27. 8. 2013
Tak jsme poznali další kout Indonésie – souostroví Karimunjawa. Ačkoliv
se i tahle návštěva nesla hodně v Indonéském stylu, tedy chaos a při tom
„relax přístup“, jsem hodně rád, že jsme zde byli. Poznali jsme alespoň jednu
ostrovní komunitu z toho nespočtu, který tady v Indonésii na všech
těch ostrovech a ostrůvcích přebývá. A bylo to opět věru zajímavé poznávání.
Prvně ale pár postřehů, co mě/nás tak nějak cvrnklo během těch pár dní tady.
 |
| CK Karimunjawa: Léto 2013 |
Hned první a asi úplně nejvýraznější věc, která se mi z Karimunjawy vryje do paměti navždy, jsou zdejší
překrásná, idylická místa. Nafotit úžasný katalog pro novou cestovku by tady
byl úkol klidně pro fotografa-amatéra s jediným foťákem v iPhonu
(pokud bych to zrovna nebyl já, jelikož jedině já dokážu zkonit fotky i
z Karimunjawy – ale stojí to fakt hodně úsilí). Najdete tady opravdu
nádherné pohledy – spousty kokosových palem, rozesetých po celém ostrově, pláže
nevyjímaje. Nádherné čisté moře, kde i ve dvou metrech hloubky pořád jasně
vidíte každý nesmysl až na dně. Překrásné mušle, korály, pestrobarevné rybky a
vlastně celý úchvatný podmořský svět pár metrů od břehu. Čisťounké pláže
s bílým pískem a zahnutými palmami. To vše a mnohem víc, po nějaké době si
člověk skoro říká, že je jeho dovolená skoro až kýčovitá. Na druhou stranu ne
vše je úplně takové, jak se zdá - není problém narazit na pláže plné odpadků a
tak čistou pláž je třeba si najít, stejně tak jako místo pro šnorchlování.
Pokud ale člověk chce, není těžké udělat si z pobytu na Karimunjawě pobyt
v ráji. Přesto bych mezi Karimunjawu a ráj rovnítko nedával. Už i proto,
že na plážích nemají koktejly :) Ne, vážně – vysvětlím dále.
Abych ale nejprve navázal na pozitivní notu. Koktejly tady sice nemají,
v jediné restauraci tady (respektive restauraci, jak si ji běžně
v Evropě představujeme my, warungů a podobných srand je tady dost) dělají
fantastické čerstvé džusy – pokud teda zrovna vámi požadované ovoce mají
v nabídce. Dále – jak jsme zakončili naše předchozí cestování (teďka mám
na mysli hlavně tu spoustu východů slunce), tak jsme tady i navázali. Řečeno
čéésky, tolik nádherných (a různých) západů slunce jsem asi ještě neviděl ani
v součtu, natož natlačené do jednoho týdne. Fotky jsou naskládány níže
k jednotlivým dnům, můžete mrknout.
 |
| Ty indonéské čerstvé džusy za pár korun mi budou upřímně chybět |
Ze sociologického a ekonomického hlediska je Karimunjawa fantastický
prostor pro studium těchto dvou věd. Komunita, která tady žije, tvoří jakousi
mikrocivilizaci, která si vytváří vlastní pravidla, tradice a prosté zvyky,
které oproti našim standardům velmi často působí jako na hlavu postavené.
Zajímavou myšlenku nahodila dneska Týna, a to že by bylo hodně zajímavé
sledovat nějakého průměrného obyvatele „Karimun“ vysazeného do běžné evropské
civilizace. S trochou nadsázky by to bylo skoro jako film Bohové musí být šílení
(nebo jak se jmenuje), jak ten černoch z afriky jde vrátit „bohům“
prázdnou flašku Coca-Coly. Ne že by tady žili úplně křováci, ale zaujalo mě
tady hned několik věcí:
- vesnické informační šumy. Lidi tady drbou a informace se nesou
jako na běžné české vesnici. Ono tady mimo lesy skoro nic jiného než vesnice
(které se sice říká město, ale s městem má asi tolik společného co
Vrablovec) není, vlastně jen dlouhá děravá cesta a kolem ní sem tam domek.
Takový ještě větší venkov, než ta vesnice, která tady je. Sem tam je pár domků
uskupených blíž k sobě, sem tam dokonce narazíte na nějaký „obchůdek“ nebo
„benzinovou pumpu“, viz fotky. Po „hlavní“ vesnici se ale informace šíří
rychlostí blesku, stejně tak rychle se „pokřivují“, vždy jsou ale podány
s naprostou jistotou a sebevědomím vypravěče.
 |
Mimo venkovní obývák si na fotografii povšimněte
i nejmladšího člena domácnosti, jak odpočívá na pohovce
|
-
komunita lidí. Nejsem si jistý, jestli se zdejší obyvatelstvo
ze sociologického pohledu je nebo není
komunitou, ale ta skupina obyvatel tady
má hrozně zajímavé rysy. Jednak ta komunikace, potom absolutní uzavřenost okolí
– noviny se tady neprodávají a tudíž ani nečtou, internet je tady něco jako
extravagantní výstřelek západního světa, a tak v podstatě jediným vstupem
jsou televize, ve kterých, alespoň co tak vídám, pořád běží akorát tak
Esmeraldy a Manuely a podobné programy. Lidi tady nemají (i podle toho co jsme
se bavili s pár schopnými výjimkami) zájem se sebou nic dělat, a tak
v podstatě celé dny (!) tráví sezením na gaučích před jejich chatrčí a
čuměním „do blba“. Když jde kolem bílý turista, nadšeně volají „Hello mister!“,
byť jich denně kolem musí projít stovka a byť je právě „hello mister“ jediným
spojením v angličtině, které ovládají. I když sami přežívají především
díky turismu, mimo „hello mister“ nemají sebemenší zájem učit se ani tu angličtinu,
která zdejším světlým výjimkám naprosto evidentně zajišťuje o dvě třídy snazší
život. Co hůř, i přes to, že třeba vlastní krámek s potravinami, když na
ně někdo promluví anglicky, stáhnou se a skoro odmítají komunikovat. Mimo
nezájem o seberozvoj si u mnohých nejsem jist, že znají alespoň ty čtyři ulice,
co ve své vesnici mají, natož ostatní lidi zde žíjcí – a že jich není nijak
moc. V podstatě vše tady tak táhne pár schopných lidí, za kterými jdou vždy
všichni turisti, když cokoliv potřebují. Zbytek pak sedí na prdeli a vyžívá se
dvěma dolary denně a třemi vejci, která snesou jejich čerstvě vyrostlá kuřata…
 |
| Místní budova pošty |
-
mikroekonomika. Abych úplně negeneralizoval, je třeba uvést,
že relativně dost lidí tady je podnikavých a vlastní svůj obchůdek. Mimo to je
tady pár institucí, které taky sdružují poměrně schopné části obyvatelstva –
policie, nějaký námořní úřad, malá škola a maličká pobočka BRI banky. Samotných
„obchodů“ je tady několik typů – jednak jen pár (3-4) „cestovní kanceláře“, ty
jsou vedeny asi úplně nejschopnějšími lidmi na ostrově, kteří seženou snad
úplně vše, včetně informací. Dále pak krámy se suvenýry, těch je tady víc a
jsou skoro pořád zavřené. Navíc prodávají samé nesmysly, takže asi ani nikomu
nevadí, že otevírají jen od 18 do 20 hodin. Nakonec je tady velká spousta drobných
„garážových“ obchůdků se směsí všeho potřebného. Těch tu může být odhadem kolem
třiceti, což je na vesnici o čtyřech ulicích neskutečné množství. Drtivá
většina obchodů má na jednotlivé položky úplně stejné ceny a vůbec se neliší
značkami. Dá se tak předpokládat, že se jedná o model dokonalé konkurence. A
nebo kartel, pokud by se všichni prodejci znali a na cenách se dohadovali, což
je i relativně pravděpodobné.
 |
| Typický krám |
Ceny totiž nejsou nijak závratně nízké,
konkurencí bych zdejší prostředí opravdu nenazýval. (Jediný obchod
s drobně odlišnými cenami je krámek na konci vesnice, který má vše asi o
5% levnější.) Rozhodně nelze opomenout ani „home staye“ = domácí ubytování,
které tady má každý druhý a taktéž všechny drží ceny ve dvou zhruba totožných
hladinách, ačkoliv v tomto případě kartel není tak zřejmý, možná kvůli
rozdílnosti jednotlivých pokojů. Dále warungy – ať už pojízdné vozíky, nebo
opět garážové „„restaurace““. Jeden z nich – Rumah makan (=“Dům jídla“)
dokonce i restauraci trochu připomíná. Tady se dá najíst docela dobře, bez
velkého rizika, jelikož vše vypadá čistě, a jídlo navíc dobře chutná. Večeře
stojí jako ve warunzích, najíst se dá v pohodě do dvaceti korun. Mimo to
je tady pár „výjimek“:
 |
Pojízdný warung, made in Karimun. Takových potkáte
po celé Indonésii snad miliony |
- jedna restaurace evropského modelu – Amore, která je úplně nádherně
postavená, když už se dostanete k jídlu, je hodně dobré, ale má tady
postavení monopolu, jelikož je to zřejmě jediná opravdová restaurace na celém
ostrově. To se jednak podepisuje na cenách a také na přístupu obsluhy, protože
se snadno stane, že si na svou objednávku pěkně počkáte, a když při odchodu
nepoděkujete, příště vám džus prostě neudělají. Mimo to polovinu menu prostě
„nemají“, i tak se ale relativně dá vybrat.
- pár lepších resortů v čele s Kura-Kura, který je úplně
zvlášť na svém ostrově a provozuje zde i své soukromé letiště.
Zahrnout ještě místní rybáře a provozovatele malých dopravních loďek,
kteří jsou závislí především na poptávce „cestovních kanceláří“, popsal jsem
celou zdejší ekonomiku. Možná i trochu moc velkoryse, protože úroveň většiny
výše popsaného je o dost nižší, než evropský spodní limit standardu.
- podnikatelské příležitosti. Ty se hodně pojí s výše
zmíněným tématem. Myslím si, že trh je zde právě díky kartelům a chybějící
konkurenci velmi neefektivní, a pokud by se zde nastěhoval schopný Evropan a
vše by šlo dle předpokladů volného trhu, bylo by dle mého možné stát se během
pár let v podstatě ikonou ostrova vlastnící vše, co zde ovlivňuje
ekonomické dění – nějaký obstojný hotel nebo podobné ubytovací zařízení
západních standardů, pěknou pláž, diskotéku, obchod, možná nějaké základní
sociální zázemí. Problém je v tom, že naplnění předpokladů fungování
volného trhu rozhodně není samozřejmé – netuším, jestli by třeba místní chodili
nakupovat do levnějšího supermarketu, kdyby tady takový byl, nebo by se raději
nadále vzájemně podporovali a nakupovali dráž, ale u sebe navzájem.
 |
| Jedno z "nejméně krásných" zákoutí |
Posledních pár zajímavostí, trochu z jiného soudku. Motorku tady
děcka řídí od raného věku, nejmladším řidičům nemůže být moc přes deset. To má
policie úplně na háku, stejně jako zbytek řízení provozu. Večer se pak děti
sjíždějí (to slovo tam je záměrně, ne že by se snad někdo „scházel“) na molo,
což je něco jako jejich networkovací prostor – taková jejich diskotéka pro
nejmenší. Dále spousta lidí tady chodí po vesnici v pyžamu. Nevím, jestli
nechápou koncept pyžama, nebo se jim to tak líbí, že se jim z toho nechce…
Většina domků má svého kohouta i rodinou – slepicí a několika kuřaty.
S těmi žijí na hromádce. Večer je sice většinou zavírají do rádoby kurníků,
které mají před domy, během dne ale jejich minifarmy pobíhají úplně všude. I
Karimunjawa má své zákulisí – před turisty často skryté uličky, často plné
odpadků a chudoby. Ty ale nejsou až tak strašné jako ve velkoměstech a ani
kontrastní s „více viditelným“ zbytkem. Navíc krysu jsem tady za celou tu dobu
nepotkal, takže to asi opravdu není taková katastrofa. Na každých zhruba dvou
třech kilometrech v té „supervesnické“ části ostrova pak naleznete mešitu,
respektive její suplement – domek s megafonem, který kráká každé ráno a
večer a i přes den stejně, jako všude jinde v zemi. Mimochodem, „zpěváci“
v mešitách tady jsou oproti zbytku světa opravdu extrémně nenadaní. Ne že
by to jinde byla hudba na úrovni Bacha a Vivaldiho, tady si ale troufnu říct,
že bych to lépe odzpíval i já, byť arabsky nenapíšu správně ani pomlčku a noty
ovládám asi stejně jako americký neviditelný letoun Stealth.
 |
| Pláž je potřeba umět si vybrat. Stejně jako všude na světě... |
Taková je Karimunjawa. Kdo si z toho co odnese je jeho věc. Můžete
tady zažít ráj na zemi, který budete těžko jinde hledat; můžete si tady udělat
stejně nepříjemnou a protivnou dovolenou, jako byste zvládli i kdekoliv jinde
na světě s mnohem nižšími cestovními náklady. Záleží na vás. Takhle jsme
to prožili my:
Úterý, 20. 8. 2013
 |
| Svatý to pro nás dům... |
V úterý jsme po náročném cestování z Yogyakarty a po nečekaně
pohodlném spánku vstávali tak, abychom v klidu stihli loď v sedm. Na
ranní utrpení jsme si dali alespoň malou náplast v podobě ledového kafe
(kéž by bylo tak levné i u nás…) a sušenek a šli jsme hledat pokladnu. „Loket“
jsme našli asi po pěti minutách chůze – v ten pondělní večer jsme to fakt
docela trefili! Třídu „ekonomi“ jsme zatím měli vyzkoušenou jen v buse,
tak proč to za 30 000 IDR nezkusit i na lodi – s uspořenými 70 000
oproti „V.I.P.“ části se snad popluje dobře. Ještě nakoupit svačinu na loď
(klasicky zase sušenky, nic moc jiného v nabídce přístavního stánku
nebylo) a s navigační pomocí dredatých Francouzů hurá na loď.
Jako voda kolem uteklo 6 hodin na lodi Muria (což je pomalejší trajekt,
tuhle trasu ještě brázdí 2 dražší ale podstatně rychlejší a o něco menší lodě).
Už v Kuale jsme udělali fantastický nákup – jelikož jsme doma zapomněli
Kinedryl, tak jsme koupili na cestovní nevolnosti místní zázrak – Veloxin. Ten
odvedl bezva práci, a to i bez vedlejších příznaků jako únava, kterou způsobuje
Kinedryl. Na hřbetě mi sice od té doby roste takové divné chapadlo, ale myslím,
že to bude ok. (Ne, to je vtip, Veloxin fakt zafungoval peckovně a bez
viditelných vedlejších účinků, takže výhra.) Cestou jsem dokonce zvládl dopsat
nějaký dloužek sem ještě z Jakarty, což bych si normálně ani náhodou
netroufl, ostatně i drtivá většina těch indiánů, co s námi cestovali a
v první půli po nás pokukovali jak po cirkusových tygrech, ke konci
vypadali bělejší než košile vypraná v novém Perwollu a už jsem je ani já
tak moc nezajímal. Cestou jsme si dali ještě další „Indomie“, -tentokrátpolévkovou verzi. Taky není špatná. A dokonce jsme i navázali kontakt
s jedním z indonéských studentů-turistů, který se na Karimun taky jel
dovolenkovat. Příjemná plavba.
 |
| Lodní instantní nudle |
Relativně svěže (minimálně oproti zbytku posádky) jsme tak
z malého trajektíku vykročili do stejně malého přístavu. Po nějaké době,
kdy jsme nemohli najít nic, co by připomínalo chatky na vodě, do kterých jsem
tak strašně chtěl bydlet už ani nevím proč, už na nás ale zase dopadla únava.
Většina turistů, co přijela s námi, už byla nějakou dobu ubytovaná, když
jsme našli svůj dočasný azyl i my. Za pomoci jednoho schopnějšího indonéského
turisty jsme se ubytovali vyloženě u soukromníků, kteří ani neměli ceduli, jako
tady má většina home stayů, natož aby uměli anglicky. 200 Kč za pokoj pro nás
ale v danou chvíli bylo dostačujícím faktorem pro nastěhování. Mimochodem,
oproti Jogji, kde opravdu funguje zdravá konkurence, jsou tady všechny
ubytování o dost přestřelené, tím tuplem když srovnáte kvality zdejší a
v externím světě.
 |
| Jsme tu! |
 |
| Ten kokos byl fakt velký |
Rozhodli jsme se, že další den chceme vyjet na nějakou „tour“, abychom
si pořádně obhlédli okolí a rozhodli se, kde budeme chtít přebývat po zbytek
pobytu tady. A tak jsme hned vyrazili i na první výpravu. V jedné
z pár „cestovních kanceláří“ jsme za 150 000 IDR (300 Kč) koupili
celodenní šnorchlovací výlet i s obědem.
Potom jsme se šli poprvé seznámit s Amore, ihned pokřtěnou jako
restaurace Nicnemámenicnedáme. Po relativně obstojných miniaturních boloňských
špagetách (snad jednoho ze dvou jídel třicetipoložkového menu, které tady
opravdu mají) jsme pak vyrazili dále na obhlídku „města“. Došli jsme až na místní „náměstí“, tedy
k hřišti asi jako je na Vrablovci. Tady bylo na celkem krátké ulici
několik pojízdných warungů, některé klasické, někde prodávali čerstvé grilované
ryby a různé mořské příšery. Zaujal nás „stánek“, kde na suchých kokosových
skořápkách (na kterých tady pekli skoro všichni – a nepředstavujte si jen
takovou tu miniaturní skořápku kokosu jak ho znáte z českých obchodů, ale
celý hrubý obal, ve kterém kokosové jádro běžně roste) ohřívali celé velké
kokosy. Těm pak klasicky mačetou odsekli „víko“ a podávali je s medem,
zázvorem a kondenzovaným mlékem i s naloupanou vnitřní měkounkou a teplou
dužinou. Za 40 korun jsme nafasovali jeden fakt velký, který nám oběma vystačil
jako hodně solidní dojezení po malých špagetách. Výborné to bylo. Seděli jsme
tak kousek od moře, pozorovali hvězdy nad námi, které byly krásně vidět, dlubali
kokos a poprvé si užívali idylu ostrova. Sem tam se za námi ozval trochu lekavý
výstřel jako z pistole – to si děcka hrály s tady docela populární
domácky vyrobenou pyrohračkou. Několik plastových lahví slepených k sobě
do velké trubky jsou zakončeny víčkem, ve kterém je „startér“
z elektrického zapalovače. Do trubky se rozprašovačem nastříká nějaká
hořlavina – přišlo mi, že používají něco jako okenu. Zatřepou, aby se
z kapiček uvolnil plyn, který nasytí „hlaveň“ a pak BAM! Cvaknou startérem
a ozve se ohlušující rána.
Po chvíli posedávání jsme vyrazili zpátky domů. Trochu
s překvapením jsme zjistili, že náš pokoj nemá strop a pod plechovou
střechou se v domku vše opravdu silně rozléhalo, zejména pak televize
domácích a nahlas a téměř v jednom kuse modlící se otec. Zítra se
stěhujem.
 |
| Čerstvá ryba z ohně |
Středa
Ve stěhování nás pak nad ránem utvrdil ještě brutální smrad něčeho jako
mokrých psů (i když psa jsem tady na ostrově za celou dobu myslím nepotkal ani
jednoho), takže jsme se ještě před odjezdem zpakovali a přehodili věci do včera
narychlo nalezeného ubytka. Sice za 300 na noc, za to opravdu vlastní pokoj,
koupelna se sprchou a přes noc i fungující větrák. S ubytováním i se
snídaní v nádherném prostředí v Jogji mnohem nižší kvalita, ale tu
ekonomickou situaci tady už jsem myslím popsal dostatečně. Byli jsme rádi, že
jsme další den rádi, a natěšení jsme vyrazili na sraz před odjezdem na výlet.
 |
| Posádka |
To jsme ještě nevěděli, že začíná asi nejlepší den na ostrově. Dodávkou
nás hodili ten kousek do přístavu až k lodi. Byla to taková starší malá
turistická loďka, kterých tu je všude spousta. S námi cestovala ještě
skupinka španělských turistů a indonéský pár cca stejně starý jako my. Potom
řidič, jeho pomocník a fotograf/animátor, nebo jak jeho roli nazvat – takový
šašo, se kterým jsme se tady pak ještě mnohokrát potkali a pokamarádili –
Jalidin. Na něm je nejvtipnější to, že je pohyby, chováním a docela i vzhledem
hrozně podobný na Joshuu, toho největšího exota z Rumah K.I.D.S. Totální
extrovert, relativně i s jakš takš citem, takový trochu indonéský Don
Juan. V téhle sestavě jsme vypluli. Už samotná plavba v lodi jako
z telenovely po vodě čistší, než jsem si kdy myslel, že voda může být, byl
krásný zážitek. Sluníčko peklo, kolem krásné ostrovy s kokosovými palmami
a bělounkými plážemi…
 |
| Proužky jsou v módě |
Zastavili jsme asi po patnácti minutách plavby docela kus od jednoho
z ostrovů. První skočil do vody s brýlemi a ploutvemi Jalidin,
ukotvil loď k jednomu z velkých korálů, rozdal vybavení i všem
ostatním, a hurá do vody. Moře teplé jak chcanky, jinak se to napsat nedá. Snad
ještě teplejší než ten pečící vzduch kolem – prostě nádhera, nekonečné lázně. A
pod vodou představení jak z National Geogaphic. Korály všech možných tvarů
(možná jediná škoda že jen šedo-hnědé), ale aspoň rybky hrály všemi možnými
barvami. Plácali jsme se tam jak děcka, s úsměvem od ucha k uchu
tahajíc se navzájem za ruce, abychom si ukazovali jednu nádheru za druhou. Po
chvíli, co nás to trochu omrzelo, jsem sundal výbavu a pro změnu jsem
z lodě skákal jak malý Pepík salta mortale do té teplé lahody. Trochu
škoda bylo, že kolem nás kotvilo asi pět dalších lodí s turisty a celé
místo tak vypadalo dost komerčně. Na druhou stranu to vynahrazovala fantastická
zábava v podobě pozorování úplně oblečených muslimů, kteří se ve vodě
plácali se záchrannými vestami a snažili se horko těžko ponořit alespoň ty
potápěčské brýle, které na sobě měli.
 |
| Ještě jedna podvodní |
 |
| Nemo se asi už fakt našel |
 |
| Jako miminko |
 |
| Jalidin - kašpar jak se patří. Ale fakt že s ním byla sranda |
Potom, co jsme se všichni náležitě unavili a Jalidin nás foťákem
s podvodním krytem hezky pofotil pod vodou, jsme opět vyrazili na další
idylickou plavbu. Ta byla trochu delší než předešlá a vlny nedělaly všem dobře
– sám jsem se při přistání cítil nic moc, o Španělce s igelitkou ani
nepíšu. Jakékoliv nevolnosti ale hned potlačil překrásný výhled. Dlouhatánské
mělčiny nádherně čistého bílého písku, který vykukoval z vody stejně čisté
jako všude kolem, ostrůvek jako z rajských představ každého plážomilce –
maličký, s palmami i jinými stromy, modrá barva všude kolem měla odstíny
jaké jsou schopny popsat jen ženy, a i to asi jen ty nadanější z nich. (Týnka:
„Azurová? Tyrkysová je taková trochu se zelenou, to nebylo. Asi azurová. Nebo
blankytně modrá?“)
Přebrodili jsme kus k ostrovu, protože úplně poblíž se loď kvůli
malé hloubce nedostala. Výhledy tady byly na všechny strany úplně božské.
Sluníčko peklo snad ještě víc než dopoledne, tak jsme deku roztáhli ve stínu
nějakého listnatého stromu, lehli si a usnuli v tom hřejivém písečku jako
koťata. Vzbudil nás až Jalidin, že prý je oběd. Tak jsme se pomalu rozkoukali a
přisedli k ostatním na velkou deku (nebo možná koberec), kde už byla
nachystána spousta pečených ryb, nějaké saláty, zálivka, rýže a takové zamotané
krekry, které se tady jí v podstatě ke všemu. Mimo ryby všem byla
„průvodcem“ nabídnuta hlavně speciální místní zálivka, která prý je fantastická.
Sám si jí demonstrativně nabral na rybu několik lžic. Tak jsme ji taky opatrně
zkoušeli až do doby, kdy jsme zjistili, že to, co v ní plave, asi není
žádné koření, ale mravenci. Dodnes nevíme, jestli tam byli schválně nebo ne,
ale už je to asi fuk. Ryba byla docela slušná, asi ne nejlepší, jakou jsem kdy
jedl, ale dost možná největší, jako jsem kdy dojedl :) Samozřejmě po vydatném
obědě, následovaném sladkým melounem, nezbylo nic než pořádně vytrávit, takže
jsme to zase zařízli na naší dece ve stínu. Krásně se spalo. Po několika
minutách? Hodinách? Kdo ví… Nás probudil zase Jalidin, že za chvíli pojedeme.
Sbalili jsme si proto pozvolna deku a vydali se šouravým krokem v mělké
vodě po běloučkém písku zpátky lodi. Cestou jsme ještě absolvovali photosession
á la nový Fisherův katalog, posbírali pár mušlí a už se plulo dále.
 |
| Ta voda byla tak čistá, že nešla ani vyfotit :) |
 |
| Přesně takhle jsem si tu loďku představoval, když o tom ostatní básnili |
 |
| Fajne to tu je |
 |
| Lopatu, rýč a do reality s nima! |
 |
| Oběd v písku |
 |
| Po náročném obědě... |
 |
| Vyvalit pupek a až do 150 kg se jen válet |
 |
Nevím, jestli to bylo tím, že měl pořádný foťák,
ale i ty fotky z lodi jsou pěkné |
Tentokrát to tolik netrvalo, než jsme zastavili kdesi uprostřed moře,
kde už zase čekalo zhruba pět dalších loděk s velice podobným osazenstvem
jako ráno. Asiati se zase plácali v těch svých vestách v deseti na jednom
místě a mávali jak o život lodi evropských potápěčů. Tak jsme jim taky mávli
nazpátek a to už jsme zase fasovali výbavu a skákali do vody. Chvíli jsme
s Týnkou plavali kousek dál od lodi, abychom viděli ještě krásnější vodní
svět než dopoledne. Pak jsme se unavení vrátili zpátky, chvíli si oddechli a
šli se bavit s rybkama. K tomu jsme využívali zbylou rýži od oběda,
kterou stačilo pustit do vody kolem sebe a pestrobarevné rybičky najednou byly
všude kolem. Takhle jsme se samozřejmě nechali i pofotit (když už ten podvodní
foťák máme zaplacený, přece nebudem večer prohlížet jen fotky Španělů). Pak
jsem si ještě zase samou radostí párkrát plácnul do vody z lodi a mohli
jsme plout dále. Škoda, že jsme tam nebyli s nikým známým, mohla to být
možná ještě trochu větší sranda, ale co se dá dělat, holt jsem občas za malého kluka
sám. Sranda byla, tak co :)
 |
| Relaaaaax |
 |
Pod vodou vydržím 9 minut a 10 sekund, ale šnorchl musí být nad hladinou.
Bez něj je to o 9 minut méně. |
 |
| Finta s rýží fungovala |
 |
| Odpočinek u lodi |
 |
| Po akci. Už abych snědl něco sladkého |
Cestou do další destinace si Španělé začali stěžovat, že si připláceli
za plavání se žraloky, a to najednou není v programu. Tak se zavolalo na
centrálu a do programu přibylo ještě tohle, ačkoliv my jsme za žádné žraloky
zatím neplatili ani rupii. No, zakotvili jsme u další překrásné pláže,
tentokrát plné kokosových palem, pod kterýma byla docela dlouhá řada dřevěných
stánků. U stánků sedělo několik již známých tváří z ostrova a popíjeli
Bintang. Tak jsme si taky šli dát nějaký koktejl, ale ty tady bohužel nevedou,
tak jsme si dali alespoň nějaký instantní milkshake, docela dobré to bylo.
K tomu jsme si „na sváču“ objednali místní špecialitku – smažené banány.
Docela prima a navíc i jednoduché, takže si směle odškrtávám položku
z „To-do listu“ – naučit se uvařit něco místního. Doma na požádání
předvedu. Dali jsme si „koktejl“ a smažený banán, trochu
 |
| Pisang goreng a. k. a. smažení banáni |
pokecali s tím
indonéským párem a šli zkusit vylézt na jednu z šikmých kokosových palem.
Trochu nás strašilo, že na ostrově není žádná nemocnice a doprava mezi ostrovem
a Javou je možná maximálně tak jednou denně, takže jsme to nakonec nedali dále
než do půlky. I to ale stačilo, aby se kolem sesypalo osazenstvo jiné
turistické lodi, teď myslím ty Indonésany co se předtím plackali v té vodě
jak hrstka pulců, a začali si nás fotit. To probudilo i Jalidina, který
zvědavce zahnal a svolal zbytek, abychom se s palmami vyfotili všichni, a
mohli jet dál. Sluníčko se pomaličku začalo uklidňovat, mohlo být asi kolem
čtvrté hodiny, a já jsem poprvé pocítil, že jsem to možná trochu podcenil se
svým mazáním. Tak nějak v klidu z toho, že se nemaže ani Týna, jsem
si říkal, že stejně na lodi sedíme celou dobu pod střechou, takže cajk. No a
vida, asi to tak úplně nebude. Ale uvidíme doma, ještě je brzo počítat škody.
Napravil jsem co jsem mohl a vydali jsme se na ten slibovaný žraločí ostrov. To
je vlastně úplně normální ostrov, on se oficiálně ani žraločí nejmenuje. Leží
jen jakoby „přes řeku“ od toho hlavního, takže odvážnější plavec by neměl
problém z jednoho ostrova na druhý doplavat, už jsme se tedy pomalu
blížili zpátky.
 |
| Palmolezec... |
 |
| ...a modelka. Každý po svém :)) |
U ostrova je pár chatrčí postavených na vodě a u těch chatrčí je
z kamenů udělaná taková ohrada, která sice pouští vodu a maličké rybky,
ale větší ne. No a v té ohradě, milé děti, v té ohradě žije žralok. A
ne jeden, žije tady celá spousta žraloků! Nejsou to ale žraloci zlí, kteří
papají děti, jsou to žraloci hodní, kteří papají jen rybky. A nejsou ani tak
moc velicí, ti největší mohli mít mým odhadem něco přes metr. I tak je ale
celkem adrenalin pozorovat, jak se žraloci honí za rybkami, které jim tam
údržbáři na udici vždy chvíli
 |
| Žraločí bazének |
přidrží, aby žraloky nalákali tam, kde je chtějí
mít. Tmavší turisté z toho byli celí pryč, hlavně ti v bazénku, samým
vzrušením bylo to moře snad ještě teplejší než původně. Španělé nijak nadšení
nebyli, nevím proč, vypadalo to jako docela sranda. Tak jsme se s Týnou
sebrali a šli si se žraloky taky zacákat, ať je trochu prča. Za 30 korun na
jednoho to stálo, nestrhávali jsme sice tolik pozornosti, jako Indonésané, a
tak ani „údržbáři“ neplýtvali rybkami a nevířili žraloky kolem nás, to jsem si
ale vynahrazoval chytáním žraloků za ploutve. Sice se moc nedařilo, ale párkrát
jsem se aspoň dotknul, takže achievment „Dotknout se živého žraloka“: done. Dneska
půjdu spát s pocitem, že jsem zase o něco větší drsňák, i když to tak
vlastně vůbec není. Po tom, co jsme se vyblbli a zbytek delegace odmítnul do
bazénku vlézt, jsme zase šli pomalu na loď. Následovat měl dle plánu západ
slunce z jedné z dřevěných plošin (možná rozpadlých chatek), které
byly mezi ostrovy. Ten se ale prý kvůli počasí (bylo celkem oblačno) nekonal a
zamířili jsme zpátky do „domovského“ přístavu. V návalu všech těch zážitků
nám ani nijak nevadilo, že byl konec o něco rychlejší.
 |
| I když víte, že tihle do lidí nekoušou, pořád z nich jde docela respekt |
 |
| Vykrákám tě za ocas, dacane! |
Z přístavu jsme pomalu došli zpátky na ubytování. Když jsme ze
sebe smyli zaschlou sůl, zjistil jsem, že jsem spálený jak učňův první řízek.
Celkem jízda. V životě bych neřekl, že si půjdu sám, dobrovolně, a ještě
navíc hodně rád koupit nějaký hydratační krém, abych si ho mohl na sebe
namazat. Naštěstí místní krámky s podobnými případy zřejmě počítají, takže
jsem mohl s úlevou ošetřit válečná zranění. Mimochodem jsem se přiučil další
novince, a to že Týna se prostě nespálí. Nechápu, jak to dělá, ale jak já jsem
byl červený jak sparťanská zástava (prostě hnus), Týnka akorát tak zčernala,
ale spáleniny žádné. Ok, příště se musím v tomhle orientovat jen sám podle
sebe…
Už jsme měli zase docela hlad, banány byly dobré, ale zasytily jen na
chvíli, takže jsme šli poprvé otestovat Rumah makan. Tady jsme potkali celkem pohodový
pár Španělů, se kterými jsme docela fajn pokecali a započali tak sérii mnoha
setkání a sdílení všemožných informací. Specialitou bylo scházet se bez
předchozí domluvy na večeři právě tady v Rumah makan. Po večeři a
psychickém odpočinku jsme ještě plánovali buďto organizovat další pobyt tady,
nebo aspoň napsat pár řádek tady na blog, to se ale kvůli velké únavě nezdařilo
a místo toho jsme usnuli jak praštění kyjem. Holt, flákání se na nádherném
ostrově vyžaduje spoustu energie… :)
Čtvrtek
Tu jsme ještě dočerpali i ve čtvrtek ráno, jelikož jsme se na Karimun
rozhodli najet na „odpočinkový mód“ a za ničím se nehonit. V dovolenkovém
tempu jsme tak posnídali klasicky sušenky a džus z místních zásob a vydali
se hledat půjčovnu skůtrů. Měli jsme jich sice pár vytipovaných, ale ukázalo
se, že zřejmě většina turistů má dost podobné plány, jelikož všechny skůtry byly
již vypůjčovány. Cajdali jsme po městě a hledali alespoň náznak nějaké další
půjčovny, a když už jsme to v podstatě skoro vzdali a vydali se zpět, hned
vedle našeho ubytování (jen směrem od centra) jsme narazili na další „cestovku“
i s půjčovnou skůtrů. Tady nám zapůjčili pravděpodobně poslední volný
skůtřík na ostrově (o něco horší než jsme měli v Jogji, ale aspoň byl na
benzín, ne jako ten elektrický v Taman mini v Jakartě…) Dle průvodce
mělo být na ostrově dva a dvacet kilometrů cest, a i u přístavu byl směrovník do nějaké
další vesnice 22 kilometrů, takže se ještě dopoledne zajedeme podívat tam a pak
uvidíme.
 |
| Benzínová pumpa. Shell hadra |
Po pár kilometrech na děravých a pískem zanášených cestách (na kterých
se tím pádem na skůtru nejelo ani zdaleka tak jako na rychlocestě
z Borobuduru na Prambanan) jsme zjistili, že nám skoro dochází benzín.
Posunky jsme zjistili, že ho seženem kousek dál po směru jízdy, a za pár vteřin
jsme poprvé tankovali u jedné z místních „benzínek“. Ty jsou fakt vtipné –
podívejte se na fotku. Prostě flašky s benzínem v dřevěné skříňce. No
skůtr neprotestoval, a tak jsme pokračovali. Odbočili jsme k jedné pláži,
dokonce jsme zaplatili velké prachy za vjezd (2 tisíce! …takže 4 koruny), ale
pláž na konci prudce svažující se cesty nás nijak neoslnila, takže jsme
pokračovali zase dále. Mimochodem jsme tady zase potkali ty Francouzy, co jsou
všude o pár minut dříve. Mezi domky „domorodců“, palmami, kozami, slepicemi a
podobnými překážkami jsme se, limitováni snad jen cestou, řítili svobodně
vstříc dalším novotám. Viděli jsme hned několik improvizovaných fotbalových
hřišť – fotbal tady zjevně docela frčí. Pořád ale ne a ne najít nějaký fajn kus
písku u moře. Do pár uliček (neplacených) jsme ještě zajeli, ale až na
poněkolikáté jsme trefili celkem fajn místo.
 |
| Mangrovníková stezka v národním parku |
Nebyla to sice žádná světoborná pláž, ale místo k odpočinku (jako)
stvořené. Těsně u moře, kde kotvilo několik loděk, byla pod stromem postavena
taková dřevěná odpočívací plošina. Na tu jsme se hezky do stínu vyvalili,
vytáhli sušenky a snědli improvizovaný oběd. Krásně nám bylo. Sluníčko svítilo,
ale přes listí se k nám nedostalo, pofukoval vítr, vlny šplouchaly o boky
loďek…zase taková idylka. Rozhodli jsme se, že dále už nepojedeme, za sebou
jsme mohli mít snad 30 kilometrů, skoro dvě hodiny jízdy (počítám čistý čas na
hlavní cestě). Ukázalo se tak, že na ostrově je mnohem více než 22 kilometrů
cest, myslím, že i 60 kilometrů by bylo pořád podceněné číslo. Cesta zpět
utekla o dost rychleji. Profičeli jsme kolem místního malinkého letiště, které
si pro sebe provozuje Kura-Kura rezort a zastavili se jen u háje mangrovníků.
Pak jsme se vydali na druhou stranu a po prvním neúspěch na „odpadkové
pláži“ jsme narazili na jednu opravdu hezkou – Nirwana beach, která je na
Karimunjawě docela známá. Pod spoustou vysokých kokosových palem bylo dokonce
pár lehátek a židlí. Prošli jsme pláž tam a zpátky, Týnka nasbírala pár mušlí,
lehli jsme si a odpočívali. Paráda. Absolutní nezávislost, žádné povinnosti,
akorát tak udělat pyramidu z písku hezky pravidelnou. Když nás polehávání
a stavění omrzelo, vydali jsme se směrem dále od vesnice. Po dlážděné cestě
(nechápu, kdo tady vozil tolik dlaždic), která byla celkem nahoru-dolu, jsme
vždy co chvíli vyjeli na malý kopeček s krásným výhledem na moře a zbytek
ostrova. Obhlídli jsme pár špinavých pláží, až jsme dojeli na konec cesty.
Prostě najednou dlaždice končí, žádný dům nebo tak. Jsou tam asi jen tak pro
zábavu, nebo tady místní v zimě bobujou z těch kopečků, nebo já
nevím… No a tak jsme zas fičeli zpět. Rozhodli jsme se, že si nahradíme včerejší
západ slunce, v přístavu není žádný problém sehnat si soukromě dopravu.
Potkali jsme ještě skupinku Indonéských turistů, dva páry. S těmi jsme se
dohodli, že půjdem 50/50, přičemž se hned domluvili s rybářem vedle a jeli
jsme.
 |
| Nirwana beach. Jedna z nejhezčích, co jsme našli |
 |
| Korály, mušle a můžem stavět |
 |
| Letní architektonická škola Karimunjawa, lekce 1 |
 |
Odpočinek pod palmami.
Ve skutečnosti jen pozéruju pro fotku, na té kládě se
nedalo ležet |
Dojeli jsme na takovou plošinu, jako by časem obitý domek na vodě,
který už neměl stěny a ze střechy zbylo jen pár trámů. Odsud byl krásný výhled
na moře, nerušený přístavem ani žádným okolním šumem. Po pár minutách čekání
zase začalo divadlo, podobné tomu, které jsme zažili už na pevnině, jen
v opačném pořadí. Sluníčko se pomalu schovávalo za obzor vlnkovaného moře,
mezi vzdálené ostrovy a chatičky na moři, a na hladině vytvářelo krásné barevné
kombinace. Jelikož jeden z párů, které s námi tu krásu pozorovali,
byl fotograf, naši spolucestující byli jako na nějaké přehlídce – blesky foťáku
létaly jeden za druhým. Když už měli dost, nabídnul se i nám, že nás pofotí,
tak jsme tam taky zakroutili zadkama a dali si před tím přírodním ohňostrojem
pusu (ano, předmanželský polibek před Indonésany! :D). Pak ještě samozřejmě pár
fotek na lodi zpátky (uznávám, že cestování na těch oprýskaných loďkách do té
idyly úplně zapadá, takže focení bylo relativně na místě).
 |
| Vesnický rybářský přístav |
 |
| Pár desítek metrů od přístavu, odhadovaná hloubka dva metry |
 |
| Každou vteřinu jiné barvy, přitom zase úplně něco jiného než dosud |
Pak už jsme vzorně vrátili motorku a po krátkém odpočinku vyrazili zase
na další „jízdu“ do města. Mezi těmi pár warungy úplně nic extra jako hospoda
nebo tak není, takže jsme se spokojili se smaženými banány a pár dalšími
fritplackami - takovými smaženými zeleninovými plackami, které tady strašně
frčí. U warungu jsme zase potkali ty Francouze, kteří jsou tady všude vždycky
asi o dvě minuty dřív. Trochu nám to už leze na nervy… Večeři jsme si nechali
zabalit domů, kde jsem trávil zbytek večera typickou večerní aktivitou –
spisováním. Pořád tak nějak tajně doufám, že to tady aspoň někdo čte… :D
 |
| Typický místní cihlový domek |
 |
| Letišťátko |
 |
| Pán šofér se svým povozem |
 |
| Ostrovní řeka |
 |
| Zátiší s horou, rýžovým polem, palmami a kozou |
 |
| Jedna z nejhezčích mešitek na ostrově |
 |
| Co tady chybí? Mimo pravidelnou spolehlivou dopravu, teda... |
 |
| Oběd v Rumah makan. Tak strašné to nebylo... :) |
Pátek
I v pátek jsme hodlali pokračovat v odpočinkovém režimu a
šetřit co nejvíce sil na zbytek cest, proto nic jako budík nepřicházelo
v úvahu. Alespoň teda ne plánovaný – v 8:45 nás ale vzbudil náš známý
z lodi, který s kamarády bydlel vedle nás, že prý v 9 odjíždí
loď do Jepary, a jestli nechceme jet. To bylo docela divné, jelikož jsme
v pátek původně odjet opravdu chtěli, ale všichni pověření (a i všechny
cedule a plány) nám tvrdili, že v pátek nic nejede. Jelikož jsme měli 15
minut na sbalení a nákup lístků, byli jsme rozespalí a tak nějak měli plány už
i na pátek, nakonec jsme s díky za informaci odmítli a šli pokračovat
v nedokončené činnosti, jelikož se nemá odcházet od rozdělané práce.
(Zdravím taťku.)
 |
| Pracovní výhled z Nirwana beach |
Spánek už nám nevydržel moc dlouho, a tak jsme po klasické ostrovní
snídani sušenky + ledové kafe zašli tentokrát už najisto vedle do Puri Karimun
půjčit skůtr (tentokrát jsme nafasovali ještě o něco horší a „jetější“ než
včera, což už byla na tom písku všude na cestách celkem sranda - pro klid všech
rodinných příslušníků, zvládli jsme to bez ztráty květinky, takže pohoda).
Vzali jsme hned i šnorchlovací sadu, že to dneska zkusíme sami na sebe. Hned
jsme i zajeli koupit i lístky na zítřejší loď. Tentokrát jsme měli jet
rychlejší lodí, takže lístek vyšel na 100 000 rupií, celkem pálka, ale za
to cesta jen na 2 hodiny a snad i komfortnější. Vydali jsme se na včera
objevenou Nirwana beach, a kdo by to byl čekal, už tady byli i ti dredatí
Francouzi. Po chvíli přišel nějaký místní, že prý musíme zaplatit vstupné na
pláž, a vzal si od nás od každého asi dvacku. Za ty prachy doufám, že tu bude
alespoň hezké šnorchlování. Hned jsme se navlékli do půjčených úborů a ťapali
v ploutvích do rozvlněné vody. Radost z objevování ale vydržela jen
pár minut, jelikož velké vlny Týnku zanesly na jeden z pár kamenů, které
byly na jinak rovné písečné pláži jak tučňák na Havaji, a o ten si
nabila/odřela zadek a koleno. Vyplašená chudák hned pelášila z vody, a tím
naše šnorchlování skončilo… Však co, pošnorchlíme zas na Bali. Vítr foukal fakt
docela silně, takže se nejenom dělaly docela slušné vlny, ale na pláži se
docela i zvedal písek. To jsme vyřešili elegantně postavením dvou lehátek kolem
naší deky, takže jsme vypadali asi jako zimní pole, ale aspoň jsme neměli písek
úplně všude. Povalovali jsme se na dece a zase se nestarali vůbec o nic.
Jelikož jsme nemuseli. Ha. Četli jsme si každý svůj Forbes, popíjeli colu,
dojídali zbytek snídaňových sušenek a to bylo vše, co se nám v tu chvíli
chtělo dělat.
Po nějaké době převalování a několika přesunech bariér jsme šli
vyzkoušet hotelovou restauraci, která byla na útesu nad pláží. Ta měla ale i
přes spoustu připravených číšníků zavřeno. Tak jsme jim tam aspoň sedli na
terasu, ze které byl nádherný výhled na moře, a dali si na oběd už trochu
monotónně opět sušenky a colu. To nám ale na oběd nebylo úplně dost, takže
Amore a mie goreng to jistily. Zase jsme neodolali těm jejich fantastickým
džusům, samozřejmě jsme si dali i repete. V podstatě jsme jen změnili
místo pobytu, takže jsme teď místo pláže posedávali s čerstvým džusem
v krásné restauraci asi tři metry od moře, četli si a bylo nám fajn.
 |
| Ideální místo na oběd. Škoda, že měli zavřeno |
 |
| Pláž z nadhledu |
 |
| Smažený banán á la Amore |
 |
| Další docela fajn místo na jídlo a odpočinek |
 |
| Lodě stojí a stojí (respektive plavou a plavou) |
Když přišel čas, přesunuli jsme se zase do přístavu. Tentokrát jsme
pozorovali západ slunce mezi loďkami. Respektive mezi loďkami a odpadky. Chtěli
jsme i trochu poznat zadnější uličky, takže jsme se vydali podél moře, kde jsme
ale šli v podstatě po dvorcích domků kolem a ani se extra nedivím, že se
na nás místní dívali trochu nevraživě. Takže jen co bylo slunce za obzorem,
rychle jsme se zase uklidili zpět domů. To už byl čas připravit se na cestu,
zítra „brzy“ ráno nám připlouvá další dávka dobrodrůža. Pozjišťovali jsme ještě
co a jak dále a rozhodli se, že teď míříme do města Banyuwangi. Odtud se dá
snadno dostat do krásných národních parků, na Ijen plateau, kde chceme vidět
sopečná jezera, případně i na sopku Bromo, kdybychom se rozhodli na ní jít. A
pak je to jen přes uzounký průliv na Bali. Nebyl by to večer bez spisování,
takže místo večerníčku hezky napsat pár řádků a spát.
Sobota
Rychlé balení a odchod už nám jdou. Ráno jsme během pár minut dobalili
zbytky roztahaných věcí a za zhruba půl hodinu od budíku už jsme byli
v přístavu. Překvapivě tady nebylo úplně moc lidí, načež jsme se hned u
vstupu na molo dozvěděli, že loď dneska kvůli velkým vlnám asi nepopluje. Hmmm…
Ještě asi hodinu jsme pak čekali, jestli loď opravdu nevypluje bez nás, a když
i pár minut po osmé nebyl kolem skoro nikdo (pár turistů přijelo jen na
otočku), pochopili jsme, že se dnes asi opravdu z ostrova nedostanem.
 |
| Vžžžžž... |
 |
| ŽŽŽŽŽŽ.... |
 |
| žžžžžuuuuuuummmm! |
 |
| Čekání na molu |
Tak začalo nervózní vyčkávání. V podstatě nikdo nám nebyl schopen
dát žádné informace. Prodejna lístků pro jistotu zavřená, na lodi nikdo, takže
jediný informační zdroj byli nervózní turisté, kteří pobíhali všude po vesnici,
a místní, což s jejich angličtinou nebyla úplně platná pomoc. Půjčili jsme
si skůtr a jeli taky shánět alespoň nějaké trochu relevantní informace. Postupně
jsme se probojovali až do nějaké kanceláře, která asi měla lodní dopravu na
starosti. Tady nám poměrně nejistě oznámili dost špatnou zprávu, a to že loď
zřejmě nepojede až do čtvrtka. To by bylo docela na pytel – jednak kvůli
obrovské ztrátě času a hlavně taky proto, že jsme u sebe měli hotovost jen asi
na dva, maximálně tři další dny, a to ještě při velmi spořivém režimu. Na
ostrově pak byl jen ten bankomat, co nebere VISA karty, takže vybrat peníze
nebo se k nim nějak dostat je v podstatě nemožné. Naše nervozita zase
o něco stoupla… Snad ta loď pojede zítra, jak říká většina místních. Vytvořili
jsme několik krizových finančních plánů, sehnali pár dalších nadějných
informací o tom, že zítra loď snad pojede. Asi nejlépe informovaný byl Jojo,
ten mladý týpek, u kterého jsme si kupovali šnorchlovací výlet. Prý že zítra
asi nic, ale v pondělí by jet mohla. Že o tom rozhoduje přístavní policie
v Jepaře, a že o pondělí zatím rozhodnuto není. Proběhlo i pár informací,
že v případě delšího čekání by mohla vyslat zásobovací lodě policie a
svézt turisty zpátky na Javu. Celkově se ale mluvilo o ledasčem, a těžko něčemu
věřit. Nezbývalo než doufat, že zítra loď pojede.
 |
| Mangrovníky |
 |
| Chodit a čekat. A občas se vyfotit. |
Den se docela táhnul, tím že jsme vstávali brzo, bylo i po všem tom
shánění informací a plašení a plánování teprve poledne. Týna si dala siestu, já
jsem se jel ještě jednou projet na tu pravou dlážděnou část ostrova, ale nic
nového jsem neobjevil. Pak jsme si dali na uklidnění čerstvý džus v Amore,
a aby mu nebylo smutno, snědli jsme k němu i mee goreng. Já jsem si dal
hned dvoje, byly docela malé a žaludek si v nervozitě říkal o nějakou
lidštější porci jídla. Sháněli jsme i nějaké informace na internetu (opět
opakuju, zlatý mobilní internet, docela významně nám tady usnadňoval život a šetřil
nervy) – zjistili jsme, že dle předpovědi zítra loď nejspíše opravdu nepojede.
Pondělí vypadalo nadějněji. Krizový rozpočet v tomto případě taktně
naznačoval, že bychom mohli snížit nejvyšší výdajovou položku, a přestěhovat se
někam do levnějšího, ať máme případně v úterý alespoň na vodu a sušenky…
Našli jsme si místo u nejspolehlivějšího informačního zdroje – u Jojoa. Sice
jsme neměli vlastní koupelnu, ale ušetřených 80 tisíc rupií se bude hodit
stejně jako čerstvé informace. Ochotně jsme předávali naše informace dále,
hlavně ta předpověď měla mezi ostatními „trosečníky“ cenu zlata. (Ajo, jsme
uvěznění na ostrově a nemůžeme se odsud dostat – teď jsme byli ofiko trosečníky
:) Což mi přišlo hrozně cool, Týně se to ale nevím proč úplně nezamlouvalo,
takže pojem „trosečník“ byl postupem času zařazen mezi sprostá slova.
 |
| Zákulisí překvapivě vypadá docela v pohodě |
Večer jsme si dali úspornější ale dobrou večeři v Rumah makan, kde
jsme se opět neplánovaně sešli s našimi španělskými známými. Povyměňovali
jsme si informace, posmáli se naší situaci (hlavně tomu, že asi nikdy nikdo
neuvěří, jak nepříjemné může být uvězněn na tropickém ostrově, kde je přece tak
nádherně a odkud máme tak překrásné fotky a zážitky…) a vzájemně jsme se tak
nějak uklidnili, že v tom nejsme sami. S dalšími turisty jsme si domluvili
sraz na 7 v Puri Karimun, že společně zjistíme co a jak, zabalili jsme, co
jsme stihli přes den roztahat a šli jsme ještě naposledy ulehnout do našeho
staronového azylu. Mimochodem, když jsme po marné ranní cestě do přístavu
přišli zpět, náš pokoj už byl uklizený, povlečení ale zůstalo nevyměněné, což
nás tak trochu zarazilo. Ale tak už jsme v tom několikrát spali a teď
budeme ve svém, tak co už.
 |
| Je vůbec třeba k tomu něco psát? |
Neděle
Ráno jsme se opravdu sešli, abychom se vzájemně nedozvěděli
v podstatě vůbec nic nového, a sami jsme vyrazili do přístavu. Tady jsme
opět dostali stejnou informaci jako včera – loď nejede. To už jsme tak trochu
očekávali, takže šok nebyl až tak velký, nadšení ale v našich řadách taky
zrovna nezavládlo. Když už jsme byli zabalení, chtěli jsme se podle domluvy i hned
nastěhovat, Jojo ale spal a místnost zatím nestihl uklidit, že se prý máme
stavit v devět. Tak jsme šli dospat náš standardní dovolenkový deficit,
nemá cenu sedět u stolu a nervovat se. Tak trochu jsme začali přecházet do módu
rezignace – když už tady máme trčet, tak si to alespoň užijeme.
Po deváté jsme se teda konečně přestěhovali, i když „pan domácí“ (bylo
mu teprve 27, ale byl fakt docela šikovný) ještě musel narychlo uklidit,
protože asi taky dospával dovolenkový deficit. No aspoň jsme měli na první
pohled čisté povlečení a v pokoji to vonělo. Pak jsme se vydali hledat
motorku na půjčení, kterou jsme si díky přesunu do levnějšího mohli dovolit
(pokud teda odjedeme do úterý, což snad odjedeme…) Většina turistů ale zřejmě
přemýšlela opravdu podobně jako my, protože motorky už zase byly fuč. Tentokrát
i Puri Karimun zklamalo, takže jsem musel až na konec vesnice, kde jsem si
v podstatě skoro náhodně vybral jeden homestay, u kterého bylo zaparkováno
dost motorek a trochu to vypadalo, že by mohli i pronajímat. Když jsem pánovi
vysvětlil, o co mi jde, řekl, že sice motorky nepůjčuje, ale že mám chvíli
vydržet, že něco zkusí sehnat. Sedl na svůj skůtr a zmizel. Po chvíli přijel, a
za ním i nějaká paní se svým zřejmě vlastním skůtrem. Za tady klasickou půjčovnovou
cenu jsme teda dostali soukromý povoz, ne že by byl nějak extra kvalitní, ale
měli jsme na čem jet.
 |
| Fajn místečko ve stínu |
Cestou na pláž jsme si všimli, že v některé „pumpy“ začínají
vysychat, a že benzín teda dost možná bude první věc, která na ostrově dojde…
Haha, chtěl bych vidět jak ty lemry chodí víc než 10 metrů pěšky, to bude ještě
sranda :)) No, dojeli jsme zase k odbočce na pláž, na které už jsme tu
jednou byli, ale moc se nám na ní nelíbilo, zkusili jsme to ještě jednou, ale
tentokrát jsme nezahnuli na pláž a jeli dál rovně po úzkých betonových plátech.
Prokrosili jsme se přes trochu bojovnější cestu a ha! Dojeli jsme na tu krásnou
pláž se spoustou stánků, jak jsme na ni zastavovali tehdy při šnorchlovacím
výletu. Pecka! Dokonce tady ani nebyli ti všudypřítomní Francouzi, což nás dost
potěšilo… Našli jsme si luxusní místečko pod nízkým stromkem a šli zkoumat
pláž. Pravda je, že v něčem to trosečníkování své výhody má. Zase jsme
byli jako na nějakém plakátu – čisťounké moře, zahnuté palmy a další tropické květiny,
sem tam nějaké kameny, které dotvářely atmošku. Nádhera. Ty stresy z
(ne)odjezdu tady z nás úplně spadly, prostě jsme se zase vyvalili jak
bečky plzeňského (oj, jak se už těším na české pivo, to bylo asi jediné, co tu
v tu chvíli chybělo…) a váleli jsme se tak dlouho, dokaď se nám chtělo.
Mezitím se sem začaly přesouvat masy turistů, což ale aspoň trochu rozhýbalo
polomrtvé stánky, před kterými marně postávali majitelé a čekali na smilování
od jednoho z pár do té doby přítomných. Na oběd jsme si dali stylově
smažené banány. (On by se šnycl k tomu místu prostě nehodil. Ne že by ho
tu snad měli, ale i tak…) Po obědě, tak jak by se to správně mělo dělat,
s plným břichem hezky rychle do vody. Poplácavali jsme se v těch
lázních jak dva pašové, pak nás napadlo, že bychom mohli dojít kus od břehu,
kde to vypadalo, že bude voda zase mělčí. Jenže jen co jsme došli
k seskupení řas, Týna vykřikla, že jí něco štíplo nebo kouslo do nohy.
Nevypadala až tak „poškozeně“ jako spíš vyděšeně, a najednou vykřikla znova. V tu
chvíli i mě jakoby něco štíplo pod koleno. Bylo to jako malý krab nebo něco,
žádná extrémní bolest, i když příjemné to nebylo a hlavně vůbec nebylo vidět,
co to na nás útočí. Tak jsme se dali na statečný útěk zpět na mělčinu, no
Francouzská armáda by nám v rychlosti ústupu nestačila. Naštěstí ten bubák
byl fakt jenom bubák, nic závažného, i když jsme se oba docela slušně zlekli.
Abychom si spravili nervy, šli jsme si postavit pořádný hrad z písku. A
zase, plácali jsme se tam jak dvě děcka, úsměv od ucha k uchu – vybudovat
hradby a bránu a vodní příkop i s vodou a přes něj most… Krása, zase mi po
pár týdnech bylo deset. (Naposledy to bylo v Legolandu…) Ještě jsme se pak
chvíli poplácali a vydali se na výpravu na druhou stranu, kde teda nebylo mimo
šutry a pár krabů nic moc k vidění. A tak jsme se šli dál poctivě válet.
 |
| Sušený sotong a rýže. Moc jsem nepochopil, na co suší tu rýži, asi na ryby? |
 |
| Až ke břehu byla voda hluboká čtyři metry |
 |
| Kuuuk! |
 |
| Můj pohled na svět |
 |
| Fotograf-lama |
 |
| Průzkum |
 |
| Donalde, slezte z toho lustru, vidím vás! |
 |
| Malá mořská víla |
 |
| Letní architektonická škola Karimunjawa, lekce 2 |
Když už jsme byli povalováním dostatečně znaveni a fyzická kondice
přestávala stíhat, vyrazili jsme pohodlně na skůtru zase zpátky domů. Shodili
jsme věci, přičemž zrovna zapadalo sluníčko, a tak jsme rychle vyrazili
tentokrát do „komerčního“ přístavu, kam jsme v úterý přijeli. Zase úplně
jiný zážitek – jiné okolí, jiné barvy, tentokrát navíc i krásné červánky. Krása
– posuďte sami… Po dostatečném pokochání jsme si dali večeři opět v Rumah
makan, kde nám překvapivě pořád ještě docela chutnalo. Prošli jsme si ještě
večerní vesnici, v podstatě bez nervů z toho, že by snad zítra mohlo
něco jet. Situace se díky silnému větru a relativně konzistentním informacím
celkem uklidnila – předpovědi nebyly o nic lepší, než na předešlé dny,
v přístavu žádná sebemenší známka toho, že by se snad něco mělo pohnout.
Docela špatné to mělo hned několik turistů, kterým kvůli zpoždění už uletělo a
nebo v blízké době mělo uletět letadlo zpátky domů. V tomhle jsme
měli taky docela klid, přeci jen za týden tady snad už nebudeme… Pořád sice někdo vymýšlel únikové cesty á la
letadlo přes Kura Kura resort, to nám ale nepřišlo bezpečné a navíc extrémně
drahé na to, kolik jsme ještě měli do odletu času.
A tak jsme si dali klasickou ledovou sprchu (teplou vodu
v Indonésii nevedou ani v drtivě většině hostelů, natož pak někde na
zapadlém ostrově), napsal jsem pár řádků a šli jsme spát. Mimochodem, po tom
šnorchlovacím spálení jsem se začal docela brutálně loupat, na což místní nejsou
úplně zvyklí, a když vidí bělocha, co se loupe jak banán, upadají do upřímného
zděšení. Tak je teď alespoň mám čím strašit. Hello, and good night, mister!
 |
| Už i ten příjezd na pláž vypadá idylicky... |
Pondělí
Ráno jsme na rychlovku bez balení ověřili, že lodě opravdu nepojedou.
Ke vstávání nám (ne)pomohl ten děsivý kvíkot z mešity, který zněl jako by
arabského vrabce někdo brutálně tahal za ocas. Děs. První cestu do přístavu
vážila Týnka, o hodinu později jsem šel na kontrolu já. Furt nic, dle
očekávání. Zastavil jsem se v Puri Karimun, abych předal naše informace o
předpovědích, jelikož jsme byli jedni z mála, kdo měl na ostrově přístup
k internetu. Od cestovatelek tady přišel docela dobrý nápad – zavolat
každý na svou ambasádu a zkusit sehnat alespoň nějaké informace, které pak zase
společně probereme. Lepší než ty výmysly místních, na to už tady nikdo neměl
náladu…
 |
| Kokolty proklatě nízko u země |
 |
| Kokosáci, kokosákyně, kokosčata |
Když jsme podle všech náznaků a dostupných informací usoudili, že se
odsud dost možná opravdu do čtvrtka nedostaneme, přemýšleli jsme nad všemi
možnými variantami, jak se dostat k hotovosti. A spásný nápad přišel –
bankomat tady je postavený u malilinkaté pobočky banky, kde by snad mohli měnit
peníze. U sebe jsme měli ještě asi 250 ringitů, což je cca 1500 Kč. To by nám
mohlo vydržet na dost dlouho, do čtvrtka úplně v pohodě. A tak jsme šli
s napětím ozkoušet, jestli v BRI bank na Karimunjawě vedou i
směnárnu. Když jsme takřka doběhli k bance, dostalo se nám pozitivní
odpovědi, a tak jsme i přes děsný kurz vyměnili alespoň část našich zásob.
Finanční situace byla v cajku. Pak jsme podle dohody poprvé volali na
ambasádu, kde sice pán měl zrovna schůzku, ale po tom, co si nechal vylíčit
naši situaci, slíbil, že hned jak bude moct, ozve se nazpátek. Tak alespoň
někdo tu naši patálii bere trochu vážně. Odpoledne bylo zase takové docela
nervózní, i když odjezd v pondělí málokdo očekával, všichni měli už dávno
úplně jiné plány (nás samozřejmě nevyjímaje) a tak i sebemenší šance na odplutí
byla vždy vítaná obrovským návalem nadějí a naopak negativní zprávy zase tyhle
šance hromadně hatily. V téhle atmosféře se nám na pláž tak nějak
nechtělo, a tak jsme strávili dopoledne
spisováním a nebo naopak konzumací cizích psaných myšlenek. Abychom si to
čekání alespoň trochu zpříjemnili, dali jsme si v Amore ten jejich výborný
džus. Poprvé od příjezdu dokonce měli avokádový (nevím, jak je možné, že
předtím neměli, pak už taky nikdy ne, ale tentokrát prostě byl...)
 |
Můj pohled na svět, vydání "Amore". Blankytná obloha je zavádějící,
chybí na ní pořádný mrak v podobě neodjíždějící lodi |
 |
| Avokádový džus poprvé a naposledy |
Pak jsme moc nevěděli co by, a tak jsme se prostě procházeli po dědině.
U „náměstí“ – hřiště byl velký strom obehnaný lavičkou, a tak jsme se utábořili
tam a četli si ve stínu. Tady nám i volal zpátky pán z ambasády. Ten byl
úplně neuvěřitelně ochotný, jako by měl na starosti jen nás – volal na
policejní stanici do Jepary, která údajně o vyplutí lodí rozhoduje. Popsal nám
celý systém jak že se rozhoduje a zároveň předal informaci, že minimálně do
středy se určitě nepojede, tedy že zítra v podstatě ani nemusíme vstávat.
Sice špatná, ale alespoň nějaká jistota. Mimo spoustu informací kolem nás i
několikrát varoval, že letadlo není moc dobrá volba a že rozhodně nemáme sedat
na žádné provizorní rybářské lodě, že prý místní občas pro prachy riskují, ale
ty rybářské bárky nás do Jepary skoro nemají šanci dostat. Minulý týden prý
v podobné situaci jedna taková vyplula a utopilo se 18 lidí. Dneska ráno,
když jsem byl kontrolovat loď, zrovna jedna taková plná mávajících turistů
z přístavu vyplouvala. Snad budou mít alespoň tihle štěstí…
Pak jsme ještě pokecali s jedním z místních, který zrovna
dohrál v sousední tělocvičně badminton (jeden
 |
| Klasika v Rumah makan |
z národních sportů) a
šli jsme si dát ještě jeden džus. V Amore nám ale oznámili, že nejede benzínový generátor (tedy ani mixér), a že
džus teda až po šesté, až když půjde normálně proud. A tak jsme se šli na
útěchu najíst opět do Rumah makan. Ten warung byl naše záchrana – sice pořád
jenom rýže a hodně podobné jídlo, ale relativně se dalo namixovat si
k rýži každý den výběr něčeho trochu jiného a i po několika večeřích nám
tady pořád docela chutnalo. Zrovna se přijeli najíst i místní policajti, kteří
nám potvrdili informace z ambasády. Super, konečně nějaká přesnější
informace. Setmělo se, proud se rozjel a tak už nic nestálo v cestě našemu
odpočinku s čerstvým džusem v ruce. Nabídka se krátila, nebyl už ani
můj oblíbený melounový džus, Týna přišla o své favorizované mango. Ale i
čerstvý ananasový nebo banánový džus za dvacku není k zahození... Zvláště
po takovém dni, pár metrů od moře, kdy ještě pomaličku mizí poslední červánky a
nad mořem se vynořují první jasné hvězdy. Nebýt té blbé situace s lodí a
nervů kolem toho, asi by to tady bylo i po pěti dnech pořád fakt super.
Do „turistického“ přístavu mezitím připlula nová loď, nějaká menší
rybářská. To jsme samozřejmě museli hned prozkoumat, stejně jako posdílet
informace se spřátelenými spolutrosečníky. Ukázalo se, že máme asi jedinou
opravdu dobře fungující ambasádu, protože Španělům nic moc extra neřekli a
v Italské se nezmohli na nic než na přání příjemných prodloužených
prázdnin (přičemž zrovna Italům mělo letět někdy hodně brzo letadlo zpátky do
Evropy). Mimo to se ukázalo, že domluvit se takhle najednou byl opravdu dobrý
tah, jelikož i když ostatní ambasády zdánlivě nic moc neřešily, od našeho
konzula jsme se dozvěděli, že alespoň na tu policii do Jepary zavolali, takže
na policejní stanici tam měli dneska docela rušno… To by mohlo alespoň trochu
se situací pohnout, minimálně tam teď o nás ví.
Po informacích zase blog a spát.
Teďka zpětně když to tak pořád dokola ze stručných poznámek (které si
dělám každý den večer) vypisuju – že jsem večer zase psal něco na blog, nechce
se mi to pomalu ani věřit, protože toho na tom blogu moc nepřibývá… Na druhou
stranu je pravda, že i vypsání těch poznámek zabere čas, a navíc je toho teď
tolik, že už jsem zase ve wordu na dvanácté stránce a to ještě kus chybí...
 |
| Všimněte si silného patriotismu. Mimo tričko i kšiltovka s vykřičníky |
 |
| Něco jako hlučínská štěrkovna, v podstatě |
Úterý, 27. 8. 2013
V úterý jsme si chtěli repete se šnorchovacím „Island hopping“
výletem, a tak jsme ráno čekali, než se Jojo přes svých dvacet megahlasitých
budíků vzbudí, aby nám sdělil, že není dost zájemců a dneska se nejede. Tak
jsem pro zlepšení nálady alespoň změnil design toho mého výtvoru tady, snad se
líbí. Mimo to přicházely ze všech stran pozitivní zprávy – zítra bychom konečně
mohli odjet!
Celí rozradostnělí jsme teda půjčili skůtr a šnorchlovací výbavu,
abychom to s nimi tady ještě jednou zkusili. Dojeli (respektive dokrosili)
jsme zase na naši oblíbenou pláž, kde jsem zase hned běžel testovat a mimo jiné
i oběvit, co nás to předevčírem okusovalo. Vypadá to, že ten záhadný „krab“
byli asi malí mečounci, kteří se zhruba v místech, kde jsme byli
„napadeni“, pohybovali, a to i v odpovídající výšce hned těsně pod
hladinou. Nejspíše si chránili mladé, nebo nevím, co je napadlo, každopádně
jsem je nechal tak a plaval dále objevovat krásy podmořského světa Karimunjawy.
Korály i rybky tady byly snad ještě krásnější, než když jsme byli na hromadném
výletě. Fantazie. Našel jsem třeba i asi dvaceticentimetrovou ulitu, která byla
přisátá na korál. Zkoušel jsem do ní ploutví šťourat a otočit ji, nebo aspoň
vyprovokovat to co v ní žije, aby to vylezlo, ale nepovedlo se.
Pak jsme se zase „dovolenkovali“ na pláži – převalování, Forbes,
smažené banány, dneska navíc i instantní nudle, ať to nemáme tak stereotypní.
Pak zase šnorchlování, válení se, (skoro) žádné starosti. Zase to byl jeden
z těch momentů, který alespoň částečně kompenzoval ztráty potenciálních
dobrodružství. Pravda, sulfidové jezero ani nádherný národní park to nebyl, ale
i tak jsme si tyhle chvíle užívali. Škoda té nervozity kolem… Po tom, co se i Týnka odvážila jít se potápět a taky si užila krás
tropického dna, jsme zase volali s konzulem. Ty služby české ambasády byly
opravdu hodně luxusní. Na to, že třeba Nizozemská je prý několikrát větší a
kámošce Holanďance končila za tři dny víza a my jsme v podstatě zatím
neměli nijak extra závažný problém, pomáhal náš konzul shánět informace i pro
tu Holanďanku, protože to ti tulipáni sami nebyli schopni udělat. Fakt frajer
ten náš konzul!
Před odchodem z pláže jsem ještě našel spadlý kokos, a i když se čerstvé
kokosy prodávaly úplně všude kolem – na pláži, ve městě, prostě všude; ten „svůj“
jsem si chtěl sám rozbít. To se za asistence blízkého šutru i povedlo, ukázalo
se ale, že kokos spadl proto, že byl líný, respektive úplně shnilý (rozumějte
zkažený), takže s ním žádná další sranda nebyla. Doma jsme se oba (!)
pečlivě namazali hydratačním krémem (připadám si tu trochu zženštěle,
mimochodem i ten opalovací krém tady už hezky vzorně každý den používám, bez
něj mě stejně na slunku pálí celé moje upíří tělo, takže bych tak jako tak
musel). Všechny informace ukazovaly na to, že loď by měla jet už zítra.
Respektive přístavní policie má rozhodnout ráno, ale vypadá to prý dobře, i
předpověď se zklidnila a je nejlepší od pátku, kdy jela poslední loď. To zase
všem zvedlo náladu – další, tentokrát opravdu velmi slibný nával nadějí.
 |
| Beachboy |
Jak jinak než večeří v Rumah makan jsme mohli tu radostnou novinu
oslavit. Zajímavý byl oceňovací systém tady, jelikož jsme večeřeli každý den
levněji, i když jsme jedli stejně, ne-li více. Za první jídlo tady jsme
dohromady platili něco kolem 35 000 IDR, dnes za večeři už jen 15 000
IDR. Zbylo nám ještě pár tisíc rupií, které jsme v samém návalu radostí
„rozfofrovali“ za jeden banánový džus napůl v Amore. Byl sladký.
Pak už jen (klasicky) napsat něco na blog, po delší době zase zabalit
(olééé!) a natěšení na další cestu co nejdříve spát. Kdyby totiž loď zítra
opravdu jela, stihli bychom ještě tři dny na Bali, což by byla pořád ještě
relativně obstojná náplast na zrušený zbytek cestování.
Středa
Ráno jsme „zkušeně“ netahali batohy hned na první cestu a ani jsme
necestovali oba, abychom to vše už poněkolikáté neabsolvovali zase zbytečně.
Místo toho jsem si půjčil od Jojoa kolo, na Týny žádost jsem jí zvenku na
západku zavřel v pokoji (dveře neměly kliku a aby se zavřelo, musela by
buď vstát a zavřít se sama, nebo se nechat zavřít zvenku).
Nerozepisoval bych se tak sáhodlouze o zavírání dveří, kdybych se měl
hned vrátit s dobrými zprávami, že jo. Před dopravní kanceláří už totiž
delší dobu čekal houf turistů, zatím stále marně, na otevření. To aby si mohli
koupit jízdenku, kterou ještě většina z nich neměla, my už jsme ji „naštěstí“
měli skoro týden. Zanedlouho přišla od nějakého vyslance informace, že loď dnes
nepojede. To sice dalo velice jasný signál, nikdo se ale ani nehnul. I po
několika desítkách minut všichni turisté stále čekali a doufali v otevření
kanceláře. Mnozí čekali už od půl páté (loď měla původně jet údajně
v šest), a tak se nechtěli svého místa vzdát. Čekal jsem do těch šesti
s nimi, a když se do té doby nic nezměnilo, jel jsem zase zpátky. Před
domkem už jsem našel Týnku, která chudák trochu vyplašená vylezla oknem,
protože nevěděla, jestli se něco nestalo…
 |
Jedna z těch více zákulisních uliček, které jsme při nervózním
procházení prolezli asi dvacetkrát
|
Začalo další nervózní vyčkávání. Předpověď už vypadala dobře na celý
den, hlavně odpoledne byl vítr stejně dobrý, jako měl být ve čtvrtek, oproti
předešlému týdnu poloviční. A ve čtvrtek měl být zlomový den, pak už se vítr
zase začínal zvedat. Zašli jsme vyměnit další dávku ringitů, abychom měli
z čeho zaplatit minimálně dnešní den. S tím vyčkáváním jsme rozhodně
nebyli sami, ve vesnici byl neobvyklý šrumec, všichni chodili/jezdili tam a
zpátky a vytvářeli takový neklidný ruch. Ten jsem šel zaspat, abych dospal
ranní brzké vstávání (když už jsme tu na té „dovolené“), ale jen co jsem usnul,
začala se šířit informace, že loď zanedlouho pojede. S ostatními turisty
jsme se ale dostali k informaci, že loď už dnes nepojede, jelikož prý má
přístavní policie strach, že ráno rozhodla jinak a informace o rychlém odjezdu
lodi by se tak nedostala ke všem turistům na ostrově. Nevím, jestli to byla
pravda, ale blbější zdůvodnění jsem asi neslyšel. Když ne všichni tak nikdo? To
jsme tady mušketýři? Vždyť minimálně nějaké části turistů mohli zachránit
docela slušné prachy za letenku – ne jeden z trosečníků měl totiž odlet ve
čtvrtek… Třeba ta Holanďanka, které mělo ve čtvrtek končit i vízum, což přináší
ještě docela dost starostí navíc. Pro nás byla situace ještě pořád reelaativně
ok, odlet z Kualy máme v pondělí, z Bali máme letět do KL
v sobotu večer, což bychom s případným zítřejším (čtvrtečním)
odplutím z ostrova pořád docela v klidu stíhali (ačkoliv
s organizací místní dopravy jsou slova klid a doprava skoro antonyma).
(Teď jsem na sebe normálně pyšný, že jsem si vzpomněl i na cizí ekvivalent
slova „protiklad“ :D Jsem holt ještě pořád ostřílený Češtin…)
V tom zmatku se hodně turistů i stěhovalo, evidentně jim začaly
taky vysychat zdroje, stejných problémů s výběrem s VISA kartou, jako jsme
měli my, jsme tady během té doby zaregistrovali docela dost. A nebo jim prostě
někdo cizí zabral jejich pokoj, ráno totiž byla většina před kanclem i se
zabalenými batohy (amatéři, haha :D). K nám se tak přistěhovali i naši
známí Španělé, což byla příjemná společnost.
V téhle nervózní atmosféře jsme se snažili odpoledne odpočívat,
což se po tom nedospaném ránu celkem i dařilo. Po probuzení jsme šli na další
průzkum. Na dveřích dopravní kanceláře jsme našli předpověď počasí na dnes a
zítra a taky zprávu, že zítra ráno v 6 je oficiální sraz tady před
kanceláří, kde bude podáno další info. Fajn, konečně zase nějaká oficiální a
navíc i relativně lepší zpráva (i když odjezd to vůbec neslibovalo). Když už
trávíme čas ve vesnici, nesmíme opomenout zajít na džus, že jo. Tentokrát jsme
byli znova odmítnuti s tím, že generátor nejde, a tak jsme si objednali
alespoň ledový čaj, na který není třeba elektřina. Z ambasády nám pán
oficiálně potvrdil, že zítra to jet může, rozhodnuto ale ještě není. Ta
nejistota nás pořád docela znervózňovala, jelikož v pátek se počasí mělo
zase o něco zhoršit, a tak jestli neodjedeme zítra, další výraznější zlepšení
počasí bylo předpovídáno až na 3. září…
 |
| Klasika, důležité oznámení v bahase a turisto, snaž se |
 |
| Předpověď povlní. Aspoň že ty čísla mají česky... |
Zpátky na ubytování jsme se s novými sousedy podělili o internet a
odmítli nabídku od dalších turistek jít na „těstovinovou party“, která měla
stát zhruba tolik jako šest průměrných večeří v Rumah makan. Navíc
netuším, odkud místní najednou sebrali těstoviny a hlavně Itala do kuchyně,
jelikož Indonésané těstoviny vařit opravdu neumí. Nudle jo, ale těstoviny i
v tom Amore byly na úrovni zhruba mých kuchařských dovedností. A tak jsme
se najedli v naší tradiční jídelně, kde po nás tentokrát zase chtěli skoro
30 000. Večer Týnka našla mapu vln kolem Javy, kde předpověď na zítra ukazovala
velmi nadějné hodnoty. Zítra už se definitivně zabalíme a s batohy půjdeme
i my, už to prostě MUSÍ odplout. Není možné. Dokonce se objevilo i znamení – vždy
poslední noc nebo ráno před odjezdem ze všech našich dosavadních destinací (Singapur,
Jakarta i Yogyakarta) se „zjevil“ šváb. A tady sem ho poprvé uviděl dnes
večer… Zítra to prostě popluje. A basta.
Tak zatím dobrou.
Žádné komentáře:
Okomentovat