neděle 22. září 2013

Nekonečná cesta, 36 hodin na Bali, rozloučení s Asií a cesta do vlasti

Čtvrtek
Čtvrteční ráno pro nás bylo klíčové. Na odjezd lodi z Karimunjawy jsme se prostě už spoléhali, a tak jsme ráno do přístavu vyrazili už se zabalenými batohy a jako bychom šli na jistotu. Jenže jistota to teda nebyla, naopak, bylo to napínavější asi tak milionkrát víc než tenhle text s nadpisem „Bali“, nebo co jsem nakonec vybral za název, jelikož tady už je docela zřejmé, že jsme odtama opravdu odjeli. No nadšení jsme byli jak z ranního Borobuduru, stejně jako dalších snad padesát tisíc lidí, co se tísnilo u dvou malých rychlolodí. Tak jsme se taky nějak vecpali, lístky na zpožděnou loď byly hladce akceptovány a my jsme se mohli pohodlně usadit. Kvalita sezení byla s trajektem nesrovnatelná, stejně tak i rychlost a „zážitek z jízdy“. Ten byl ještě umocněn tím, že jsme seděli v úplně spodním patře úplně vepředu, což byla na dvoumetrových vlnách „ne úplně šťastná volba“.                                        

Po „docela zábavné“ cestě jsme se domluvili s jedním ze známých z ostrova – tím fotografem se kterým jsme byli druhý den na západ slunce, že spolu pojedeme do Surabayi, odkud bychom se měli snáz dostat na Bali. Cestu jsme si chtěli pochopitelně co nejvíce zkrátit, jelikož každá hodina na cestě navíc se automaticky rovnala ztracené hodině z Bali. A že nám už jich ani tak moc nezbývalo… Fotograf i známí navíc přímo ze Surabayi pocházeli, takže o to snazší jsme měli cestu mít. První komplikace nastala, když jsme společně sháněli taxi do Semarangu, odkud jsme měli jet vlakem. Jelikož oni byli čtyři, vzali si jedno taxi pro sebe a my jako že dojedem hned za nima. Jenže samotným se nám za taxík platit nechtělo, a mezitím, co jsme se domlouvali, většina turistů rychle kamsi zmizela. Tak jsme obcházeli alespoň tu hrstku pomalejších a sháněli se po někom, kdo spěchá do Semarangu. To se nakonec i povedlo, a šli jsme smlouvat. Když jsme se z dvou set dostali na 160 000 rupií, přišla nám už cena docela ok, na to za kolik jezdili všichni ostatní. Jenomže v ten moment přišla sms od fotografa, že oni mění plány či co, a že my se na Bali můžeme dostat snáz – prý jede z Jepary ve 2 přímý bus. Omluvili jsme se domluveným spolucestujícím, sehnali becak a jeli na autobusové nádraží.

Když jsme se dodrkotali, zjistili jsme, že přímý bus na Bali opravdu jede, a to až ve dvě, takže budeme muset pět hodin čekat. Mezi úvahami jsem za pomoci jiného živého povozu jel rychle vybrat, peněženka chudák měla už nějakou dobu dost přísnou dietu a tak bychom neměli ani na ty lístky. Jeká vymoženost, ten bankomat! První sice klasicky nejel, druhý vydával maximální částku podstatně menší, než jsme potřebovali, ale napotřetí jsme se konečně po nějaké době zase dostali k penězům. Zpátky na nádraží jsme se nakonec rozhodli, že nespolehlivou autobusovou dopravu nebudeme využívat. Bus měl sice být na Bali další den už v 9 ráno, dokonce o něco dříve než bychom tam byli komplikovanější dopravou vlakem, jenže odhady délky cesty autobusu pravidelně o zhruba 25% času nevycházejí, a to by mohlo znamenat, že z Bali neuvidíme nic jiného než letiště. A tak jsme se začali shánět po autobusu do Semarangu, odkud nám měl jet vlak do Surabayi, odkud nám měl jet vlak do přístavního města Banyuwangi, odkud nám měla jet loď na Bali a snad i nějaký autobus až do Denpasaru. Honzíkova cesta, doslova. Ale vlaky by snad zpoždění mít neměly, podle dostupných informací nám navazují a zároveň bychom je měli v klidu stíhat a na Bali budeme s jistotou už v pátek dopoledne. Otázkou byl jen autobus z Banyuwangi.

Ekonomi bus Jepara - Semarang. Občas se
mi o těch busech i zdává...
No a tak jsme našli ekonomi minibus, natáhli si do něj tentokrát i batohy a nenechali si je ani za nic dát do kufru, a cesta mohla pokračovat. Ekonomi třída nezklamala, klasicky jsme stáli na každém rohu a nabírali další a další lidi, které jsme po kusech za jízdy zase vyhazovali. Tentokrát jsme si ale udělali pevnost z batohů, takže si až na náš klín nikdo lehnout nepřišel. Podle systému jízdy vypadá i harmonogram, a tak jsme do Semarangu dorazili místo za plánované dvě hodiny za tři. Naštěstí jsme měli docela slušný „buffer“, takže jsme se nikam nemuseli úplně extra honit. Dorazili jsme ale zase na ten „náš“ autobusák, špinavý duchem i tělem. Poctivého taxikáře (ochotného jet na taxametr a ne předem domluvenou sumu) tu člověk skoro nemá šanci najít, a tak jsme se stejně jako před týdnem vydali pěšky k hlavní cestě. Tady jsme už uspěli, a tak jsme se Semarangskou dopravní zácpou pomalým tempíčkem přesunuli k vlakovému nádraží. Tady jsme se setkali se skupinou Španělek,se kterými jsme na Karimunjawě domlouvali hromadné telefonáty na ambasády. Ty měly namířeno stejně jako my do Ubudu – historického města na Bali.

"Naše noční" nádraží v Semarangu. To nejlepší bohužel fotka nezachycuje

Od Španělek i pána u infostánku jsme zjistili všechny podrobnosti o cestě až do Banyuwangi. Vlak byl drahý jak blázen, samotná cesta do Surabayi vyšla na 700 Kč, o kus delší noční vlak ze Surabayi do Banyuwangi nás stál zhruba 300. Holt jsme asi přišli na jeden ze znaků rozvojových zemí – monopol na železniční dopravu. Na druhou stranu jsme díky nedostupné hotovosti celkem ušetřili na Karimunjawě, a za tu jistotu pár hodin na Bali navíc to stálo. A asi se ani nemusím zmiňovat o pohodlí… Po nákupech instantních nudlí a nějakých sladkých „roti“ chlebů v „Indomaretu“ (taková zdejší Žabka) a provizorním cestovním obědu jsme v podstatě bez extra dlouhého čekání nastupovali. Časově nám to všechno vycházelo úplně ideálně, žádná honička ani extra dlouhé čekání. Vlak byl v podstatě stejný jako při cestě z Jakarty do Jogji, ostatně jak jsem zmínil, vše operuje jedna společnost, takže žádné extra rozdíly jsme nečekali. Fajn je, že každé místo v „exekutiv“ vagonech (1. třída) má svou zásuvku, což taky dost usnadňuje cestování. Kvalita sedadel na první pohled nic moc, ale ta zásuvka to tak nějak vykompenzovala :))

Po třech hodinách cestování jsme vystoupili na nádraží v Surabayi. Nádraží tady jsou všechny dost podobné, ne příliš rozdílné od těch zastaralých českých. Na prohlížení moc času nebylo, za dvě hodiny nám měl z jiného nádraží někde na druhém konci města odjíždět navazující vlak. Spolu se Španělkami a ještě dalšími německými trosečníky, kteří s námi cestovali do Banyuwangi, jsme proto šli (tentokrát už opravdu zkušeně) mimo areál nádraží sehnat taxi. Všechny ty otravné taxikáře, kteří tady obklopují všechna nádraží, i jejich „super“ nabídky jsme tak nechali za sebou a hezky s taxametrem se nechali dovézt až před naše nové nádraží. To už jsme všichni docela trpěli hlady, a jelikož na nádraží byla podobně bídná nabídka občerstvení, jako bývá i na těch starých českých, vydali jsme se na průzkum warungů, které jsme míjeli cestou sem. Nic převratného jsme teda nenašli a docela už tlačeni časem jsme byli nuceni poprvé v Indonésii vyzkoušet opravdové „street food“ – nudle z šuplíku pojízdného warungu. No celá příprava mee goreng byla dost vtipná, ty pojízdné warungy jsou kapitola sama o sobě - nudle „kuchař“ vybral z poličky, do které už předtím odložil předem osmažená vejce, pro vodu lezl do nějakého barelu pod sporák, trávu, kterou do toho sekal, tahal taky kdoví odkud. Když jsme odcházeli zpátky na nádraží
Pan Warung a jeho kuchyně
 s nudlemi zabalenými v papíru, měli jsme od nich ta nejmenší očekávání. Která se po tom, co jsem oběhnul pár minimarketů a sehnal plastové lžičky, taky docela i naplnila. Hlad byl ale příliš velký, takže jsme každý nějak dotlačili zhruba polovinu a zbylá desetikoruna letěla do koše. Štěstí, že tu alespoň cena odpovídá kvalitě, když už nic. Trochu pešek, že jsme si dříve nevšimli jedné alespoň o trochu více průměrně vypadající restaurace na nádraží. Chvíli na to už jsme zase nastupovali do vlaku. To načasování nám opravdu vychází. Zajímavé je, že tu v podstatě na každém nádraží za kontrolou lístků (která poprvé probíhá už v samotných prostorách nádraží a za ní je ještě dost prostoru na čekání) vyhrávají nějací muzikanti, samozřejmě takoví ti „pouliční umělci“, ale aspoň to trochu zpestřuje čekání.  

Nádraží v Surabayi. Kdybyste na té fotce chtěli najít něco speciálního,
ztrácíte čas. Je to jen nudná fotka běžného nádraží... 
Pátek
Celou noční cestu až do Banyuwangi jsme prospali. Vzbudili jsme se až ve čtyři, kdy vlak stál, všichni vystupovali a venku svítila cedule s názvem našeho cílového města.  Začali jsme se rychle sbírat, ale pak jsme si uvědomili, že by tady měla být ještě jedna zastávka dále, která je blízko přístavu. Nakonec ani nevystupovali všichni, tak jsme to riskli, on pak už ten vlak stejně neměl podle mapy kam pokračovat.

Za pět minut jsme teda vystoupili už na správné zastávce, což nám potvrdila i přítomnost Španělek. Ty byly docela vtipné, nevím jestli měly nějakou babskou cestovatelskou jízdu nebo co, ale byly docela v pohodě. Mohly mít tak kolem 35 a asi jediná věc, co nás od nich celkem rozesmála, bylo, jak si stěžovali, že na Bali nebudou mít na procestování skoro žádný čas. Že prý už 11. 9. odlétají zpátky domů. Jejich dva týdny oproti našemu zítřejšímu odletu musely být teda opravdu nabité… Společně jsme se za asistence nějakého ochotného Indonésana, který vypadal že je tady v okolí zodpovědný za turisty, dostali snadno a rychle k minibusu, podobnému jako jezdívaly mezi Jeparou a Semerangem, jen asi o padesát let mladšímu a měl dveře (!!!). To slibovalo docela rychlou jízdu, a taky že jo, za pár minut už jsme byli na dohled od přístavu. Najednou jsme ale zastavili a všichni místní vystoupili, nás turisty nechali uvnitř. Indonésané si prošli nějakou kontrolou, kterou my jsme v pohodě objeli, a zase nastupovali zpátky. Tak jsme si s nimi konečně prohodili role, byla to taková pozitivní diskriminace. Došlo nám, že to asi bude bezpečnostní kontrola kvůli těm atentátům, které se na Bali v minulosti staly, nechápali jsme ale, proč nekontrolují všechny. Indonésie no, asi mají vlastní logiku a systém.

Trvalo to asi dalších pět minut, než jsme dojeli na malý trajekt. (A to všichni v sedě, nikdo nestál! Asi nějaký lepší bus…) Loď plula pomalinku, asi aby dodržela plánovanou hodinu na cestu, i když průliv by se skoro dal přeplavat. Během cesty jsme počítali, jak dlouho vlastně na Bali budeme. Loď měla připlout v 6 Jávského času, ale posouvali jsme hodinky, takže v 7. Odlet do Kualy Lumpur jsme měli zítra v 19, tedy na rekreaci máme přesně den a půl – 36 hodin. A rozhodli jsme se, že z těch 36 hodin vymačkáme maximum. Bude to velice efektivní výlet. Takové cestování „Prambanan style“: „Jé, to je krásné. Jedem dál!“ A tak jsme i začali konat. Týna měla projitého průvodce a ještě v autobuse nám přesně vybrala místa, která chceme vidět. Samozřejmě tak, ať je to logisticky sladěné, ať neztrácíme čas zbytečným přejížděním. Já jsem mezitím zařídil všechny organizační věci a byli jsme ready.

První výhledy na rýžová pole na Bali
Prvních pár hodin (zhruba čtyři) jsme měli strávit cestou do Denpasaru a následně po vlastní trase do Ubudu. Naprosto zbytečně jsme ale ještě chvíli po vyjetí z trajektu zastavovali na snídani, a ztratili tři čtvrtě hodiny našeho velmi drahého času. Jedinou výhodou zastávky bylo rychlé dobití telefonu, na který jsme při noční cestě trochu pozapomněli a díky neustálému využívání navigace a pro ověřování polohy baterka docela trpěla. Samotná cesta, nepočítaje zastávku, se ale mezi „ztracené hodiny“ počítat určitě nedala. Projeli jsme v podstatě celé Bali od západu na východ a měli jsme tak takovou malou tour, jelikož okolí cesty bylo nádherné. Úplně jiný svět, než třeba Karimunjawa, nebo i samotná Java. Bali je totiž z většiny hinduistická země, a jedno se musí hinduistům nechat: na vytváření atmosféry mají fakt talent. Kolem cest byly velmi často krásné chrámy, spousta domků měla nádherné ozdobné brány, sochy na všech těch monumentech byly klasicky vyvedeny do nejmenších detailů. Příroda se taky hodně lišila, kolem cest byla spousta rýžových polí, kterých jsme jinde zatím moc neviděli, dále bambusy a nám dosud neznámé druhy palem, a i to moře vypadalo úplně jinak. Bylo tady už na první pohled nádherně, už z toho busu nám bylo jasné, proč zrovna tady proudí takové davy turistů. Ty se zřejmě podepisovaly zpětně na kvalitě života místních, jelikož většina domků tady byla docela na úrovni, vše vypadalo podstatně čistěji a prostě o úroveň výše než Java, jak jsme ji měli doposud možnost poznat.

Snídaňová zastávka. Byla tam fakt kosa, asi třicet stupňů...
Zabitá třičtvrtěhodina. Aspoň, že tam byl ten klaun s čepicí...
Nic moc lepšího jsem bohužel za jízdy vyfotit nezvládl. Ale i tohle
je celkem prima, ne? :)
Po krásné projížďce, naladěni ještě více než těsně po odjezdu z Karimun jsme vystoupili kus před Denpasarem na nějakém parkovišti nebo co to bylo. Odtud to bylo do Ubudu dvacet kilometrů, tedy blíže než z centra, na druhou stranu jsme měli jen velmi omezený výběr taxíků. Španělky dlouho neotálely a vzaly v podstatě hned první za 200 000 IDR, což se nám úplně nechtělo. Na Blue Bird linku se ale nedalo dovolat a všichni zde přítomní taxikáři srdceryvně odmítali jet s taxametrem, což by je na dvacetikilometrové cestě zjevně připravilo o mastnou marži. Tak jsme cenu srazili alespoň na 150 a vezli se. Díky „dopravním situacím“ (rozumějte zácpám), které jsou zjevně i na Bali běžné, jsme ale i ten kousek cestovali něco kolem hodiny. Když nás konečně vyhodil před turistickým infocentrem, nastal čas plnit plán.

Hned první tajtrdlik, který nás oslovil, jestli nechceme ubytování, uspěl. Nač se plácat po městě a ztrácet čas, že jo. Sprchu měl, pokoj vypadal čistě, za 120 na osobu i se snídaní, proč ne. Hlavně efektivně. Nahodili jsme mobil na nabíječku, dali si rychlou ledovou sprchu a u domácího hned i se slevou půjčili skůtr. Jelikož jsme měli hlad, abychom neztráceli čas, rozhodli jsme se, že naši přesnou trajektorii doplánujeme při čekání na jídlo. Průvodce nám doporučil nedalekou restauraci s údajně výborným indonéským jídlem, a že tady jsme na nějakou dobu naposled, proč si tu rýži ještě dvakrát třikrát nedat, že. Restaurace sice byla asi o dvě až tři kategorie dražší, než na co jsme byli zvyklí, ale pod záminkou hojení ran po Karimunjawě jsme si naobjednávali dobroty i s předkrmem. Než nám stihli donést čerstvého lososa  na bruschettě s koprem (jo, fakt tam bylo docela draho :D), rozhodli jsme se, že to dneska vezmem skrz jeden z chrámů (je jich tady údajně hned několik opravdu krásných) na rýžové terasy, a jestli se povede, tak potom ještě večer na tradiční divadelní představení. Zítra pak cestujeme do Denpasaru, kde jsou prý skvělé surfařské pláže a odkud nám i letí letadlo. Pošušňali jsme si oba nad jídlem, které stálo čtvrt milionu a kterého název už bych v životě nedal do kupy (jop, Týna měla tandoori chicken, jak se ale jmenovaly ty moje mleté superostré krevety netuším - řekněme třeba Mariana a Milada); a šlo se na věc.

Takový běžný plot...
...a sochy. Všude tady jsou sochy.
Pěkné. A dobré.
Jelikož mobil chvíli odmítal spolupracovat, respektive navigovat, tak trochu naslepo jsme fičeli zhruba směrem, kde se měl nacházet náš vytoužený chrám. Kupodivu ani na Bali totiž směrovníky nejsou ničím obvyklým, takže jsme se nechali navádět lámanou pantomimou místních kolemjdoucích. Zanedlouho se naštěstí telefon nechal ukecat, a tak nám cesta k chrámu zabrala zhruba tři čtvrtě hodiny. Na místě jsme zjistili, že to teda asi není úplně ten nejhezčí chrám, takový ten co leží na nějakém mořském útesu, který měl i miniaturu v Legolandu. Moc jsme se tomu ale ani nedivili, když jsme teda byli v podstatě uprostřed ostrova, odkud to k nejbližšímu pobřeží bylo zhruba hodinu cesty… Každopádně i tak byl chrám moc pěkný, zase úplně něco jiného, než jsme viděli do té doby. Docela v rychlosti jsme celý komplex obešli, 

ačkoliv zůstávat o moc déle by stejně nemělo cenu, jelikož nic úplně závratného k obdivování na půl dne tady nebylo. Vylezli jsme ještě po uzounkých schodech na třípatrovou vyhlídku, načež nás napadlo, že by nebylo špatné alespoň trochu dobít už zase polomrtvý mobil, bez kterého – jak jsme se už stihli přesvědčit – bychom byli přinejlepším velmi neefektivní, přinejhorším úplně ztracení. Tak jsme ho nechali na jakési improvizované stánko-recepci a chvíli posedávali kolem expozice arény pro kohoutí zápasy. Docela rychle nám ale došla trpělivost, a tak jsme se sebrali a vyjeli do hor na rýžové terasy.


"Tu s tím se vyfoť, takhle...a jdem dál, nestíháme."
Nedostatek času nemusí nutně znamenat,
že se vám někde nelíbí
"Teď nějakou umělečtější, jako kdybychom tu trávili půl dne."
Čím víc střech, tím víc chrám
Zahrádka s kapličkou - nebo jak tomu hinduisté říkají
Nevěděl jsem, co z těch fotek vybrat - bylo tam opravdu hezky

Kouhout, prý že snad trénuje kickbox na svůj příští zápas
I na Bali mají zámecké parky
Cestovali jsme asi hodinu po všelijakých lesních i polohorských cestách, telefon zase na hranici života a smrti. Poslední čtvrtina cesty už vedla mezi rýžovými terasami, a to vám byla zase krása. Kochali jsme se jak pan doktor z Vesničky (naštěstí teda bez toho, abychom trefili vrata nebo patník) a zastavovali, kde se dalo. Kouzlo místa bylo srovnatelné s čajovými plantážemi v Cameron highlands – nádherné dílo přírody ve spolupráci s člověkem, ze kterého sálala tvrdá, špatně odměněná práce a jakási duchovní čistota –
Co se vám líbí více - čajové plantáže, nebo tohle?
 nedotknutelnost okolním spěchem, technikou a ostatními „hloupostmi“. Zaujaly nás mimo jiné třeba přístřešky pro krávy, které byly postaveny jen tak uprostřed kopce mezi terasami, přičemž k nim nevedla ani žádná pěšina. Jak se tam dostaly, co tam dělaly? Kdo ví. Celkově tady bylo podstatně chladněji, než na co jsme byli zvyklí, což se podepisovalo na okolí – palmy, v nížinách vzrostlé a obsypané kokosy, tady vypadaly zakrsle, jakoby pohuble, a po kokosech ani zmínky. Když jsme se v rámci časových možností nasytili okolím, rozhodli jsme se dát zase napapat i baterce telefonu, se kterým bychom domů už nedojeli, a zajít si do některého z prázdných warungů na kafe. (Po té dlouhé cestě sem by dobré kafe fakt bodlo.) Objednali jsme si „kopi Bali“ – kafe Bali, přičemž jsme ještě nevěděli, že si objednáváme asi jediné kafe na světě, které se dá kousat. Ne že bychom snad dostali nějakou kávovou čokoládu, donesli nám celkem slušný škopek kávy. Ta se ale bez půl kila cukru nedala vůbec pozřít. Osobně vůbec netuším, jak se dá dostat z kávových zrn tak extrémně silné aroma, ale do toho hrnku jsme si oba nasypali snad deset lžiček cukru (bez přehánění), a pořád chutnalo hrozně trpce a po sladké chuti skoro ani památky. Tak jsme tam tak posedávali, koukali na terasy a přemýšleli, co s tím udělat, jelikož dopít to opravdu nešlo, a nechtěli jsme být tak nezdvořilí, že bychom snad oba celé kafe za deset korun nechali. Ucucali jsme teda každý asi čtvrtinu své porce, slušně poděkovali a vydali se na zpáteční cestu.

První fascinující pohledy... 
Terasy zvrchu. Počasí na fotce odpovídá realitě, tentokrát bylo i nám
chladno. Ne že by to snad po dvou měsících u rovníku bylo ještě měřítko...
Asi už nevím co k tomu psát. Krásné vzpomínky
Pohled zespoda

Atmosféru patřičně dotvářeli i místní, přenášející plné koše na hlavách
Něco mi to hrozně připomíná, ale nevím co...
Všimněte si přístřešků, ve kterých bydlí krávy. Jak a proč se
 tam dostaly, zůstává otázkou
Jeden z vesnických chrámů


Pohled zvrchu
Všimněte si čurku vody z jedné terasy do druhé
Po cestě zpět se docela rychle setmělo, takže jsme chvíli bloudili setmělými vesničkami a lesy a pak se s večerním provozem docela snadno dostali zpět do Ubudu. Bylo půl osmé a deset minut, když jsme zaparkovali před informačním centrem. O půl mělo začínat jedno z tradičních představení, na které jsme se chtěli jít podívat, takže jsme narychlo koupili jízdenky na zítra do Denpasaru, u trochu podezřelé paní pak lístky na divadlo a šupem přes cestu na představení. Turistická efektivita jak má být. Na co dovolená na dva týdny, když se dá všecko stihnout za den a půl?

Představení bylo krásné (už asi nejsem schopen hledat další nová slova tohoto významu). Do detailu provedené kostýmy, tradiční hudba a spirituální příběh – a nebo jen divadlo pro turisty, kdo ví, každopádně mě to tu hodinu a půl docela bavilo. Ve zkratce šlo o vystoupení o několika dějstvích o dvou čarodějích, kteří se převtělí do monster a dobrý porazí zlého. Mezitím ještě nějací vesničané a tak, takže byl mezi postavami docela zmatek a celkem jsme teda ocenili vstupenku s předtištěným programem, díky které jsme příběh pochopili. Možná pro lepší představu o atmosféře pomůže spíše video (fotek moc nemáme, důvod asi netřeba vypisovat…): http://www.youtube.com/watch?v=OKky3rdSFV4 Vstupné stálo 160 korun, což teda byla na dosavadní indonéské poměry docela pálka, ale co naplat, efektivní dny bývají drahé.

Přichází první z monster, to hodné
Á - kalamajka mik mik mik, oženil se kominik!
Po představení jsme už docela vyhladovělí našli tak trošku jiný warung, než na jaké jsme byli zvyklí. Skoro bych ho přirovnal k restauraci, s těmi pouličními vozíky i polootevřenými garážemi z ostatních částí Indonésie se to nedalo srovnávat. Přesto celkem fajn ceny, holt zlatá konkurence… Doma jsme pak ještě dodělali pár nezbytností a šli se směle vyspat do dalšího náročného dne.

Sobota
Po efektivním spánku jsme si opět přivstali. Balení nám už jde od ruky, snídaně nebyla špatná ale zlaté ubytko v Jogji. Během jídla jsme stihli naplánovat den (rychlá obhlídka trhů v Ubudu, v 9 bus do Denpasaru, tam nakoupíme zbytek dárečků, něco posurfujem a pak už směr Koala Rum Pur), zabookovali jsme ubytko na večer v KL a s batohy na zádech vyběhli na trhy. Ty byly uzpůsobeny zřejmě především pro místní, takže jsme se dočkali asi poslední opravdu indonéské atmosféry – mezi spoustou barevných květin a ovocí a sem tam nějakých suvenýrů na sebe místní pokřikovali, rozbalovali stánky, nakupovali vše, co zrovna potřebovali a bavili naše smysly. Abych zapadl, nakoupil jsem nějaké „snakefruit“ – hadí ovoce, což byla docela sranda. Paní trhovnice vypadala trochu překvapeně, když jsem na otázku „kolik kilo“ odpověděl „dva kusy“. Docela rychle jsme to tady ale zabalili, aby nám náhodou předplacený minibus neujel. S dopravou to tady pořád není žádný zázrak…

Ranní atmošku v Ubudu opět dotvářejí místní s košema
na hlavě a všudypřítomný klid, jako by se město mělo
probudit  až někdy po poledni

Místní se pomalu sjíždějí na trhy
Od květin přes kokosy až po suvenýry
Trhy nepůsobily nijak extra přivětivé, ale zajímavé (a fotogenické) teda byly
Podsvětí
Obchodní rutina i na stará kolena 
Ty barvy!
Příprava čínských dobrot
No a zase všude sochy. Pokud máte rádi historii a umění,
Ubud byste na Bali neměli vynechat
Cesta utekla docela rychle, to okolí cest je tady opravdu zábavné.  Zase jsme viděli několik obřadů, spoustu menších i ještě menších chrámků, několik obchodů s velmi zajímavým vyřezávaným nábytkem, prodejnu hinduistických soch (mít limit na kufr 500 kilo, už nám jedna stojí na zahradě) a milion dalších zajímavých věcí. Fajn bylo, že jsme jeli v dodávce se sedadly, ne žádném opravdovém indonéském buse, takže ta cesta byla docela i pohodlná, na druhou stranu mě občas bali-ský styl předjíždění dostával do kolen – proč je potřeba předjíždět i přesto, že naproti jede asi pětkrát tak velký kamion, asi nepochopím. Ale tak aspoň jsme dojeli na čas. Na Bali nám zbývalo už opravdu jen pár hodin, pokud nemám počítat čekání na letišti tak přesněji pět a půl. V rychlosti jsme obhlídli pláž Kuta (nebyli jsme úplně v centru Denpasaru, ale na jihu, takže k moři to byl naštěstí jen kousek) a běželi jsme hledat nějakou surfařskou školu. Ať těch pár hodin na prkně stojí za to. Po prvním neúspěchu v Hard Rock hotelu (draho) jsme hned napodruhé natrefili na relativně levnou (700 Kč/os.) a poměrně spolehlivě vypadající školu. Lekce klasicky dvě a půl hodiny + pak hoďka surfování samostatně, sprchu a dokonce i bazén měli – berem. Lepší vlny měly podle informací z Hard Rocku přijít kolem druhé, což už ale bylo na nás pozdě, tak jsme se domluvili na jednu hodinu, shodili batohy a šli dohledat zbytek plánovaných suvenýrů.

Moře! Jsme tady
První drinky na pláži v Denpasaru/Kutě. Čaje, samozřejmě
Povedlo se, doběhli jsme akorát na čas, a mohlo se začít. Dostali jsme pro sebe instruktora, už ani nevím, jak se jmenoval. Prvně že prý teorie. A tak nám patnáct minut u bazénu vykládal o vstávání na prkně, jak chytit vlnu, jak padat, jak vozit surf proti vlnám… Poučné, rozhodně nám to pak urychlilo učení, a o to víc jsme se pak těšili do vody. Ještě jsme si vše párkrát vyzkoušeli na pláži na písku a hop do vody. Ukázalo se, že to není až taková sranda, jak jsem čekal, asi hodinku jsme se vyloženě plácali, než Týnka poprvé chytla vlnu a alespoň kousek na prkně ujela. Chvíli potom se začalo dařit i mi, a tak jsme se vozili a užívali si volna a tepla a bylo nám fajn. Zajímavé bylo, jak vysoké vlny na docela mělkém břehu jezdily, a jak se v podstatě z ničeho nic vynořovaly kus od nás, jako by byl dvě stě metrů od břehu nějaký dlouhatánský motor, který je vyplivoval. Pláž byla opravdu hrozně dlouhá, hlavně oproti těm soukromým pískovištím na Karimunjawě to byl dost nezvyk. Všude kolem další amatéři, no alespoň jsme si nepřipadali tak marní. Párkrát jsme si dali pauzu (je to docela záběr, o to víc, když za sebou máte celodenní přesun a den „efektivního cestování“. Docela náročné vždycky bylo hlavně dotlačit prkno proti vlnám zpátky…) No, potenciál pro zábavně strávený čas to surfování teda rozhodně má, chtělo by to aspoň tak týden, jako na horách na snowboard. Nakonec jsme si ještě zablbli ve vlnách, což byla úplně super rozlučka s mořem a Indonésií. Po moři jsme si pak dali ještě rychlou koupel v bazénu a sprchu, načež mě trochu naštvala ta naše škola. Před odchodem na pláž jsem se jich totiž ptal, jestli máme v ceně i fotky, a nebo si to mám nějak zařídit sám, a oni jakože v pohodě, nestrachuj se, fotky budou. Na pláži se opravdu slečna s foťákem objevila, ale když mi je pak nakonec ukazovali, řekli si najednou o další dvě stovky. S tím jsem je poslal do háje, už tak si od nás vzali dost, a tak jsme naštvaně odešli bez fotek.

Krásná pláž, i když možná trochu přelidněná, na naše zvyky
...ale vrátil bych se tam hned.
Kvůli složitému systému jednosměrek jsme museli kus jít pěšky, než jsme si vzali taxi, abychom zbytečně neobjížděli půl města. I tak jsme pak ještě docela dlouho zůstali trčet v zácpách, a tak jsme byli nakonec rádi, že jsme ani nevyužili té extra hodiny, kdy jsme mohli sami surfovat, a z pláže jsme odcházeli dříve. Vtipné bylo, že i to letiště bylo docela hodně v tom místním architektonickém stylu, takže i u vstupu na runway stála typická cihlová brána. Přeházeli jsme rychle věci z batohu do batohu, abychom se vešli do limitu, nechali si je „zafoliovat“ (po zkušenosti z letu do Jakarty to bylo už tak nějak samozřejmé) a vydali se na jídlo do bezcelní zóny utratit zbytek peněz. Ukázalo se, že pojem „bezcelní zóna“ tady asi pochopili podobně, jako na Karimunjawě princip pyžama, jelikož vše bylo asi o polovinu dražší, než „se clem“. A tak jsme si dali za stovku poslední nasi goreng, respektive mee goreng, napsali jsme pár řádek sem a s asi čtyřicetiminutovým zpožděním odletěli směrem Malajsie.

Ta typická architektura tam je opravdu prostě všude
Pomníček s typickými hindu oběťmi. Graffiti značí přítomnost
 "západní" civilizace - jinde na cestách jsme je prakticky neviděli
Jako suvenýr si domů vezeme jednoho z plantážníků
A i na letišti se s námi loučila Balibrána. Bye Indonesia! See you soon.
Na letišti v Kuale Lumpur (tentokrát jsme přiletěli na to menší, určené pro nízkonákladové lety) jsme ověřili platnost lístků na autobus, který jsme přikupovali rovnou k letence, a šli si dát po dlouhém půstu v Indonésii zase jeden starý dobrý západní McDonald’s. U toho západního jídla nás poprvé tak trochu přepadla nostalgie, že to už vlastně všechno končí, že zase bude nějakou chvíli trvat, než se do Indonésie a sem podíváme, a že bylo fakt krásně. Najedli jsme se, dovzpomínali a sedli na bus, který nás měl snad dovézt na KL Sentral, do centra Kualy. Jen jsme nastoupili, začal nás přepadat spánek. Já jsem odpadl hned, Týnka se chudák chvíli nervovala, jestli jedeme správně, jelikož jsme pořád projížděli mezi palmovými plantážemi, město nikde. Každopádně náš asijský „co už“ přístup nakonec ovládl i ji a tak jsme se vzbudili až hlukem vystupujících lidí. Posbírali jsme rychle věci a vylezli ven, kde už to vypadalo o poznání městštěji. Řidič nám ještě potvrdil, že jsme na KL Sentral, což nebylo na první pohled poznat, a tak jsme šli s klidem shánět teksi. Vycepovaní z cest už jsme se nenechali unést a odmítali první předražené nabídky a ani odmítání taxikářů vézt nás s taxametrem nás nikterak nevyvedlo z míry. Po prvních odmítnutích řidičů postávajících kolem busu jsme mávli na kolem projíždějící taxík, který netušil, že právě přijel bus s „naivními“ turisty, a ten nás už bez problémů vzal na taxametr. Zamávali jsme podvodníčkům a za polovinu původní ceny, tuším, že za 40 korun, jsme se dostali kousek za Sentral market, u kterého jsme měli bydlet. Tady jsme se chvíli motali, ve tmě a s bídným návodem se hledalo špatně, a tak jsme se poptávali údržbářů i kolemjdoucích, ale o hostelu Matahari nikdo neslyšel. Až u konkurence jsme uspěli. Uvnitř vypadal hostel docela v pohodě, náš pokoj taky, i když místa tady bylo sotva na postel a naše dva batohy. Na zemi jsme ale nespali, že jo, takže koho zajímá místo kolem. Dobrou.

Neděle
Snídaně mě tady nikterak neuchvátila, máslo vypadalo, že je naškrábané ze zbytků sesbíraných po okolních hotelech, marmeláda taky nijak extra nepřesvědčila. Týna se do toho statečně pustila, já jsem si mezitím alespoň užíval výhledu, jelikož kuchyně byla až na střeše budovy, tuším v šestém patře. Následoval každoroční extrémní maraton výběru předmětů a tvorby rozvrhu. Moc se nedařilo, a tak i s následným odpočinkem jsme do ulic vyrazili někdy kolem třetí hodiny.

Po dlouhém rozmýšlení jsme se rozhodli najíst v indické vývařovně u Yousoofa. Jaj, jak mi teď ta Indie chybí. I když jsme byli v něco jako warungu, jídlo tady bylo oproti tomu indonéskému o poznání kvalitnější a taky o dost pálivější. Ale výborné. Pak jsme si ještě prošli Sentral market a nakoupili pár suvenýrů i sobě, mimo jiné docela pěkný sushi set. Abychom se moc neunavili (a nemuseli s sebou všechny ty bebechy tahat), stavili jsme se odložit si a odpočinout si zpátky na hostel. Tady nám mimo jiné už stihli i potvrdit další noc, takže jsme nemuseli hledat nic jiného ani se zbytečně předčasně vracet do domova. Kolem půl sedmé jsme pak vyrazili na poslední noční lov v Asii.

Masjid jamek
Docela s přehledem jsme i bez mapy našli nejbližší metro směrem ke KLCC a uvědomili jsme si, že nám to tady už docela přirostlo k srdci. Za těch pár týdnů jsme se už oba v centru docela orientovali, takže jsme při klidné chůzi mohli rozmýšlet, jak snadno jsme se nakonec přenesli přes všechny zápory Kualy Lumpur. Jak nám už v podstatě skoro nevadí to horko, které nás ze začátku hrozně trápilo, nějak jsme se přenesli i přes ten občasný smrad a zorientovali se v nepřehledné dopravní situaci. Když jsme dorazili k metru, na chvíli jsme zaváhali, jelikož jsme došli ke špatné lince (správná stanice, jen blbý vchod). K našemu překvapení nám velmi slušnou angličtinou pomohl zdejší uklízeč, který zrovna vysypal nejbližší koš. Ha, další markantní rozdíl oproti Indonésii: tady mluví anglicky fakt všichni. Život v Malajsii se najednou zdál o tolik snazší, než předchozí dobrodružství u sousedů. Když jsme pak vylezli z východu metra, Petronas towers nás zase očarovaly úplně stejně, jako když jsme je viděli poprvé. Těžko se to popisuje, asi ještě hůře fotí, ale ty dva světelné nože, zaříznuté do tmy, musí imponovat všem, kdo je na vlastní oči takhle zblízka vidí.

"Nejsmutnější budova ve městě" - stojí hned vedle KLCC
a jen pozoruje, jak si všichni fotí větší dvojčata
Asi první povedená večerní fotka KLCC. I tak ten
kontrast s oblohou pořád úplně neodpovídá realitě
Obešli jsme je naposledy kolem, jako když sup krouží pod svou mrtvolou a chystá se odletět (vím, většinou krouží spíš nad ní a chystá se žrát, ale to by v našem případě úplně nesedělo. I když…). No obešli jsme celý komplex, prťaví mezi všemi těmi budovami kolem, stejně jako jsme byli ještě nedávno v Singapuru. Pofilosofovali jsme nad rozdíly mezi Indo- a Malaj- siemi a udělali si pár posledních fotek, které se i přes obrovský kontrast budov a oblohy neobyčejně povedly. Pak došlo i na to jídlo, nejprve Týna dostala hlad a já jsem odmlouval, tak si zašla do supermarketu pro sushi, načež jsem dostal chuť i já, a tak jsme se přesunuli klasicky do food courtu pod KLCC. Vědomí, že na zřejmě dlouhou dobu naposledy večeříme v Asii, bylo poněkud smutné, ale sladkokyselé kuře respektive nasi goreng rychle zvedly náladu. Po večeři jsme se vydali na další procházku, tentokrát jsme se nechávali bavit barevnou fontánou, ke které dnes i hrála hudba. Prošli jsme se i tím blízkým parkem, u „fotofontány“ (která svítila tak, že nebylo potřeba blesku) jsme se vzájemně vyfotili se skupinou nějakých japonských turistů, prošli jsme se po můstku v parku a pomalým krokem se sunuli k metru. I tohle místo nám bude chybět. Na jednu stranu už se oba opravdu těšíme domů, na druhou stranu…asi to znáte, taková ta cestovní nostalgie. Bylo fajn, ale nové věci jsou na obzoru.

Jak měsíček na hnoji. Poslední asijská večeře
Vodostroj
Křižik by tu na ně byl pyšny jak cyp
Jen co jsme vylezli z metra, uviděli jsme 7Eleven (taková večerka, co tady je na každém rohu) a vzpomněl jsem si, že jsem po návratu ještě neměl ani jednu vanilkovou colu. Yay! Pak už jsme zamířili k Chinatownu, kde jsme byli poprvé opravdu odhodláni ještě nějaký nesmysl nakoupit. Trochu nás pak zaskočilo, že už v 10 se tady všechno balí, na druhou stranu byla neděle, což brzký konec tak nějak vysvětluje. Stánek s NFL dresy už byl zavřený, a tak jsem si nasmlouval alespoň slušnou cenu za zaručeně pravé Calvin Klein trenky. Za šedesát jedny, a že vypadaly obstojně – celkem fajn ne? Calvin by valil bulvy, za kolik se dají jeho trencle sehnat. Pravda, stálo mě to dost úsilí a nenakoupili jsme hned u prvního stánku, ale vyplatilo se. Už se těším na tržnici do Česka, však já těm Vietnamcům ukážu, jak se smlouvá v Asii… :D Prošli jsme pak ještě zbytek balících se trhů tam a zpátky, nakoupili na dobrou noc pár nanuků a šli domů. Vtipné je, jak jsem si zvykl říkat všemu „doma“ – stačí, že máme někde věci a zaplacenou postel a najednou je to doma. „Doma“ se nám propadla postel, což jsme hbitě spravili (zlaté české ručičky), a já jsem pak vydržel ještě někdy do tří psát blog, než jsem se přidal ke spící Týnce.

Čajnataun
Pondělí
Vzbudili jsme se s postelí pořád ještě rovně stojící, což nás docela překvapilo (a potěšilo), vyzvedli jsme vyprané prádlo, které jsme včera nechali na vyprání na recepci, ať máme alespoň v čem cestovat zpět domů, zabalili jsme se (není nějaké mistrovství světa v balení? Myslím, že bychom měli solidní šance na medaile), a vyrazili na bus. Naposledy jsme si počkali na Metrobus s nepravidelným řádem, čekání nám ještě zpestřoval vysmátý indický kuchař, který si zvesela umávával placky (jakože s tím těstem mával a ono se natahovalo, vypadalo to docela efektně).

V popředí Metrobus (zvaný též Chaosbus), v pozadí obrovská budova Maybank
Takovou placku bych nedal ani s válečkem, natož si s ní ještě házet
Bus nás dovezl klasicky pár stovek metrů od domova. Těch pár minut chůze byly docela napínavé, ani jeden jsme moc nevěděli, co máme čekat. Ne že bychom snad byli tak naivní a těšili se na famfáry a zástupy mávajících dětí – o to nepříjemnější ale ten pochod byl. Naštěstí jsme měli jen pár hodin, během kterých se musíme zabalit, skočit nakoupit a ideálně co nejdříve vyjet. Atmosféra při našem příchodu byla vlažná asi jako včera večer napuštěná vana. „Jo, nazdar, jak bylo, my se máme taky fajn, tak jo, já si jdu dělat svoje…“ Nijak extra jsme se nerozkecávali, vytáhli jsme kufry, když tu na nás naskákali ti dva malí špunti, kteří se zrovna vrátili ze škol(k)y. Ha, vida, tak přece jenom to snad není tak strašné. Objektivně, tedy bez náboženských předsudků a manipulace rodičů, jsme tedy relativně obstáli. Po hodince balení jsme odešli nakoupit koření a další obdobné suvenýry, které je třeba dovézt co nejčerstvější a nebo se nám prostě předtím nechtěly tahat. Naposledy jsme se pobavili zásobami rýže a kondenzovaného mléka, politovali hromady levných ryb plácajících se v pár deci vody a dali si rychlý západní oběd v podobě Subwaye, jelikož na nic jiného než fastfood nám nezbýval čas. Horko těžko jsme vše docpali do kufrů, přičemž ten můj se zdál na váze jen tak tak v limitu (z 30 povolených kilo mi pak na letišti navážili 29,8, takže jsem byl pořád ještě docela dost neefektivní…) Rychle jsme se rozloučili (ne, slza překvapivě neukápla…), ačkoliv i té atmosféry mi nakonec bylo docela líto – přece jenom chovali se k nám povětšinou pěkně, věřím tomu, že my k nim taky, a nakonec to bylo (minimálně v mých očích) to „bezchybné, mír a lásku přinášející“ náboženství, které opět a zase vykonalo opak toho, k čemu bylo stvořeno. Možná se pletu, ale asi i ten Lennon věděl, o čem to zpívá. Co se dá dělat, shit happens, každý svého štěstí strojvedoucí, my jedem dom.

Dodrncali jsme se s kufry na zastávku, kde jsme už ani nečekali na bus a rovnou zamávali na první kolemjedoucí taxál. Času nebylo na zbyt. Zvolili jsme šťastně, i v tom taxíku jsme se skrz všechny zácpy a trefiky na metro/městský vlak sunuli nekonečně dlouho. Vlak jsme ale trefili krásně, respektive těsně, vystáli jsme frontu a proběhli turnikety akorát do zavírajících se dveří. Další vlak měl jet až za půl hodiny, takže jsme minimálně na nervách ušetřili dobrých pár hodin života navíc. Chvíli jsme se potom na mezizastávce hledali, než jsme dobloudili ke KLIA express vlaku, který za mastný poplatek (210 korun, tuším) vozil z centra KL na letiště. Zvažovali jsme ještě alternativní cestu, která by vyšla o dost levněji, ale to jsme měli vyjet už předevčírem, abychom to na letiště v klidu stihli. Ta zdejší městská doprava mi chybět nebude. Je neuvěřitelné, kolik času musí místní strávit na cestách po městě. Zlatá Ostrava, Praha, Londýn, Singapur a já nevím kde všude ještě. Zlatá hodina v MHD.

Rychlý let zpátky už popisovat nebudu, ne že bych byl líný, ale po všech těch příhodách a zážitcích už bych to tady jen ředil nesmysly. Pár věcí ale možná přece jenom za zmínku stojí:
- Etihad by se měl zamyslet nad modernějším způsobem check-inu, stát tři čtvrtě hodiny ve frontě je otrava
- letiště zaměstnává jediného schopného logistu v Kuale Lumpur – cestovat mezi terminály monorailem je docela cool
- turbulence v Boeingu 777-300 pro 500+ lidí jsou stejně (ne-li více) adrenalinový zážitek jako dračí dráha v Legolandu. Propadnout se v takovém stroji z ničeho nic o metr dolů není nic pro lidi s citlivým močovým měchýřem
- letiště v Abu Dhabi by mohlo poslat svého logistu na stáž do Kualy Lumpur. Tlačit tři lety jednou bránou je chyba hodná Mošnova, o to spíš když se v té bráně musíte mačkat a dohadovat s Afričany, kteří se (k mému zklamání) chovali jako zvířátka
- dálkové lety jsou cool – slušná večeře, veškeré pití zdarma, obstojná databáze filmů, pro menší lidi i relativně pohodlný spánek. Pro větší lidi otlačená kolena
- film Velký Gatsby je zábavný, i když se vám chce opravdu hodně spát. Nedoporučuju k usínání
- po dvou měsících v tropech je v Berlíně, omlouvám se za slovník, fakt svinská zima. O to spíše když prší a vy naivně cestujete v sandálkách a kraťasech. Svou zimumilnou náturu budu asi ještě hodně dlouho hledat…
- v Evropě mnohem více hrotí bezpečnostní kontroly na letištích
- na Budapešťském letišti mají protivný personál a málo zásuvek
Vítejte v Maďarsku!
- městská hromadná doprava v Evropě je absurdně jednoduchá a docela dost drahá
- metro v Budapešti je neuvěřitelně staré, v životě bych nevěřil, že takováhle popelnice (fakt že to tak vypadalo, mrkněte na obrázek) může ještě jezdit, obzvláště když i v chaotické Malajsii mají pěkné nové vlaky
- je těžké nebýt upřímný nebo si muset vše nechávat pro sebe a naopak, může být docela výhoda, že čeština v zahraničí není nijak známý jazyk. Budu si muset hodně rychle zvyknout dávat pozor na pusu
- jihovýchodní Asie mi bude chybět. Vše je tam úplně jiné než doma, a je tam opravdu, opravdu nádherně


A je to. To je vše. Jsme doma. Nečekal jsem, že tyhle věty budu psát tak strašně brzy, ale krásné chvíle, jak známo, utíkají nejrychleji. A že to léto uteklo… Snad poslední tři myšlenky mi přicházejí na mysl:
1) Cestujte. Stojí to za to. 
2) Zvládne to každý. Myšlenka, že byste něco „nezvládli“, je nesmyslná. 
3) Mějte mysl otevřenou. Jediný způsob, jak si neužít cestování, je cestovat s předsudky a škatulkami.





"Svět je kniha a ten, kdo necestuje, jako by přečetl jen jednu stránku." 
Sv. Augustýn






Žádné komentáře:

Okomentovat