryvně odmítali jet s taxametrem, což by
je na dvacetikilometrové cestě zjevně připravilo o mastnou marži. Tak jsme cenu
srazili alespoň na 150 a vezli se. Díky „dopravním situacím“ (rozumějte
zácpám), které jsou zjevně i na Bali běžné, jsme ale i ten kousek cestovali
něco kolem hodiny. Když nás konečně vyhodil před turistickým infocentrem,
nastal čas plnit plán.
Hned první tajtrdlik, který nás oslovil, jestli nechceme ubytování,
uspěl. Nač se plácat po městě a ztrácet čas, že jo. Sprchu měl, pokoj vypadal
čistě, za 120 na osobu i se snídaní, proč ne. Hlavně efektivně. Nahodili
jsme mobil na nabíječku, dali si rychlou ledovou sprchu a u domácího hned i se
slevou půjčili skůtr. Jelikož jsme měli hlad, abychom neztráceli čas, rozhodli
jsme se, že naši přesnou trajektorii doplánujeme při čekání na jídlo. Průvodce
nám doporučil nedalekou restauraci s údajně výborným indonéským jídlem, a
že tady jsme na nějakou dobu naposled, proč si tu rýži ještě dvakrát třikrát
nedat, že. Restaurace sice byla asi o dvě až tři kategorie dražší, než na co
jsme byli zvyklí, ale pod záminkou hojení ran po Karimunjawě jsme si
naobjednávali dobroty i s předkrmem. Než nám stihli donést čerstvého
lososa na bruschettě s koprem (jo,
fakt tam bylo docela draho :D), rozhodli jsme se, že to dneska vezmem skrz
jeden z chrámů (je jich tady údajně hned několik opravdu krásných) na
rýžové terasy, a jestli se povede, tak potom ještě večer na tradiční divadelní
představení. Zítra pak cestujeme do Denpasaru, kde jsou prý skvělé surfařské
pláže a odkud nám i letí letadlo. Pošušňali jsme si oba nad jídlem, které stálo
čtvrt milionu a kterého název už bych v životě nedal do kupy (jop, Týna
měla tandoori chicken, jak se ale jmenovaly ty moje mleté superostré krevety
netuším - řekněme třeba Mariana a Milada); a šlo se na věc.
 |
| Takový běžný plot... |
 |
| ...a sochy. Všude tady jsou sochy. |
 |
| Pěkné. A dobré. |
Jelikož mobil chvíli odmítal spolupracovat, respektive navigovat, tak
trochu naslepo jsme fičeli zhruba směrem, kde se měl nacházet náš vytoužený
chrám. Kupodivu ani na Bali totiž směrovníky nejsou ničím obvyklým, takže jsme
se nechali navádět lámanou pantomimou místních kolemjdoucích. Zanedlouho se
naštěstí telefon nechal ukecat, a tak nám cesta k chrámu zabrala zhruba
tři čtvrtě hodiny. Na místě jsme zjistili, že to teda asi není úplně ten
nejhezčí chrám, takový ten co leží na nějakém mořském útesu, který měl i
miniaturu v Legolandu. Moc jsme se tomu ale ani nedivili, když jsme teda
byli v podstatě uprostřed ostrova, odkud to k nejbližšímu pobřeží
bylo zhruba hodinu cesty… Každopádně i tak byl chrám moc pěkný, zase úplně něco
jiného, než jsme viděli do té doby. Docela v rychlosti jsme celý komplex
obešli,
 |
ačkoliv zůstávat o moc déle by stejně nemělo cenu, jelikož nic úplně
závratného k obdivování na půl dne tady nebylo. Vylezli jsme ještě po
uzounkých schodech na třípatrovou vyhlídku, načež nás napadlo, že by nebylo
špatné alespoň trochu dobít už zase polomrtvý mobil, bez kterého – jak jsme se
už stihli přesvědčit – bychom byli přinejlepším velmi neefektivní, přinejhorším
úplně ztracení. Tak jsme ho nechali na jakési improvizované stánko-recepci a
chvíli posedávali kolem expozice arény pro kohoutí zápasy. Docela rychle nám
ale došla trpělivost, a tak jsme se sebrali a vyjeli do hor na rýžové terasy.
 |
| "Tu s tím se vyfoť, takhle...a jdem dál, nestíháme." |
 |
| Nedostatek času nemusí nutně znamenat, že se vám někde nelíbí |
 |
| "Teď nějakou umělečtější, jako kdybychom tu trávili půl dne." |
 |
| Čím víc střech, tím víc chrám |
 |
| Zahrádka s kapličkou - nebo jak tomu hinduisté říkají |
 |
| Nevěděl jsem, co z těch fotek vybrat - bylo tam opravdu hezky |
 |
 |
| Kouhout, prý že snad trénuje kickbox na svůj příští zápas |
 |
| I na Bali mají zámecké parky |
Cestovali jsme asi hodinu po všelijakých lesních i polohorských
cestách, telefon zase na hranici života a smrti. Poslední čtvrtina cesty už
vedla mezi rýžovými terasami, a to vám byla zase krása. Kochali jsme se jak pan
doktor z Vesničky (naštěstí teda bez toho,
abychom trefili vrata nebo patník) a zastavovali, kde se dalo. Kouzlo místa
bylo srovnatelné s čajovými plantážemi v Cameron highlands – nádherné
dílo přírody ve spolupráci s člověkem, ze kterého sálala tvrdá, špatně
odměněná práce a jakási duchovní čistota –
 |
| Co se vám líbí více - čajové plantáže, nebo tohle? |
nedotknutelnost okolním spěchem,
technikou a ostatními „hloupostmi“. Zaujaly nás mimo jiné třeba přístřešky pro
krávy, které byly postaveny jen tak uprostřed kopce mezi terasami, přičemž
k nim nevedla ani žádná pěšina. Jak se tam dostaly, co tam dělaly? Kdo ví.
Celkově tady bylo podstatně chladněji, než na co jsme byli zvyklí, což se
podepisovalo na okolí – palmy, v nížinách vzrostlé a obsypané kokosy, tady
vypadaly zakrsle, jakoby pohuble, a po kokosech ani zmínky. Když jsme se
v rámci časových možností nasytili okolím, rozhodli jsme se dát zase
napapat i baterce telefonu, se kterým bychom domů už nedojeli, a zajít si do
některého z prázdných warungů na kafe. (Po té dlouhé cestě sem by dobré
kafe fakt bodlo.) Objednali jsme si „kopi Bali“ – kafe Bali, přičemž jsme ještě
nevěděli, že si objednáváme asi jediné kafe na světě, které se dá kousat. Ne že
bychom snad dostali nějakou kávovou čokoládu, donesli nám celkem slušný škopek
kávy. Ta se ale bez půl kila cukru nedala vůbec pozřít. Osobně vůbec netuším,
jak se dá dostat z kávových zrn tak extrémně silné aroma, ale do toho
hrnku jsme si oba nasypali snad deset lžiček cukru (bez přehánění), a pořád
chutnalo hrozně trpce a po sladké chuti skoro ani památky. Tak jsme tam tak
posedávali, koukali na terasy a přemýšleli, co s tím udělat, jelikož dopít
to opravdu nešlo, a nechtěli jsme být tak nezdvořilí, že bychom snad oba celé
kafe za deset korun nechali. Ucucali jsme teda každý asi čtvrtinu své porce,
slušně poděkovali a vydali se na zpáteční cestu.
 |
| První fascinující pohledy... |
 |
| Terasy zvrchu. Počasí na fotce odpovídá realitě, tentokrát bylo i nám chladno. Ne že by to snad po dvou měsících u rovníku bylo ještě měřítko... |
 |
| Asi už nevím co k tomu psát. Krásné vzpomínky |
 |
| Pohled zespoda |
 |
 |
| Atmosféru patřičně dotvářeli i místní, přenášející plné koše na hlavách |
 |
| Něco mi to hrozně připomíná, ale nevím co... |
 |
| Všimněte si přístřešků, ve kterých bydlí krávy. Jak a proč se tam dostaly, zůstává otázkou |
 |
| Jeden z vesnických chrámů |
 |
 |
 |
| Pohled zvrchu |
 |
| Všimněte si čurku vody z jedné terasy do druhé |
Po cestě zpět se docela rychle setmělo, takže jsme chvíli bloudili
setmělými vesničkami a lesy a pak se s večerním provozem docela snadno dostali
zpět do Ubudu. Bylo půl osmé a deset minut, když jsme zaparkovali před
informačním centrem. O půl mělo začínat jedno z tradičních představení, na
které jsme se chtěli jít podívat, takže jsme narychlo koupili jízdenky na zítra
do Denpasaru, u trochu podezřelé paní pak lístky na divadlo a šupem přes cestu
na představení. Turistická efektivita jak má být. Na co dovolená na dva týdny,
když se dá všecko stihnout za den a půl?
Představení bylo krásné (už asi nejsem schopen hledat další nová slova
tohoto významu). Do detailu provedené kostýmy, tradiční hudba a spirituální
příběh – a nebo jen divadlo pro turisty, kdo ví, každopádně mě to tu hodinu a
půl docela bavilo. Ve zkratce šlo o vystoupení o několika dějstvích o dvou
čarodějích, kteří se převtělí do monster a dobrý porazí zlého. Mezitím ještě
nějací vesničané a tak, takže byl mezi postavami docela zmatek a celkem jsme
teda ocenili vstupenku s předtištěným programem, díky které jsme příběh
pochopili. Možná pro lepší představu o atmosféře pomůže spíše video (fotek moc
nemáme, důvod asi netřeba vypisovat…): http://www.youtube.com/watch?v=OKky3rdSFV4
Vstupné stálo 160 korun, což teda byla na dosavadní indonéské poměry docela
pálka, ale co naplat, efektivní dny bývají drahé.
 |
| Přichází první z monster, to hodné |
 |
| Á - kalamajka mik mik mik, oženil se kominik! |
Po představení jsme už docela vyhladovělí našli tak trošku jiný warung,
než na jaké jsme byli zvyklí. Skoro bych ho přirovnal k restauraci,
s těmi pouličními vozíky i polootevřenými garážemi z ostatních částí
Indonésie se to nedalo srovnávat. Přesto celkem fajn ceny, holt zlatá
konkurence… Doma jsme pak ještě dodělali pár nezbytností a šli se směle vyspat
do dalšího náročného dne.
Sobota
Po efektivním spánku jsme si opět přivstali. Balení nám už jde od ruky,
snídaně nebyla špatná ale zlaté ubytko v Jogji. Během jídla jsme stihli
naplánovat den (rychlá obhlídka trhů v Ubudu, v 9 bus do Denpasaru,
tam nakoupíme zbytek dárečků, něco posurfujem a pak už směr Koala Rum Pur),
zabookovali jsme ubytko na večer v KL a s batohy na zádech vyběhli na
trhy. Ty byly uzpůsobeny zřejmě především pro místní, takže jsme se dočkali asi
poslední opravdu indonéské atmosféry – mezi spoustou barevných květin a ovocí a
sem tam nějakých suvenýrů na sebe místní pokřikovali, rozbalovali stánky,
nakupovali vše, co zrovna potřebovali a bavili naše smysly. Abych zapadl,
nakoupil jsem nějaké „snakefruit“ – hadí ovoce, což byla docela sranda. Paní
trhovnice vypadala trochu překvapeně, když jsem na otázku „kolik kilo“
odpověděl „dva kusy“. Docela rychle jsme to tady ale zabalili, aby nám náhodou
předplacený minibus neujel. S dopravou to tady pořád není žádný zázrak…
 |
| Ranní atmošku v Ubudu opět dotvářejí místní s košema na hlavě a všudypřítomný klid, jako by se město mělo probudit až někdy po poledni |
 |
| Místní se pomalu sjíždějí na trhy |
 |
| Od květin přes kokosy až po suvenýry |
 |
| Trhy nepůsobily nijak extra přivětivé, ale zajímavé (a fotogenické) teda byly |
 |
| Podsvětí |
 |
| Obchodní rutina i na stará kolena |
 |
| Ty barvy! |
 |
| Příprava čínských dobrot |
 |
| No a zase všude sochy. Pokud máte rádi historii a umění, Ubud byste na Bali neměli vynechat |
Cesta utekla docela rychle, to okolí cest je tady opravdu zábavné. Zase jsme viděli několik obřadů, spoustu
menších i ještě menších chrámků, několik obchodů s velmi zajímavým
vyřezávaným nábytkem, prodejnu hinduistických soch (mít limit na kufr 500 kilo,
už nám jedna stojí na zahradě) a milion dalších zajímavých věcí. Fajn bylo, že
jsme jeli v dodávce se sedadly, ne žádném opravdovém indonéském buse, takže
ta cesta byla docela i pohodlná, na druhou stranu mě občas bali-ský styl
předjíždění dostával do kolen – proč je potřeba předjíždět i přesto, že naproti
jede asi pětkrát tak velký kamion, asi nepochopím. Ale tak aspoň jsme dojeli na
čas. Na Bali nám zbývalo už opravdu jen pár hodin, pokud nemám počítat čekání
na letišti tak přesněji pět a půl. V rychlosti jsme obhlídli pláž Kuta
(nebyli jsme úplně v centru Denpasaru, ale na jihu, takže k moři to
byl naštěstí jen kousek) a běželi jsme hledat nějakou surfařskou školu. Ať těch
pár hodin na prkně stojí za to. Po prvním neúspěchu v Hard Rock hotelu
(draho) jsme hned napodruhé natrefili na relativně levnou (700 Kč/os.) a
poměrně spolehlivě vypadající školu. Lekce klasicky dvě a půl hodiny + pak
hoďka surfování samostatně, sprchu a dokonce i bazén měli – berem. Lepší vlny
měly podle informací z Hard Rocku přijít kolem druhé, což už ale bylo na
nás pozdě, tak jsme se domluvili na jednu hodinu, shodili batohy a šli dohledat
zbytek plánovaných suvenýrů.
 |
| Moře! Jsme tady |
 |
| První drinky na pláži v Denpasaru/Kutě. Čaje, samozřejmě |
Povedlo se, doběhli jsme akorát na čas, a mohlo se začít. Dostali jsme
pro sebe instruktora, už ani nevím, jak se jmenoval. Prvně že prý teorie. A tak
nám patnáct minut u bazénu vykládal o vstávání na prkně, jak chytit vlnu, jak
padat, jak vozit surf proti vlnám… Poučné, rozhodně nám to pak urychlilo učení,
a o to víc jsme se pak těšili do vody. Ještě jsme si vše párkrát vyzkoušeli na
pláži na písku a hop do vody. Ukázalo se, že to není až taková sranda, jak jsem
čekal, asi hodinku jsme se vyloženě plácali, než Týnka poprvé chytla vlnu a
alespoň kousek na prkně ujela. Chvíli potom se začalo dařit i mi, a tak jsme se
vozili a užívali si volna a tepla a bylo nám fajn. Zajímavé bylo, jak vysoké
vlny na docela mělkém břehu jezdily, a jak se v podstatě z ničeho nic
vynořovaly kus od nás, jako by byl dvě stě metrů od břehu nějaký dlouhatánský
motor, který je vyplivoval. Pláž byla opravdu hrozně dlouhá, hlavně oproti těm
soukromým pískovištím na Karimunjawě to byl dost nezvyk. Všude kolem další
amatéři, no alespoň jsme si nepřipadali tak marní. Párkrát jsme si dali pauzu
(je to docela záběr, o to víc, když za sebou máte celodenní přesun a den
„efektivního cestování“. Docela náročné vždycky bylo hlavně dotlačit prkno
proti vlnám zpátky…) No, potenciál pro zábavně strávený čas to surfování teda
rozhodně má, chtělo by to aspoň tak týden, jako na horách na snowboard. Nakonec
jsme si ještě zablbli ve vlnách, což byla úplně super rozlučka s mořem a
Indonésií. Po moři jsme si pak dali ještě rychlou koupel v bazénu a
sprchu, načež mě trochu naštvala ta naše škola. Před odchodem na pláž jsem se
jich totiž ptal, jestli máme v ceně i fotky, a nebo si to mám nějak
zařídit sám, a oni jakože v pohodě, nestrachuj se, fotky budou. Na pláži
se opravdu slečna s foťákem objevila, ale když mi je pak nakonec
ukazovali, řekli si najednou o další dvě stovky. S tím jsem je poslal do
háje, už tak si od nás vzali dost, a tak jsme naštvaně odešli bez fotek.
 |
| Krásná pláž, i když možná trochu přelidněná, na naše zvyky |
 |
| ...ale vrátil bych se tam hned. |
Kvůli složitému systému jednosměrek jsme museli kus jít pěšky, než jsme
si vzali taxi, abychom zbytečně neobjížděli půl města. I tak jsme pak ještě
docela dlouho zůstali trčet v zácpách, a tak jsme byli nakonec rádi, že
jsme ani nevyužili té extra hodiny, kdy jsme mohli sami surfovat, a
z pláže jsme odcházeli dříve. Vtipné bylo, že i to letiště bylo docela
hodně v tom místním architektonickém stylu, takže i u vstupu na runway
stála typická cihlová brána. Přeházeli jsme rychle věci z batohu do
batohu, abychom se vešli do limitu, nechali si je „zafoliovat“ (po zkušenosti
z letu do Jakarty to bylo už tak nějak samozřejmé) a vydali se na jídlo do
bezcelní zóny utratit zbytek peněz. Ukázalo se, že pojem „bezcelní zóna“ tady
asi pochopili podobně, jako na Karimunjawě princip pyžama, jelikož vše bylo asi
o polovinu dražší, než „se clem“. A tak jsme si dali za stovku poslední nasi
goreng, respektive mee goreng, napsali jsme pár řádek sem a s asi
čtyřicetiminutovým zpožděním odletěli směrem Malajsie.
 |
| Ta typická architektura tam je opravdu prostě všude |
 |
| Pomníček s typickými hindu oběťmi. Graffiti značí přítomnost "západní" civilizace - jinde na cestách jsme je prakticky neviděli |
 |
| Jako suvenýr si domů vezeme jednoho z plantážníků |
 |
| A i na letišti se s námi loučila Balibrána. Bye Indonesia! See you soon. |
Na letišti v Kuale Lumpur (tentokrát jsme přiletěli na to menší,
určené pro nízkonákladové lety) jsme ověřili platnost lístků na autobus, který
jsme přikupovali rovnou k letence, a šli si dát po dlouhém půstu
v Indonésii zase jeden starý dobrý západní McDonald’s. U toho západního
jídla nás poprvé tak trochu přepadla nostalgie, že to už vlastně všechno končí,
že zase bude nějakou chvíli trvat, než se do Indonésie a sem podíváme, a že
bylo fakt krásně. Najedli jsme se, dovzpomínali a sedli na bus, který nás měl
snad dovézt na KL Sentral, do centra Kualy. Jen jsme nastoupili, začal nás
přepadat spánek. Já jsem odpadl hned, Týnka se chudák chvíli nervovala, jestli
jedeme správně, jelikož jsme pořád projížděli mezi palmovými plantážemi, město
nikde. Každopádně náš asijský „co už“ přístup nakonec ovládl i ji a tak jsme se
vzbudili až hlukem vystupujících lidí. Posbírali jsme rychle věci a vylezli
ven, kde už to vypadalo o poznání městštěji. Řidič nám ještě potvrdil, že jsme
na KL Sentral, což nebylo na první pohled poznat, a tak jsme šli s klidem
shánět teksi. Vycepovaní z cest už jsme se nenechali unést a odmítali
první předražené nabídky a ani odmítání taxikářů vézt nás s taxametrem nás
nikterak nevyvedlo z míry. Po prvních odmítnutích řidičů postávajících
kolem busu jsme mávli na kolem projíždějící taxík, který netušil, že právě
přijel bus s „naivními“ turisty, a ten nás už bez problémů vzal na
taxametr. Zamávali jsme podvodníčkům a za polovinu původní ceny, tuším, že za
40 korun, jsme se dostali kousek za Sentral market, u kterého jsme měli bydlet.
Tady jsme se chvíli motali, ve tmě a s bídným návodem se hledalo špatně, a
tak jsme se poptávali údržbářů i kolemjdoucích, ale o hostelu Matahari nikdo
neslyšel. Až u konkurence jsme uspěli. Uvnitř vypadal hostel docela
v pohodě, náš pokoj taky, i když místa tady bylo sotva na postel a naše
dva batohy. Na zemi jsme ale nespali, že jo, takže koho zajímá místo kolem.
Dobrou.
Neděle
Snídaně mě tady nikterak neuchvátila, máslo vypadalo, že je naškrábané
ze zbytků sesbíraných po okolních hotelech, marmeláda taky nijak extra
nepřesvědčila. Týna se do toho statečně pustila, já jsem si mezitím alespoň
užíval výhledu, jelikož kuchyně byla až na střeše budovy, tuším v šestém
patře. Následoval každoroční extrémní maraton výběru předmětů a tvorby rozvrhu.
Moc se nedařilo, a tak i s následným odpočinkem jsme do ulic vyrazili
někdy kolem třetí hodiny.
Po dlouhém rozmýšlení jsme se rozhodli najíst v indické vývařovně
u Yousoofa. Jaj, jak mi teď ta Indie chybí. I když jsme byli v něco jako
warungu, jídlo tady bylo oproti tomu indonéskému o poznání kvalitnější a taky o
dost pálivější. Ale výborné. Pak jsme si ještě prošli Sentral market a
nakoupili pár suvenýrů i sobě, mimo jiné docela pěkný sushi set. Abychom se moc
neunavili (a nemuseli s sebou všechny ty bebechy tahat), stavili jsme se
odložit si a odpočinout si zpátky na hostel. Tady nám mimo jiné už stihli i
potvrdit další noc, takže jsme nemuseli hledat nic jiného ani se zbytečně
předčasně vracet do domova. Kolem půl sedmé jsme pak vyrazili na poslední noční
lov v Asii.
 |
| Masjid jamek |
Docela s přehledem jsme i bez mapy našli nejbližší metro směrem ke
KLCC a uvědomili jsme si, že nám to tady už docela přirostlo k srdci. Za
těch pár týdnů jsme se už oba v centru docela orientovali, takže jsme při
klidné chůzi mohli rozmýšlet, jak snadno jsme se nakonec přenesli přes všechny
zápory Kualy Lumpur. Jak nám už v podstatě skoro nevadí to horko, které
nás ze začátku hrozně trápilo, nějak jsme se přenesli i přes ten občasný smrad
a zorientovali se v nepřehledné dopravní situaci. Když jsme dorazili
k metru, na chvíli jsme zaváhali, jelikož jsme došli ke špatné lince (správná
stanice, jen blbý vchod). K našemu překvapení nám velmi slušnou
angličtinou pomohl zdejší uklízeč, který zrovna vysypal nejbližší koš. Ha,
další markantní rozdíl oproti Indonésii: tady mluví anglicky fakt všichni.
Život v Malajsii se najednou zdál o tolik snazší, než předchozí
dobrodružství u sousedů. Když jsme pak vylezli z východu metra, Petronas
towers nás zase očarovaly úplně stejně, jako když jsme je viděli poprvé. Těžko
se to popisuje, asi ještě hůře fotí, ale ty dva světelné nože, zaříznuté do tmy,
musí imponovat všem, kdo je na vlastní oči takhle zblízka vidí.
 |
| "Nejsmutnější budova ve městě" - stojí hned vedle KLCC a jen pozoruje, jak si všichni fotí větší dvojčata |
 |
| Asi první povedená večerní fotka KLCC. I tak ten kontrast s oblohou pořád úplně neodpovídá realitě |
Obešli jsme je naposledy kolem, jako když sup krouží pod svou mrtvolou
a chystá se odletět (vím, většinou krouží spíš nad ní a chystá se žrát, ale to
by v našem případě úplně nesedělo. I když…). No obešli jsme celý komplex,
prťaví mezi všemi těmi budovami kolem, stejně jako jsme byli ještě nedávno
v Singapuru. Pofilosofovali jsme nad rozdíly mezi Indo- a Malaj- siemi a
udělali si pár posledních fotek, které se i přes obrovský kontrast budov a
oblohy neobyčejně povedly. Pak došlo i na to jídlo, nejprve Týna dostala hlad a
já jsem odmlouval, tak si zašla do supermarketu pro sushi, načež jsem dostal
chuť i já, a tak jsme se přesunuli klasicky do food courtu pod KLCC. Vědomí, že
na zřejmě dlouhou dobu naposledy večeříme v Asii, bylo poněkud smutné, ale
sladkokyselé kuře respektive nasi goreng rychle zvedly náladu. Po večeři jsme
se vydali na další procházku, tentokrát jsme se nechávali bavit barevnou
fontánou, ke které dnes i hrála hudba. Prošli jsme se i tím blízkým parkem, u
„fotofontány“ (která svítila tak, že nebylo potřeba blesku) jsme se vzájemně
vyfotili se skupinou nějakých japonských turistů, prošli jsme se po můstku
v parku a pomalým krokem se sunuli k metru. I tohle místo nám bude
chybět. Na jednu stranu už se oba opravdu těšíme domů, na druhou stranu…asi to
znáte, taková ta cestovní nostalgie. Bylo fajn, ale nové věci jsou na obzoru.
 |
| Jak měsíček na hnoji. Poslední asijská večeře |
 |
| Vodostroj |
 |
| Křižik by tu na ně byl pyšny jak cyp |
Jen co jsme vylezli z metra, uviděli jsme 7Eleven (taková večerka,
co tady je na každém rohu) a vzpomněl jsem si, že jsem po návratu ještě neměl
ani jednu vanilkovou colu. Yay! Pak už jsme zamířili k Chinatownu, kde
jsme byli poprvé opravdu odhodláni ještě nějaký nesmysl nakoupit. Trochu nás
pak zaskočilo, že už v 10 se tady všechno balí, na druhou stranu byla
neděle, což brzký konec tak nějak vysvětluje. Stánek s NFL dresy už byl
zavřený, a tak jsem si nasmlouval alespoň slušnou cenu za zaručeně pravé Calvin
Klein trenky. Za šedesát jedny, a že vypadaly obstojně – celkem fajn ne? Calvin
by valil bulvy, za kolik se dají jeho trencle sehnat. Pravda, stálo mě to dost
úsilí a nenakoupili jsme hned u prvního stánku, ale vyplatilo se. Už se těším
na tržnici do Česka, však já těm Vietnamcům ukážu, jak se smlouvá v Asii…
:D Prošli jsme pak ještě zbytek balících se trhů tam a zpátky, nakoupili na
dobrou noc pár nanuků a šli domů. Vtipné je, jak jsem si zvykl říkat všemu
„doma“ – stačí, že máme někde věci a zaplacenou postel a najednou je to doma.
„Doma“ se nám propadla postel, což jsme hbitě spravili (zlaté české ručičky), a
já jsem pak vydržel ještě někdy do tří psát blog, než jsem se přidal ke spící
Týnce.
 |
| Čajnataun |
Pondělí
Vzbudili jsme se s postelí pořád ještě rovně stojící, což nás
docela překvapilo (a potěšilo), vyzvedli jsme vyprané prádlo, které jsme včera
nechali na vyprání na recepci, ať máme alespoň v čem cestovat zpět domů,
zabalili jsme se (není nějaké mistrovství světa v balení? Myslím, že
bychom měli solidní šance na medaile), a vyrazili na bus. Naposledy jsme si
počkali na Metrobus s nepravidelným řádem, čekání nám ještě zpestřoval
vysmátý indický kuchař, který si zvesela umávával placky (jakože s tím
těstem mával a ono se natahovalo, vypadalo to docela efektně).
 |
| V popředí Metrobus (zvaný též Chaosbus), v pozadí obrovská budova Maybank |
 |
| Takovou placku bych nedal ani s válečkem, natož si s ní ještě házet |
Bus nás dovezl klasicky pár stovek metrů od domova. Těch pár minut
chůze byly docela napínavé, ani jeden jsme moc nevěděli, co máme čekat. Ne že
bychom snad byli tak naivní a těšili se na famfáry a zástupy mávajících dětí –
o to nepříjemnější ale ten pochod byl. Naštěstí jsme měli jen pár hodin, během
kterých se musíme zabalit, skočit nakoupit a ideálně co nejdříve vyjet.
Atmosféra při našem příchodu byla vlažná asi jako včera večer napuštěná vana.
„Jo, nazdar, jak bylo, my se máme taky fajn, tak jo, já si jdu dělat svoje…“
Nijak extra jsme se nerozkecávali, vytáhli jsme kufry, když tu na nás naskákali
ti dva malí špunti, kteří se zrovna vrátili ze škol(k)y. Ha, vida, tak přece
jenom to snad není tak strašné. Objektivně, tedy bez náboženských předsudků a
manipulace rodičů, jsme tedy relativně obstáli. Po hodince balení jsme odešli
nakoupit koření a další obdobné suvenýry, které je třeba dovézt co
nejčerstvější a nebo se nám prostě předtím nechtěly tahat. Naposledy jsme se
pobavili zásobami rýže a kondenzovaného mléka, politovali hromady levných ryb
plácajících se v pár deci vody a dali si rychlý západní oběd v podobě
Subwaye, jelikož na nic jiného než fastfood nám nezbýval čas. Horko těžko jsme
vše docpali do kufrů, přičemž ten můj se zdál na váze jen tak tak v limitu
(z 30 povolených kilo mi pak na letišti navážili 29,8, takže jsem byl pořád ještě
docela dost neefektivní…) Rychle jsme se rozloučili (ne, slza překvapivě
neukápla…), ačkoliv i té atmosféry mi nakonec bylo docela líto – přece jenom
chovali se k nám povětšinou pěkně, věřím tomu, že my k nim taky, a
nakonec to bylo (minimálně v mých očích) to „bezchybné, mír a lásku
přinášející“ náboženství, které opět a zase vykonalo opak toho, k čemu
bylo stvořeno. Možná se pletu, ale asi i ten Lennon věděl, o čem to zpívá. Co
se dá dělat, shit happens, každý svého štěstí strojvedoucí, my jedem dom.
Dodrncali jsme se s kufry na zastávku, kde jsme už ani nečekali na
bus a rovnou zamávali na první kolemjedoucí taxál. Času nebylo na zbyt. Zvolili
jsme šťastně, i v tom taxíku jsme se skrz všechny zácpy a trefiky na
metro/městský vlak sunuli nekonečně dlouho. Vlak jsme ale trefili krásně,
respektive těsně, vystáli jsme frontu a proběhli turnikety akorát do
zavírajících se dveří. Další vlak měl jet až za půl hodiny, takže jsme
minimálně na nervách ušetřili dobrých pár hodin života navíc. Chvíli jsme se
potom na mezizastávce hledali, než jsme dobloudili ke KLIA express vlaku, který
za mastný poplatek (210 korun, tuším) vozil z centra KL na letiště.
Zvažovali jsme ještě alternativní cestu, která by vyšla o dost levněji, ale to
jsme měli vyjet už předevčírem, abychom to na letiště v klidu stihli. Ta
zdejší městská doprava mi chybět nebude. Je neuvěřitelné, kolik času musí
místní strávit na cestách po městě. Zlatá Ostrava, Praha, Londýn, Singapur a já
nevím kde všude ještě. Zlatá hodina v MHD.
Rychlý let zpátky už popisovat nebudu, ne že bych byl líný, ale po
všech těch příhodách a zážitcích už bych to tady jen ředil nesmysly. Pár věcí
ale možná přece jenom za zmínku stojí:
- Etihad by se měl zamyslet nad modernějším způsobem check-inu, stát
tři čtvrtě hodiny ve frontě je otrava
- letiště zaměstnává jediného schopného logistu v Kuale Lumpur –
cestovat mezi terminály monorailem je docela cool
- turbulence v Boeingu 777-300 pro 500+ lidí jsou stejně (ne-li
více) adrenalinový zážitek jako dračí dráha v Legolandu. Propadnout se
v takovém stroji z ničeho nic o metr dolů není nic pro lidi
s citlivým močovým měchýřem
- letiště v Abu Dhabi by mohlo poslat svého logistu na stáž do
Kualy Lumpur. Tlačit tři lety jednou bránou je chyba hodná Mošnova, o to spíš
když se v té bráně musíte mačkat a dohadovat s Afričany, kteří se (k
mému zklamání) chovali jako zvířátka
- dálkové lety jsou cool – slušná večeře, veškeré pití zdarma, obstojná
databáze filmů, pro menší lidi i relativně pohodlný spánek. Pro větší lidi
otlačená kolena
- film Velký Gatsby je zábavný, i když se vám chce opravdu hodně spát.
Nedoporučuju k usínání
- po dvou měsících v tropech je v Berlíně, omlouvám se za
slovník, fakt svinská zima. O to spíše když prší a vy naivně cestujete v sandálkách
a kraťasech. Svou zimumilnou náturu budu asi ještě hodně dlouho hledat…
- v Evropě mnohem více hrotí bezpečnostní kontroly na letištích
- na Budapešťském letišti mají protivný personál a málo zásuvek
 |
| Vítejte v Maďarsku! |
- městská hromadná doprava v Evropě je absurdně jednoduchá a
docela dost drahá
- metro v Budapešti je neuvěřitelně staré, v životě bych
nevěřil, že takováhle popelnice (fakt že to tak vypadalo, mrkněte na obrázek) může
ještě jezdit, obzvláště když i v chaotické Malajsii mají pěkné nové vlaky
- je těžké nebýt upřímný nebo si muset vše nechávat pro sebe a naopak, může
být docela výhoda, že čeština v zahraničí není nijak známý jazyk. Budu si
muset hodně rychle zvyknout dávat pozor na pusu
- jihovýchodní Asie mi bude chybět. Vše je tam úplně jiné než doma, a je tam opravdu, opravdu nádherně
A je to. To je vše. Jsme doma. Nečekal jsem, že tyhle věty budu psát
tak strašně brzy, ale krásné chvíle, jak známo, utíkají nejrychleji. A že to
léto uteklo… Snad poslední tři myšlenky mi přicházejí na mysl:
1) Cestujte. Stojí to za to.
2) Zvládne to každý. Myšlenka, že byste něco „nezvládli“, je
nesmyslná.
3) Mějte mysl otevřenou.
Jediný způsob, jak si neužít cestování, je cestovat s předsudky a
škatulkami.
"Svět je kniha a ten, kdo necestuje, jako by přečetl jen jednu stránku."
Sv. Augustýn
Žádné komentáře:
Okomentovat