28. 7.: Nečekaně vydařená neděle

29. 7. 2013, 12:14

VTIP:

"Honzo, koupil jsi během dovolené nějaké suvenýry?"

"No, nakoupil jsem jich hodně, ale na zpáteční cestě jsme to všechno vypili."

REALITA:

Půllitr čepovaného piva tady stojí 120 korun.

Obědová pohoda...

…a stejně pozitivní, jako jsem se snažil být vtipem v úvodu, byla celá neděle. Fajn den! Nezačala ale úplně až tak skvěle. Jednak malému Josephovi se přihodilo s botami to samé co mi, jen tentokrát nešťastníkovy boty za sebou neměly ještě snad ani celý kilometr chůze. Na to mě pěkně naštval Daniel, ten nejstarší Číňan. Umýval prvního psa, mohlo být tak 9:30. Říkám mu: „Domyj psa a přijď na snídani, ať máš pak na oběd zase hlad. Navíc tu teď byla sestra Týna a říkala, že máš snídani hotovou na stole. Zbylé dva psy domyješ potom.“ „Jojo“, pokýval, jak to dělají všichni ti natvrdlí ťamani, ať už rozumí nebo ne. Pro jistotu jsem mu to ještě pomaleji zopakoval. Cestou na svoji snídani jsem pak potkal Ester, jeho sestru, jak vede ty dva nejmenší do klučíčího domu. „Daniel už půjde na snídani a tam je nebude mít kdo hlídat, vem je zpátky.“ Tak je zase zavedla zpátky do holčičího. Já jsem si dal snídani, psal jsem na blogu a Daniel nikde. Děcka tady mezitím samozřejmě zlobily a otravovaly všechny kolem, tak jsme jim pustili film. Po hodině a domytí všech psů se konečně objevil. Mezitím, co jsem se mu snažil domluvit, třikrát odešel, což mě vytočilo už úplně. Ruth mu nacpala snídani, kterou s nechutí snědl, samozřejmě za hodinu byl oběd, na který neměl hlad…

To jen tak něco ze života, z praxe, ať nepíšu jen o svých objevech Ameriky. Holt, i děti tady občas zlobí. A tak tu žijem.

Další oběť divokých psích her, Joseph. Ze svých roztrhaných
bot si moc nedělá. Zatím...

Mezitím Týnka dle pokynů „shora“ vařila rýži (to je v tom jejich rýžovaru celkem easy, i když bych nerad podceňoval hodnotu práce ostatních), zeleninu a vajíčka s buřtem. Tentokrát s klasickým párkem, onehda jsme ale měli vajíčka s nějakou čínskou klobáskou, to jsem zapomněl vyfotit, ačkoliv k vidění na nich nic extra nebylo. Zajímavá ale byla chuť – už od začátku se mi zdály ty vajíčka s buřtem nějaká sladká. Tak se ptám tety jen tak nezávazně, jestli do toho jako dávají cukr, že to chutná zajímavě (to jsem nekecal, špatné to fakt nebylo). A ona na to že ne, že to ta čínská klobása je sladká. What? Vypadala jako celkem slušně ostrá česká papriková klobása a prosladila celé vajíčka? Ale říkám, bylo to fajn, taková docela příjemná nasládlá chuť. Zpátky ale ke včerejšímu obědu. Ten se povedl, najedli jsme se a šli si schrupnout, respektive číst. Týna si mezitím vytřepala ze všech možných věcí mravence, kterých má v pokoji „požehnaně“ a prožírají jí i některé prádlo. Seslalo je samo nebe… Já jsem dopsal blog, dali jsme si kus zmrzliny, kterou jsme si koupili posledně v Giantu (já zas začínám s kafem, do toho oříškového instantu je ta čokoládová zmrzka v tom vedru jak dělaná).

Pohled od BB Plaza - taková běžná KLumpurská ulice

Pak už přijel Matthew, ten odchovanec domova co nám tehdy radil kam se v Malajsii podívat. Byli jsme domluvení, že spolu zajedeme do centra ještě se trochu projít po městě. Přijel svým zánovním (ale pěkným, zachovalým) Protonem, kterým nás pak i vezl. Cestou žádné zácpy, hladká doprava, takže když jsme přijížděli na místo, střízlivě jsme odhadovali, že bychom v danou chvíli nejspíše ještě čekali na zastávce na první bus… No, nebudete tomu chtít věřit, ale v centru není úplně jednoduché zaparkovat, každopádně jsme teda našli garáž, ve které jsme se prostě postavili na jeden bok ke stěně (úplně mimo parkovací místo), tak jak se to tady prý dělá :)

BB Plaza - spousta a spousta elektroniky na
jednom místě

Ukázalo se, že jsme na východě města v části, ve které jsme dosud nebyli. Trochu jsme pochodili „nákupní centrum“, pod kterým jsme parkovali (spíš taková vícepatrová tržnice, něco jako Kota Raya), a zamířili jsme do dalšího, tentokrát na techniku zaměřeného nákupního centra. Potřeboval jsem minimálně myš, mimo to se mi rozpadá nabíjecí kabel k iPhonu (nj., dva roky od zakoupení, Apple to má asi taky pošéfované). Elektronákupní centrum – BB Plaza – bylo zajímavější, než jsem čekal. Pět pater elektroniky a veškerého příslušenství k ní. Takových top 20 českých online obchodů s elektrem na jednom místě. Něco takového jsem v Česku asi nezaznamenal. Tam jsme dobrou chvíli strávili. Hlavně nás (minimálně mě) zaujaly právě myši. Dají se tu koupit obyč myšky od 5 ringgitů až po hráčské myši za 2 tisíce i více. Celkem husté stroje, na to že to je jen doplněk k PC. To by bylo, abych si i já nevybral… Dále nás trkly odvětrávací podložky pod PC, které by se hodily když sedíme mimo stůl, žádnou jsme ale nevybrali; zkusili jsme si pohrát s MS Surface (ten nový tablet od Microsoftu), z toho jsem měl já podstatně lepší dojem než Týna; hledali jsme i náhradu za můj obal na iPhone, který už má nejlepší za sebou (skoro nemožné, drtivá většina obalů už byla na iPhone 5) a obal na Týnky Kindle (úplně nemožné, Kindle se tu v podstatě ani nedá sehnat – asiati asi nečtou…).

S Baníkem mezi mrakodrapy

Musím se pochlubit - má nová myš v akci. Za stopade
zatím vypadá jako dobrý nákup, snad vydrží

Co teď? Řešíme co dál a Matthew si usne...

Po tom, co jsme se dostali z obchodů, jsme dlouho uvažovali co dál – KLCC? Chinatown? Oboje už máme za sebou a navíc je to celkem daleko. Nakonec jsme se rozhodli, že se prostě půjdem projít po okolí. Kousek od nás by měl být i jakýsi Bitang walk, třeba to bude zajímavé. Rozhodnutí se ukázalo jako výborné, okolí stálo za to – motat se takhle v podstatě bez cíle mezi obrovskými budovami, palmami a spoustou asiatů má své kouzlo. Viděli jsme ledasco, mimo jiné třeba policejní slunečník, pod kterým vegetovala banda lenochů (rozuměj policajtů); nebo třeba ulici s masážními domy, mezi kterými se nejnápadněji nabízely ty domy, před kterým stál houf „masérek“ (jinak si troufám tvrdit, že zbytek nabízel opravdu masáže). Postupně jsme došli až k Bitang walku, což se ukázala být další čínská čtvrť, nabízející především jídlo. (Byl tady ale i celkem solidně dlouhý podchod, ve kterém jste si mohli koupit ledasco ušitého z látky – trička, dresy…vše samozřejmě „pravé“.) Ikdyž to nebyl žádný Chinatown, atmosférou číny to tam fakt dýchalo a někteří „číšníci“ byli opravdu HODNĚ neústupní ve svém nabízení. (Jeden z nich Týnce i přes její třikrát „NE“ skoro objednal…) Ačkoliv jsme byli celou dobu 

Bitang walk

rozhodnutí, že dneska zkusíme americký řetězec restaurací T.G.I. Friday’s (který je tady asi o třetinu levnější než v ČR), tady jsme dostali celkem chuť na něco čínského. Navíc Matthew je čínského původu, takže se docela vyzná. Doporučil nám ale spíše bistro, které je u Sunway Lagoon (tj. ten akvapark kousek od nás se sfingou a pyramidou). Ok, pojedeme tam, stejně je to po cestě domů. Mezitím jsme viděli ještě několik docela slušně velkých krevet, „vůbec ne prominentní“ Nissan GTR v docela fajnšmekrovské úpravě a… Když jsme odcházeli z Bitang walk, odbočili jsme do ulice kolmo k té s restauracemi. Prošli jsme kolem bloku bytů, které byly otočeny směrem k Bitang walk a došli k ulici rovnoběžné s ním. Naskytnul se nám pohled do zákulisí, který nám chuť na čínu zase trochu zchladil. Mimo jiné zde například jeden Číňan v kyblíku smáčel nudle, načež mu slušná hrst vyklouzla na zem. Nerozpakoval se a plácnul to zpátky do kýble, jako by se nechumelilo. Ikdyž s tím tak nějak v duchu počítáte, když vidíte něco podobného na vlastní oči, docela vás natáhne…

Maminko, tatínku, tak tady trávím své léto :)

Policejní "stanice"

Ten stánek přímo uprostřed - to je stánek s duriany

Odbočka na tu slavnou álej

Jak že je ta písnička s těmi lampiony?

Krevety velké jako koňská hlava! Nebo trochu menší no...

Detail. Na špejle tu napíchnou asi všechno

Krám s ovocem

Jedna z nespočtu restaurací

Ti nabízeči byli fakt neodbytní. Tak jsem vytáh šroubovák...

Asi to holt vynáší, ty restaurace

Zákulisí - o ulici dále

Připadám si dost malý...

To už jsme byli na cestě zpět k autu. V centru jsme se docela motali,  Matthew měl trochu problém se svou navigací (a to jak ve významu „navigačního smyslu“, tak „autonavigace“), nakonec jsme se ale z města úspěšně vymotali. Mimochodem, náš nový kamarád byl docela fajn společník, cestování po městě s ním bylo zase trochu o něčem jiném než sami na vlastní pěst, takže jet s ním byl taky super nápad :) Celé to chození dostalo po dlouhém skorosamostatném cestování takový fajn jiný, zpestřující náboj. Cestou jsme se rozhodli, že teda nepojedeme na čínu, ale zůstaneme u původních plánů, tedy T.G.I. Ten byl taktéž v nákupním centru Sunway. Od našeho „průvodce“ jsme se dozvěděli, že tady studoval a docela to tu zná. Mimochodem Sunway nazýval  také městem, úplně odděleným od Kualy Lumpur nebo Subang Jaya, ve kterém bydlíme my, přestože cestou v podstatě vůbec nešel poznat konec jednoho a začátek druhého. Povyprávěl nám, že dominantou je samozřejmě komplex Sunway Resort. Ten mimo nákupního centra, do kterého jsme měli namířeno, a akvaparku zahrnoval ještě luxusní hotel, sportovní kluby, univerzitu (kterou Matthew absolvoval) a v podstatě asi všechno, na co si vůbec vzpomenete. Bylo zajímavé vidět, že celý projekt docela jede – v nákupním centru bylo lidí docela hodně, hotel taky nevypadal nijak prázdně.

Chobotnice na jednom z paneláků

Velkolepé - jak jinak?

Nákupní centrum se ale ukázalo jako téma samo pro sebe. Ty dvě, ve kterých jsme zatím byli (Suriya, to luxusní pod Petronas Towers i MidValley, ve kterém jsem si přes týden kupoval sandály) byly docela brutálně velké a nezadaly si s největším nákupním centrem v Česku (což by prý snad měl být Chodov). Co víc, přišly mi ještě o dost větší. Sunway v tomto taky rozhodně nijak nezaostávalo. V podstatě za dobu, co jsme tam byli (pomalé chození čistého času takových 40 minut) jsme neprošli ani jedno patro… I tak se ale zdálo, že tady je relativně dost lidí, a to byla neděle večer. Samotná velikost by ale nebyla až taková pecka. Co jsem fakt nečekal, bylo hokejové hřiště uprostřed nákupního centra. Na něm bylo otevřené veřejné bruslení. To jsem pár vteřin stál a čuměl a otíral si oči, jestli vidím dobře… Po chvíli další chůze mě pak už ani nepřekvapilo, když jsme došli ke čtyřpatrovému ruskému kolu, taktéž umístěnému v atriu mezi krámy. Dozvěděli jsme se, že jsme mimo jiné přímo pod tou velkou pyramidou. No, celkem zajímavý projekt.

No comment...

Ice skating style: Malaysia

Ano ano, nebylo by to správné nákupní centrum, kdyby
v něm nebylo alespoň jedno čtyřpatrové ruské kolo

 Postupně jsme došli až k námi vytoužené restauraci se sloganem „Here, it’s always Friday.“ („Tady je každý den pátek.“) Tam měli zrovna plno, tak si vzali rezervaci a telefonní číslo a řekli, že až bude volno (cca za půl hodinky), zavolají a podrží nám místo. Cool. Tak jsme se dali na další prozkoumávání. Došli jsme k dalším obchodům se superhrdiny, snad ještě promakanějším než ten v Melace. Cestou jsme viděli i pár zajímavých stánků například s japonskými sladkostmi a rozhodli se, že když teď máme tolik toho volného času, tady si ještě zajedeme. To už nám ale volali z T.G.I. Friday’s, že mají volno a můžeme přijít. V restauraci to bylo super. Obsluha příjemná, všichni vypadali, že se v práci docela baví (řekl bych, že mohli mít podobnou firemní kulturu jako jsme měli my tehdy v Leonu, v tom fastfoodu v Londýně). Každý měl na hlavě nějaký

Pátkovy drinky. Luxus

celkem vtipný klobouk, což nám ale následně kompenzoval pohled do menu, který vnášel trochu slzy do očí (cenami, ne výběrem). Večeře za cenu, za kterou bychom se tady najedli docela s přehledem tak šestkrát, ale to jídlo! To jííídlo! V životě jsem nejedl lepší burger a snad ani hranolky. Neuvěřitelné. Ještě dlouho se budu olizovat, když si na to vzpomenu. Cenu jsme si ospravedlnili „dárky k svátku“, které letos tak nějak neproběhly, a vlastně ani nebylo třeba ospravedlňovat, protože to jídlo! A budu se opakovat, ale to jídlo! :D Celý den, respektive odpoledne, které bylo už tak super, dostalo ještě úplně jiný rozměr.

Superman, Joker, Batman, Green lantern v životní velikosti (poslední dva
zmínění odmítli focení)

Zhmotněné tajné fantazie milovníka americké kuchyně.
Bezchybné jídlo...

Cestou zpátky měli na hřišti trénink hokejisti. Docela sranda, jak se tam plácali :D

Taaakhle spokojeně jsme se potom nesli k autu. Matthew se nabídnul, že nás hodí až domů, což byl neuvěřitelný přepych, a už před desátou jsme tak byli u domu. Pozdravili jsme strejdu a tetu, kteří se mezitím vrátili z kempu, a část dívčího osazenstva, se kterým si povídali u stolu. Už po uvítání a otázce „jak se měli“ teta úplně zřejmým tónem odpověděla, že to „bylo skvělé, moc si to užili a že jsme měli jet taky“. Celkem hned nám bylo oběma jasné, co bylo příčinou (nebo minimálně jednou z hlavních příčin) jejich divného chování v poslední době – naše odmítnutí jet na kemp.

Po pár dalších otázkách jak bylo a co dělali jsem se vydal svou cestou směr chlapecký dům. Ten byl už ve tmě, tak jsem se rozhodl, že půjdu dneska taky brzo spát a opravdu jsem už před 11 ležel a snažil se usnout. Mezitím ale ještě Týnka špionila. Dozvěděla se, že ta druhá stážistka, která je v druhém domě – v Klangu, ta že prý už odjela. Údajně se tam něco stalo (zatím nevíme co, budem zjišťovat, domníváme se ale, že musela pracovat jinak, než bylo v jejím (a našem) popisu práce – úklidy a tak, v podstatě že tam byla v roli jakou ma tady Ruth). Tenhle odjezd a rozpor je nejspíše i jeden důvodů, proč my máme takový režim, jako máme – „relax, do ničeho se nijak extra nezapojujte, užívejte si sami sebe a volného času…“ Takže nakonec i informačně zajímavý den, minimálně se pár věcí alespoň z části osvětlilo.

Byl to dobrý den. Fakt že jo. Až nečekaně…

Tak zas někdy!

Honza